Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Stopem k legendárnímu autobusu. Češi se vydali na divokou Aljašku

aktualizováno 
Autobus z filmu Útěk do divočiny určitě zná velká spousta cestovatelů i milovníků dobrodružných filmů. Místo, na kterém v divoké krajině žil Chris McCandless svůj vysněný život, si za cíl vybrala dvojice Čechů a na cestu se vydala stopem.

Společné foto u Magic Busu | foto: Martin Švadlenkapro iDNES.cz

Fotogalerie

Když se řekne Aljaška, většina si představí nesnesitelnou zimu po většinu roku a medvědy všude, kam oko dohlédne. Není tomu tak. Aljaška je zemí těžko uvěřitelných přírodních krás, přátelských lidí, dobrodruhů a nespoutané divočiny.

Osudový příběh

V roce 2010 jsem poprvé uviděl film Into the Wild (Útěk do divočiny). Film byl natočen na motivy skutečných událostí z let 1990 až 1992, kdy se 22letý Chris McCandless rozhodl opustit svůj dosavadní život, zničit své doklady, věnovat veškeré úspory charitě a pod jménem Alexander Supertramp cestovat stopem po západě USA.

Na jaře roku 1992, po dvou letech tuláckého života, se Chris vydal, jak jinak než stopem, na Aljašku. S krosnou a skromným vybavením na zádech vstoupil do rozlehlé a zasněžené divočiny severně od národního parku Denali. Po několika dnech objevil něco neuvěřitelného, vrak starého autobusu, který byl předělán na přístřešek pro lovce. V odloučení od společnosti a přátel, obklopený přírodou, strávil Chris čtyři měsíce v opuštěném autobuse, desítky kilometrů od nejbližší civilizace. Nakonec ale zemřel vyhladověním, příčinám jeho smrti se léta věnovala spousta vědců. Posledním závěrem je, že - zjednodušeně řečeno - Chris zahynul na následky otravy neurotoxinem po pojídání semen kopyšníku alpinského, takže byl postupně paralyzován a neschopen vyjít ven a obstarat si potravu. Sám to i zaznamenal ve svém deníku slovy: „Extrémně slabý. Chyba bramborových semen. Problémem je i jen vstát. Hladovím. Velké nebezpečí.“ Detailně o příčinách jeho smrti čtěte v anglické wikipedii v oddíle Cause of death.

Pohled na Resurrection Bay ze staré vojenské pevnosti

Každopádně nezapomenutelný pocit, který se dostavil se závěrečnými titulky filmu, ve mně zanechal neodolatelnou touhu okusit Aljašku na vlastní kůži. Zažít alespoň trochu toho, co lákalo mladého muže opustit vše, v čem žil, a vydat se do divočiny.

Bez váhání za medvědy

Na podzim roku 2013 jsem potkal kanadském Torontu Radima Hrušku, člověka s ještě větší posedlostí a nadšením pro cestovaní stopem. Po krátkém rozhovoru o cestovatelských zážitcích se dozvídám, že jeho nadšení hodnotami, které Chris McCandless na svých cestách šířil, je stejné jako to mé. Pak už ho jen slyším, jak říká: “Kamaráde, slyšel jsem, že ten autobus tam pořád někde je a že se k němu dá ‚dojít‘.“ Jedeme tedy na Aljašku!

Předběžný termín výpravy jsme stanovili na přelom května a června roku 2014. Na cestě k autobusu, kterému místní neřeknou jinak než Magic Bus, jsou totiž dvě řeky: Teklanika River a Savage River. Vzhledem k ledovcovému původu obou řek je jejich přebrodění nejjednodušší během jara.

Nedílnou součástí plánování je samozřejmě doplnění znalostí o tom, jak se chovat k medvědům. Aljaška je totiž domovem největší populace medvěda grizzlyho na světě a sebemenší zaváhání nebo nepřipravenost může mít fatální důsledky.

V sobotu 24. května přistávám v největším městě Aljašky. Anchorage je jediné místo na Aljašce, kde se můžete projít pod mrakodrapy. Na první pohled je však jasné, že se nacházíte daleko od kontinentálních USA, kterým místní říkají “lower forty-eight”. Na každém kroku tu potkáte obchody s outdoorovou výbavou nebo loveckými potřebami.

Pohled na vrcholky v národním parku Denali ze Stampede Trail

Pohled na vrcholky v národním parku Denali ze Stampede Trail

Téměř z každé ulice Anchorage uvidíte mohutné horské masivy východně od města. Přede mnou je krátké odpoledne na prohlídku centra, noc v místním hostelu a ranní odlet do města Fairbanks. Odtud už povede naše cesta jen stopem nebo pešky.

V neděli mě na letišti vyzvedává Radim, pro kterého je naše společná cesta Aljaškou poslední částí dlouhodobého “výletu”. Do města Fairbanks se totiž dostal stopem přes celou Kanadu až z více než šest tisíc kilometrů vzdáleného Toronta.

Pak už se vydáváme k cestě George Parks Hwy. Asi po hodině stopování nám zastavuje typický americký pick-up a v něm veselá rodinka.

Míří přesně tam, kam potřebujeme, na křižovatku George Parks Hwy a Stampede Road. Jediný „problém“ je, že uvnitř auta není místo ani pro nás, natož pro naše batohy. Sedáme proto na otevřenou korbu a užíváme si téměř dvouhodinovou jízdu s úchvatnou scenérií kolem nás.

Pláně Stampede Trail

Pláně Stampede Trail

Za magickým autobusem

Stampede Road nás vítá deštěm a teplotou kolem 18 stupňů Celsia. Cesta dále vede asi šest mil, než se změní na Stampede Trail u jezera Eightmile Lake. Až k jezeru nás zavezl místní lovec, dál už musíme pěšky. Poblíž místa, kde se Chris rozloučil s posledním člověkem na své cestě, vytahujeme spreje proti medvědům a oblečení do deště, protože stále nepřestává pršet.

Před sebou máme více než 25 mil k Magic Busu. Prvních pět mil Stampede Trail je převážně bažinatých a blátivých, zato je však ze stezky možné pozorovat úžasnou scenérii plání a za nimi se tyčících zasněžených vrcholků hor. Právě podél těchto hor se Chris dostal až k autobusu, jak vypráví jeho deník.

Dalších několik mil stezka pokračuje lesem do údolí řeky Savage River. Cestou jsme potkali velkou spoustu řečišť, takže jsme získali mylný dojem, že jsme snad už Savage River nějakým způsobem přešli. V této roční době je slunce nad obzorem více než 18 hodin denně. I ve dvě hodiny ráno je spíše šero a vidět je i několik desítek metrů kolem sebe.

Savage River, Stampede Trail

Savage River, Stampede Trail

Před půlnocí stavíme stan asi 20 metrů od břehu řeky, kolem které se to hemží otisky medvědích stop. Je to první noc v aljašské divočině, kolem žádní lidé, žádné budovy. Zvláštní pocit, zejména kvůli medvědům spíme ve stanu se vším, co by nám v případě napadení pomohlo se bránit.

Od druhého dne hledání autobusu nás provází sluníčko a letní teploty. Vyrážíme přes první řeku, kterou stále považujeme za Teklanika River. Proud je sice malý a řeka jen několik metrů široká, ale podle břehů je jasné, že v některém ročním období je koryto řeky několikanásobně širší.

Za řekou očekáváme stoupání, které však stále nepřichází. První pochybnosti berou za své, když se před námi objevuje skutečná Teklanika River. Řeka je nejméně 20 metrů široká a v některých částech dosahuje hloubky po pás. Naštěstí se nám jí ale daří bez větších problémů přebrodit. Těžko si lze představit, do jak ohromných rozměrů může řeka přerůst během pár letních měsíců. Tehdy jsme si opět naplno uvědomili, že krása celého výletu není jen v dosažení cíle, ale ve šťastném návratu z něj.

Po překonání Teklaniky už nás čeká “jen” 10 mil do mírného stoupání o poznání lepším terénem. Bláto, bažiny a řeky střídá kamenitá cesta. V osm hodin večer konečně nacházíme autobus. Ten “Magic Bus”, kde se to všechno odehrálo! První pocity jsou neuvěřitelné a únavu okamžitě střídá objevovatelské vzrušení.

Magic Bus

Autobus samotný je ve velmi špatném stavu, ale jeho okolí je až překvapivě čisté. Všechny odpadky jsou shromážděné v rezavých barelech za autobusem. Uvnitř autobusu jsou dvě matrace a výbava, kterou tu zřejmě nechali lovci a další návštěvníci autobusu. Na stěnách je spousta vzkazů vyrytých nožem nebo napsaných fixem. Při čtení některých z nich se tají dech. Jsou tu vzkazy od členů rodiny a dokonce i samotný Chrisův podpis.

Narychlo jsme uvařili večeři a místo stavění stanu jsme se rozhodli přespat uvnitř. Většina oken je rozbitá a překrytá plachtou. Je těžké usnout s takovým množstvím nezodpovězených otázek. Na co myslí člověk, který tu žije půl roku úplně sám? Jak moc to změní lidskou povahu? Dokázal by se vůbec vrátit mezi lidi?

Návrat do civilizace

Třetí den ráno nám zbývá udělat ještě pár posledních fotek, doplnit vodu z nedaleké řeky a můžeme vyrazit zpět. Zpáteční cesta ubíhá mnohem rychleji a tak ještě tentýž den překračujeme Teklaniku i Savage River. Asi tři míle za druhou z řek rozbíjíme tábor, u ohně vysoušíme mokré oblečení a usínáme poslední noc na Stampede Trail.

Čtvrtý den ráno se opět kazí počasí. Sluníčko střídá mírný déšť a silný protivítr. Kolem třetí hodiny odpolední konečně přicházíme k Stampede Road. Místní mikrobus vezoucí turisty z výpravy na čtyřkolkách nás zavezl až do městečka Haley. V něm si objednáváme pokoj v místním dřevorubeckém motelu. Čistá postel a teplá sprcha doplnila naši energii a nám teprve skutečně dochází, jak blízko jsme byli příběhu, který tak moc změnil náš pohled na přírodu kolem nás i cestování samotné.

“Expedice” Magic Bus je sice u konce, ale nás čekají ještě další téměř dva týdny na Aljašce. Další den ráno se vydáváme stopem do turistického centra Národního parku Denali. U místních rangerů se snažíme zjistit, který kemp poblíž George Parks Hwy by se dal využít jako základní tábor pro celodenní výšlap na některý z ledovců.

Vydáváme se tedy dále na jih do Denali Viewpoint South. Tamní kemp tvoří pouze několik míst pro stany a velká cedule s mapou okolí. Problémy i nadále dělá počasí. Celý den prší a předpověď je údajně stejně špatná i pro nadcházející dny. Namístě je tedy přehodnocení plánů.

Stop je úžasná věc

Vydáváme se proto na jih ke křižovatce George Parks Hwu a Glenn Hwy a odtud dále na východ, 50 mil k ledovci Matanuska Glacier. A právě tady se opět projevila ta úžasná vlastnost cestování stopem. U městečka Palmer nám zastavila starší dodávka. Po cestě zjišťujeme, že řidič Nick pracuje u ledovce jako průvodce ledolezců a instruktor raftingu. Nick nás pozval, abychom se připojili k němu a k jeho průvodcovské skupině. Následující dva dny jsme strávili v úžasné společnosti lidí ze všech koutů světa. Pomyslnou třešničkou na dortu byl několikahodinový společný výstup na ledovcovou stěnu.

Matanuska Glacier je jeden z nejdelších ledovců Aljašky.

Matanuska Glacier je jeden z nejdelších ledovců Aljašky.

Jedna z mnoha ledovcových jeskyní pod Matanuska Glacier

Jedna z mnoha ledovcových jeskyní pod Matanuska Glacier

Ač neradi, třetí den ráno jsme se rozloučili, abychom pokračovali dále na jih do městečka Seward na poloostrově Kenai. Na cestě nás čekalo další stopařské překvapení. Asi 20 mil před Anchorage jsme doplňovali zásoby jídla. Protože na dálnici je zakázáno stopovat, museli jsme se postavit na nebližší dálniční nájezd a zkusit štěstí tam.

Orientace v americkém systému dálnic je pro Evropana složitá i z auta, natož pro stopaře. Nájezd, u kterého jsme stáli, vypadal dost opuštěně a projelo tu sotva jedno auto za pět minut. Poblíž ale stál pick-up a v něm starší pár, očividně zabraný do rozhovoru. Vyrazil jsem k autu s otázkou, jestli dálnice pokračuje dále do Anchorage. Pár mě chvíli zpovídal, kam jedeme a proč. „Nasedněte, vezmeme vás do Anchorage“. Po příjezdu k Anchorage se na nás paní otočila se slovy: „Jestli chvíli počkáte, než nakoupíme, tak vás hodíme do Sewardu.“ Seward je od Anchorage vzdálený asi 120 mil a tak jsme neprotestovali. Taková je tedy aljašská pohostinnost.

Po noci v sewardském hostelu se vydáváme na 15 mil dlouhou turistickou stezku podél pobřeží zálivu Resurrection Bay. Naplánování cesty je velmi důležité, protože v době přílivu je stezka neschůdná. Za celý den proto ujdeme sotva deset mil, odměnou je ale neskutečný výhled k horám na druhé straně zálivu. Mezi horami se „povalují“ ledovce a na hladině zálivu sem tam vystrčí hlavu tuleň. Na konci stezky se nachází rozpadlá opuštěná pevnost, která chránila přístup do zálivu během druhé světové války. Protože nám počasí přálo, kempovali jsme podél stezky na kamenitých plážích. Každé ráno se tu probudíte s výhledem, pro který stojí za to vláčet těžký batoh až sem.

Údolí pod ledovcem Exit Glacier

Údolí pod ledovcem Exit Glacier

Svoboda, která přináší pokoru

Na cestě zpět ze Sewardu nás čekají poslední dvě zastávky. Ledovec Exit Glacier a Beluga Point. Exit Glacier je jedním z nejnavštěvovanějších ledovců na Aljašce, zejména kvůli atraktivním turistickým stezkám, které vedou podél hrany ledovce a nabízejí úžasný výhled do ledovcového údolí. Beluga Point se nachází asi 10 mil jižně od Anchorage. Je to mimořádně romantické místo s údajně druhým největším přílivem na světě. A když máte štěstí, uvidíte ve vlnách přílivu běluhy, jak se ženou za potravou, kterou příliv nahání do zálivu.

Posledním cílem cesty je opět Anchorage, odkud já i Radim odlétáme. Dvě noci u lidí nabízejících svůj gauč k přespání na CouchSurfing.com, domácí barbeque, pár výletů po Anchorage a aljašské dobrodružství končí s téměř tisíci “nastopovanými” mílemi.

Tenhle kout planety není krásný jen přírodou a příběhy v ní, ale stejně tak svojí pohostinností a nekonečným pocitem svobody, který vám propůjčí, pokud se k ní budete chovat s pokorou.

Autoři:


Témata: Aljaška




Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.