Scenerie jsou v Utahu neuvěřitelné, ale trať je stejně neuvěřitelně náročná.

Scenerie jsou v Utahu neuvěřitelné, ale trať je stejně neuvěřitelně náročná. Dokonce tak, že na nejobtížnějších místech stojí "naváděči", kteří ukazují, kudy nejlépe jet. | foto: archiv autora

Pořádná jízda šíleným terénem v Utahu. Krásné scenerie nám braly dech

  • 29
Kovbojové, indiáni Navajové i filmoví hrdinové tady jezdili na koních. Já použil off-road. Pral jsem se s volantem i skálami. Poprvé jsem musel připustit, že lepší než jízda byl ten výhled.

Ráno je velmi chladné. Včera v noci se tudy prohnala bouře, a tak jsou cesty, po nichž máme jet, plné rudého bahna. Je těžké a pěkně lepí. No, to to pěkně začíná.

Městečko Moab v americkém Utahu je malé, není v něm ani nic k vidění, projíždíme jím asi celé dvě minuty, a pak už naše oči vidí, nač se ostatní smysly tak těší: balvany, boule, prach a písek. Skály. Hlavně skály. Šílený terén. Ale kvůli tomu jsme tady.

Vyrážíme. Máme sice jet v koloně, ale ta se rychle trhá. Chvíli brousíme prašnou cestu, pak přijde první skála a prudký výjezd nahoru. A taky první nepříjemné chvilky, kdy si říkám, že tenhle sešup z balvanu bude pro nárazník asi taky poslední. Ale ne, můj jeep wrangler v prodloužené verzi unlimited to zvládá.

Scenerie jsou v Utahu neuvěřitelné, ale trať je stejně neuvěřitelně náročná. Dokonce tak, že na nejobtížnějších místech stojí "naváděči", kteří ukazují, kudy nejlépe jet.

V dálce vidím malé drama. Prudký svah z kamení a písku. Jedno auto na něj nemá. Dvě kola má ve vzduchu. Dře tam bezmocně na místě jako brouk, když se převrátí na záda. Pak v dálce uvidím ostatní. Aha, zaběhli jsme se. Sjeli jsme úplně mimo trasu.

Vracím se do houfu. Užívám si to, protože teď si můžu jet, jak chci a jak si troufám. A s wranglerem si troufám dost, jedu takový malý pouštní Dakar. Kdo neseděl v opravdovém off-roadu, netuší, jak dokáže podvozek s nosným rámem a tuhými nápravami vyrušit většinu nástrah děrovaté, boulovaté a kamenité stezky.

A čím rychleji jedete, tím je to lepší. Jenže netrvá dlouho a opět najíždím na skály. Jestli jsem se předtím cítil maličko nejistě při sešupu z několika balvanů, teď se cítím o dost nejistěji při stoupání.

Řítím se vzhůru. Nevidím kolem vůbec nic, jen modré nebe, mířím přímo nahoru, připadám si jako stíhačka. Uff, konečně horizont. Teď zlehka prozkoumat, co je za ním. Naštěstí se tady až tak bát nemusím, trasa je jistě dobře připravená. Ale o chvíli později si tím nejsem tak jistý.

Náklon je už strašidelný, na horizontu není vidět, kam se vlastně auto šine. Ale nějak to snad dopadne - v Americe, která je pověstná až přehnanými bezpečnostními předpisy, by si snad nedovolili pouštět lidi na opravdu nebezpečnou trať.

Ztratil jsem se

Najíždím na úzký hřebínek, po obou stranách tak třicet metrů příkrého srázu. No, to snad ti Američané nemyslí vážně. Začíná mi být nepříjemně kolem žaludku. Terénních jízd jsem sice už zažil poměrně hodně, ale takhle nebezpečné to nebylo nikdy. Marně se ujišťuji, že v Americe by si se svými až přehnanými bezpečnostními opatřeními nedovolili pouštět lidi na nějak nebezpečný trail, ale žaludek ví svoje.

Pomalu (stále mám zařazenou redukci, jinak řazení obstarává automat, do terénu ideální věc) přejíždím za hřebínek, lámu wranglera prudce dolů, tam mě zase čeká vyschlý brod - druhá strana je docela daleko, mezi břehy se na mě cení pořádná díra. No to snad ne? Žaludek začíná opravdu stávkovat, srdce buší, z pórů rosí pot, tahle oblast se mi vůbec nelíbí. Navíc, nikde nikdo, kde jsou sakra ostatní?

Aha. Vysílačka hlásí, že se prý ztratil červený wrangler. Ještěže o něm vím aspoň já, sedím v něm.

Nekonečné kamenné pláně, boule a skály

Jenže kudy teď? Vrátit se nemůžu, otočit se není kde, děsím se, co bude přede mnou. Jediná jistota je, že už tudy někdo dříve jezdil, vidím tmavé šmouhy z pneumatik. No, žádná jistota to tedy není, hlavou mi víří všechna ta videa z YouTube, kde se džípy valí "přes boudu" ze svahu: vždycky jsem říkal, že jsou to blázni, ale teď mi hrozí, že se stanu jedním z nich.

No nic, na přemýšlení není čas. Točím volantem a jedu, děj se vůle motorového boha. Nakonec nacházím cestu, stačilo sledovat stopy.

Nepříjemných výjezdů a sjezdů bylo ještě tolik, že nemá cenu je vypočítávat. Oběd jsem oželel, chili con carne z polní kuchyně uprostřed pouště vypadalo sice skvěle, jenže vysvětlujte to žaludku, který se chvíli předtím málem převrátil naruby.

Takže celý den bez jídla, ostatně, to mě nezabije. Po obědě přijdou další kilometry v prachu pouště a ve skalách, paráda. Ale mám tady problém.

Srazy offroadových bláznů se organizují po celém světě.

Moje terénní úchylka

Jedu a nevím, co mám dělat dřív. Jestli kroutit volantem, nebo se dívat kolem sebe. Utažské hory nenabízejí nádherné stromy ani vodopády jako kalifornské kopce, většinou jsou všude skály.

Neuvěřitelné kamenné oblouky. Když pracuji na volantu jako šílenec, abych vybral zatáčku, uvidím jednu před sebou. Bleskne mi hlavou, že vypadá jako naše Pravčická brána. Ujedu pár kilometrů a je tam zase. Pak zatočím za skálu, přede mnou se otevře prostor – a já vidím další.

Jsme hotoví z Pravčické brány, ale tady jsou jich spousty. Večer se ptám, jak se jmenují. Ale dozvídám se, že jména snad ani nemají. Asi jsou pro místní úplně obyčejné. Jedeme dál po naší trati. Nekonečné kamenné pláně, boule, skály. Nedá se tady ani chodit. Jen jezdit. Tohle miluju. Možná víc kvůli jízdě než kvůli krajině.

Člověk neví, co dělat dřív: rozhlížet se okolo, nebo točit volantem?

Je to úchylka. Uznávám, že je krásné jít nádhernou krajinou, obdivovat barevné skály a roztodivné balvany – ale ještě hezčí je po nich jezdit. Nevím, kde se to ve mně vzalo, snad kdysi dávno na vojně, kde jsem musel coby řidič brodit s tatrovkami, až voda sahala po půlku čelního skla.

Jakmile se dostanu z města, podvědomě sjíždím pohledem všechny cesty a vyhodnocuji, jestli by se tudy dalo projet – a jak by to bylo báječné to zkusit. Úchylka to asi je, ale nejsem v tom sám.

Srazy offroadových bláznů se organizují po celém světě, poloosy praskají jako na běžícím pásu, kdo se nepřekulil aspoň jednou přes "boudu", není offrouďák; jsme tak trochu blázni. V Česku jsou pro nás výzvou zdevastované areály bývalých vojenských prostorů, v Americe mají Utah.

Tohle je snímek jen pro krásu, když se sjede ze silnice mezi skály, je to už jiná jízda: starý Jeep Wagon model 1949 jede podél slavných skal, které si zahrály v mnoha westernech.

Ne že by byl jediným státem, v němž se dá jezdit, to zdaleka ne, ale on se tím přímo chlubí a láká jako na atrakci. Do Moabu se sjíždějí fandové všech možných značek.

Je to zkrátka offroadový ráj, a to i pro turisty. Půjčili mi tady auto, dostal jsem mapku s traily rozdělenými podle obtížnosti a s doporučením, pro jak zkušené jezdce jsou.

Řekli mi, že na některé můžu sám, ale že je lepší aspoň ve dvojici, abychom se v případě potřeby mohli vzájemně vyprošťovat. "Víte, na zdejších skalách není moc příležitostí ukotvit lano navijáku," řekl mi chlapík s knírem a v stetsonu.

Tady točili westerny

Kdybych chtěl, půjčili by mi tady i čtyřkolku či terénní motorku, a kdybych si netroufl na nic, mohl bych se projet hummerem po skalních dunách Hell's Revenge. Ale to bylo pro mě málo.

Takhle jedu a mám jako na talíři skalní brány, bizarní koule na vrcholcích sloupů, větrnou erozí rozežrané tisíce jehliček, skalní moře, kde se kámen vzdouvá jako vlny, a cokoliv dalšího, co fantazie vymyslí. Co pohled, to překvapení.

Člověk neví, co dělat dřív: rozhlížet se okolo, nebo točit volantem?

Do Moabu se sjíždějí fandové všech možných značek. Je to zkrátka offroadový ráj, a to i pro turisty.

Jako třeba tohle. Vyráželi jsme z motelu Sorrel River Ranch, vybudovaného u zdejší jediné hlavní silnice číslo 128. Přijeli jsme za tmy, a jak ráno vylezu ven, nemůžu úžasem ani hlesnout: přímo před mým bungalovem se tyčí jeden z legendárních skalních sloupů, známých z tisíců fotek a desítek westernů – mimochodem, od roku 1939 se jich tady točilo asi padesát. Nádhera. Ale to jsem nevěděl, co mě čeká nahoře v pustině.

Navečer si ještě beru malý Jeep Compass a vyrážím do národního parku Arches. Chlubí se největším počtem kamenných oblouků, jsou jich tu přes dva tisíce, k tomu spousty jiných bizarností, kamenných viklanů, homolí, sloupů. Pohled byl skoro lepší než ta jízda. A když to řekne automobilový fanatik jako já, to už něco znamená.

Může se hodit

Město Moab v Utahu je rájem milovníků off-roadu. Lehce se tady dá vypůjčit vozidlo na vyjížďky, dostanete mapu s trasami rozdělenými podle obtížnosti. Kraj je přímo prošpikovaný bývalými těžařskými cestami. Jsou tady i speciální úseky, které připomínají spíš motokrosové šlapačky. U nejtěžších míst asistují "naváděči" ukazující, kam ještě ano a kam už ne. Více informací zde.