Útěk na pneumatice mu nevyšel

Téměř celý den proležel Jorge Olivera pod stromy u pláže na havanském předměstí Cojímar, než se po setmění rozeběhl s pneumatikou k rozbouřenému moři. Jeho cílem bylo překonat Floridský průliv oddělující Kubu od Spojených států. "Byl to zoufalý pokus," vzpomíná dnes na deset let starou událost. Jeho osud je pouze jedním z desetitisíců příběhů ilegálních vystěhovalců, kteří se ročně vydávají na vlastnoručně zhotovených vorech z Kuby na Floridu.

Olivera vesloval holýma rukama deset hodin a za tu dobu urazil asi 20 kilometrů, zhruba šestinu vzdálenosti k "zaslíbené zemi". Síly k boji se zpěněnými vlnami doplňoval trochou jídla, vodou a především bílým rumem na zahřátí. Když už si myslel, že má nejtěžší část za sebou, dopadla ho bdělá kubánská pobřežní hlídka.
"Byl to naprosto zoufalý krok, beznaděj, příšerná zkušenost. Nedovedu si ani představit, že někteří lidé stráví při útěku na moři i deset dnů, zápasí s vlnami a vyhýbají se žralokům," říká 40letý mulat.

Kdysi pracoval jako střihač ve zpravodajství státní televize, dnes je šéfem nezávislé tiskové agentury Havana Press. Přiznává, že k útěku z největšího ostrova Velkých Antil se v roce 1991 odhodlal z ekonomických, ne politických důvodů. "Nebylo to kvůli politickému přesvědčení, měl jsem jen pocit, že se už tady nedá žít," vysvětluje. "V televizi jsem podobně jako všichni ostatní manipuloval s informacemi. Cenzura i autocenzura, kterých jsem se dopouštěl ze strachu, se mi už hnusila," dodává. Protože neměl záznam v trestním rejstříku, kubánští policisté ho po zaplacení pokuty ve výši měsíčního platu propustili. I když do vězení nemusel, od té chvíle se nezbavil nálepky problémového člověka.

V roce 1993 přišel o zaměstnání a dva roky nato začal pracovat pro nezávislou agenturu. V roce 1997 ho policie vystěhovala z domu na ulici. Jeho příbuzní jsou perzekuováni, před jejich domy pořádají mladí aktivisté několikrát ročně mítinky, na nichž jim vyhrožují. "V disidentské práci jsem našel nový smysl života," tvrdí Olivera. "I teď mám strach, strach je přirozená součást života, když bojujete za své myšlenky. Dnes se však nemusím stydět za to, co dělám," tvrdí.

Ilegální útěk z Kuby je v posledních letech stále těžší. Jestliže do roku 1994 ještě USA nechávaly každého uprchlíka, který dosáhl amerického pobřeží na člunu, vstoupit do země. Nyní už ty, které dopadnou ještě na moři, odesílají zpátky na ostrov. Když totiž kubánský prezident Fidel Castro v roce 1994 zdvihl na krátký čas "emigrační stavidla", dojednal Washington vystrašený přívalem běženců a Havana dohodu: Kuba se zavázala uprchlíky zastavovat už doma, zatímco USA udělují ročně 20.000 přistěhovaleckých víz a ilegální uprchlíky, kteří nevstoupí suchou nohou na americkou půdu, vracejí.

O část víz se od roku 1995 losuje. Ročně se o zhruba 13.000 víz v loterii uchází na 500.000 lidí. Kromě toho se před americkou zájmovou sekcí denně vytvářejí stametrové fronty žadatelů o turistická víza, která se mnoha Kubáncům jeví jako
šance, jak se dostat a posléze na černo uchytit v USA. Čekání na ně trvá i několik měsíců, procedura obnáší pohovor s konzulem za 45 dolarů a samotné vystavení dokumentů za dalších 26.

Poptávka tak zůstává neuspokojena, kolotoč ilegálních útěků pokračuje. "Zkouším to každý rok několikrát. Jednou to vyjde," tvrdí asi 30letý muž, který tráví čekáním na pohovor s konzulem ve frontě před americkou zájmovou sekcí již sedmou hodinu. Dolary na úřednické procedury dostává od bratra, který žije v Miami.