Útok na Challenger Deep

Svět slunce,větru a vln zůstal daleko nahoře. Batyskaf Trieste už pátou hodinu klesal studenou, černočernou tmou. Dva muži, stěsnaní ve dvoumetrové ocelové kouli, pociťovali rostoucí napětí. »Jak dlouho ještě?« zeptal se dr. Jacques Piccard,skrčený u malého kruhového průzoru gondoly. »Jen pár minut,« odpověděl poručík Donald Walsh sledující hloubkoměr. Blížili se k nejhlubšímu známého místu světového oceánu, k Challenger Deep.

Netušili, co je tam čeká: rovina, sráz, bahno, skaliska, kdo ví. Vypustili část zátěže a zpomalili tím klesání na 20 metrů za minutu. A zapojili echolot. Odrazy jeho zvukových impulsů měly prozradit, kolik metrů ještě zbývá do dna. Něco však nehrálo. Podle hloubkoměru už dosáhli nejnižšího bodu, jaký tady, v Mariánském příkopu zaznamenaly přístroje oceanografických lodí: 11 034 metrů. Ale dno nikde. Klesali dál a uvědomovali si drtivý tlak oceánu, dosahující 110 kg na centimetr čtvereční a sílící s každým dalším metrem. Co batyskaf ještě vydrží? Triste spustili na vodu v Itálii roku 1953. Svým vynálezcem, slavným švýcarským fyzikem prof. Augustem Piccardem byl původně projektován pro výzkum y ve středních hloubkách. Teprve poté,co na naléhání amerických vědců batyskaf koupilo (za 200 tisíc dolarů) vojenské námořnictvo, US Navy, byl vybaven novou gondolou, jež měla odolat i největšímu tlaku oceánských mas. Potají se chystal útok na Challenger Deep. Projekt dostal krycí jméno Nekton. Spěchalo se. francouzi totiž v Toulonu stavěli nový batyskaf Archiméde, rovněž dimenzovaný pro největší hloubky. Kdo dřív? Situace připomínala mezinárodní soupeření o prvenství v dosažení zemských pólů a Everestu. Dne 23. ledna 1960 byl Trieste dovlečen pomocnou vojenskou lodí na startovní čáru, 250 mil jihozápadně od tichomořského ostrova Guam. Začal odvážný pokus, který mohl skončit triumfem, stejně jako tragédií. Ve 13 hodin místního času byli akvanauti už nějakých 500 metrů pod pomyslným dnem, když echolot konečně zachytil ozvěny ode dna skutečného. Krátce potom na něj batyskaf měkce dosedl. (Pozdější korekce chybně kalibrovaného hloubkoměru stanoví, že Trieste přistál na hlubině 10 917 metrů). Když se usadilo zvířené bahýnko, uviděli v matném světle reflektorů rovný terén pískového zabarvení. Teploměr ukázal pouhé tři stupně Celsia. Náhle se v té zdánlivé pustině, k níž po miliony let nepronikl jediný paprsek slunce, cosi pohnulo. Menší plochá ryba kulatýma očima na vrchu hlavy ostražitě sledovala vpád neznámého monstra do svého hájemství. »Najednou zde byla odpověď,« napsal potom Jacques Piccard,»kterou biologové hledali po desetiletí. Může i v těch největších hlubinách oceánu existovat život? Ano, může!« Uviděli také »krásného červeného garnáta«, ale nic z toho nevyfotografovali. Batyskaf nebyl vybaven vnější kamerou s bleskovým světlem. Chyběly i některé geofyzikální přístroje. Tentokrát šlo hlavně o rekordní průlom. O možnost jako první prohlásit, že Spojené státy jsou schopné vysílat lidské posádky k průzkumu nejhlubších míst mořského dna. Po dvaceti minutách pobytu na »dně světa« stiskl Don Walsh vypínač elektromagnetických uzávěrů a ze zásobníků se vyřinulo několik tun zátěže v podobě železných broků. Vztlak 148 tisíc litrů lehkého benzinu vyplňujícího trup nad gondolou, začal zvedat batyskaf zpátky ke hladině,do světa lidí. l