Horská trať v Krušnohoří
Do Hrobu, osady nad severočeskými Teplicemi, přijíždí třívozová motorová souprava nacvaknutá lyžaři k prasknutí. Ve vlaku to vypadá jako v obchoďáku při výprodeji, ale přesto jsme se do lokálky narvali.
Motoráček pomalu hrkotá. Trať číslo 135, vedoucí z Mostu na krušnohorskou Moldavu, zvolna táhle stoupá, přibývá zatáček. Dá se na ni přestoupit i na teplickém nádraží, ale musíte přesedat na zastávce Louka, odkud však jedou na Moldavu denně pouze dva spoje.
Právě zatáčky, viadukty a tunely vynesly trati přídomek Teplický Semmering, i když častějším názvem je Moldavská horská dráha či Krušnohorská železnice.
A proč semmering? Označení podobných tratí po celém světě se odvozuje od legendární horské tratě v Rakousku, která vede z Gloggnitz přes Semmering do Mürzzuschlagu a která je na seznamu památek UNESCO. C a k. mocnářství potřebovalo v polovině 19. století rychlé spojení Vídně s přístavním městem Terst, trať tehdy musela překonat na 41 kilometrech hory za Vídní. Charakteristické jsou zatáčky, tunely, viadukty k překonání stoupání.
Dalším z typických prvků semmeringu je takzvaná úvrať, kdy vlak musí změnit mezi stanicemi směr jízdy. To nastává na stanici Dubí.
Moldavskou horskou dráhou na běžky
Kolem rodného domku manželky Edvarda Beneše
Než se tam ale dostaneme, míjíme u Háje, stanice utopené v lese uprostřed bílé divočiny, železniční strážní domek. Na nenápadný domeček mě upozorňuje průvodčí. "Tady se narodila Hana Benešová, rozená Anna Vlčková, manželka prezidenta Beneše. Jméno Anna na Hana si změnila, až když spolu začali chodit, poznali se v Paříži."
Je to tak trochu pohádkový příběh, z chudé chaloupky až do role první dámy, a Benešová jí bezesporu byla. Ale chudí byli v okamžiku seznámení oba.
Pak přichází hrobský viadukt, postavený v roce 1883 přes silnici vedoucí na Bouřňák. Měl jsem možnost ho nafotit přes přední sklo motoráku. Z kabinky strojvůdce by to bylo lepší, ale to předpisy bohužel nedovolují.
První část Moldavské horské dráhy vedla z Mostu do Hrobu a zprovozněna byla v roce 1877. Na Moldavu pak byla protažena až v roce 1884. Koleje pokračovaly dále do Saska.
Nájezd na hrobský viadukt
Tunel u bývalého hornického městečka Mikulov
Jedeme pozpátku
Mašinfíra v Dubí vystupuje, jde se podle předpisů ohlásit na stanici. Jsme na úvraťové stanici, ti, co jeli vpředu, nyní jedou vzadu, ale nikomu to nevadí.
Na průčelí nádraží uvidíte dlouhý dřevěný vláček, který po válce vyrobil místní zaměstnanec Vopravil.
Za nádražím pak začíná to pravé stoupání. Výškový rozdíl mezi Dubím a Moldavou je 400 metrů.
Výhledy tu nejsou jako v Rakousku. Na chvíli zahlédnete v mlze Bouřňák, ale ve vrcholové partii přece jen uvidíte část krušnohorských kopečků a vrcholků.
Pak přicházejí tunely, největší radost pro děti. Mikulovský je dlouhý 334 metrů a je zajímavý tím, že je postavený do písmene S. Sleduju ho přes poodhrnutou záclonku kabinky strojvedoucího.
"Když je v Oseku v létě pouť, jezdí na části trati i pára. V zimě je nádhera pozorovat čerstvě napadaný prašan rozvířený soupravou. Je to jako v pohádce," sděluje mi své traťové zážitky vlakvedoucí, když na konečné vystupujeme.
Historické nádraží bez čekárny
Moldavské nádražíV době své největší slávy mělo nádraží na Moldavě 11 průběžných a 5 manipulačních kolejí, 34 výhybek, skladiště zboží, další skladiště, dvě stavědla, výtopnu, vodárnu, nakládací rampu, složiště, dvě točny a rozlehlou výpravní budovu. Zde měl stanoviště český i německý výpravčí vlaků, sídlil tu celní a pasový úřad obou zemí, restaurace a pošta. Po druhé světové válce zůstal v budově výpravčí vlaků ČSD, poštovní úřad a příslušníci ochrany státní hranice. V současné době probíhá petice na záchranu čekárny - ZDE. |
Pár šťouchanců hůlkami, nějaký strk lyžemi a všichni se řítí z vydýchaného vlaku před nádraží. Musela to být stavitelská chlouba - litina, břidlice, v současnosti ale začíná být pohled na budovu tristní.
V roce 1938 tu sloužil jako výpravčí Adolf Branald, ještě než se stal spisovatelem. Napsal tu knihu Valčík z Lohengrina, známější je ale jeho pozdější Král železnic. Na budově visí Branaldova pamětní deska, v čekárně na zdi je pak zvěčněná jeho podobizna. Tu ale od září minulého roku nemají turisté možnost spatřit, čekárna totiž byla uzavřena. Pokud byste chtěli podpořit zachování čekárny na Moldavě, můžete podepsat petici na webu Klubu přátel Krušnohorské železnice. Dočtete se tu i zajímavosti o historii železnice.
V zimě tak návštěvníci nacházejí na nádraží v Moldavě útočiště pouze v části objektu, kde je restaurace. Za oběd tu dáte u hotovek kolem 100 korun, obsluha kmitá, osazenstvo je půl české, půl německé. Jsme na hranici. A i když by mělo platit host jako host, přesto mi neuniklo protivné remcání z úst servírky o roztahovačnosti Němců.
Jinak je Moldava z velké části asijská. Jako téměř ve všech městech narazíte i tady na všechny ty laciné hrůzy Východu, jimiž nás Asiaté obohacují. Skoro máte dojem, že v obci snad ovládají vše a možná nejsem daleko od pravdy.
V infocentru mě zarazilo, že tu mají pohledy pravoslavného kostela v Karlových Varech, kláštera v Oseku, hradu v Krupce, ale ani jeden místní! Veřejné záchodky zde také nenajdete, fungují prý jen v létě, mnoho návštěvníku se kvůli tomu zlobí.
Na běžkách po kolejích, kudy se valily sovětské tanky
Ale nás zajímají lyže. Přes poměrně nevlídné počasí všichni od vlaku mažou pryč. Jedni mizí pod viaduktem. Tady končí koleje. Po pražcích se začátkem května řítily sovětské tanky na pomoc Praze, trať byla hodně poničená. Dne 7. května 1945 zde Sověti přerušili železniční spojení s Německem, o čtyři roky později demontovali koleje.
V současné době se uvažuje o obnovení dopravy, ale když není ani na normální regionální provoz, je těžké najít peníze na finančně náročnou stavbu. Ale jakési mezivládní dohody již byly v roce 2008 podepsány. Jedná se asi o osm kilometrů kolejí do saského Holzhau.
Krušnohorská lyžařská magistrála
Z Moldavy nejčastěji vyrážejí lyžaři na Cínovec, Bouřňák nebo do Nového Města. Tratě jsou upravené, sníh dobrý, jen ostrý vítr šlehá do obličeje.
Dobře se dá napojit i na Krušnohorskou magistrálu. Ta vede hřebenem Krušných hor od Komáří vížky, přes Cínovec, Boží Dar, Blatnou, dá se skončit třeba v Kraslicích, nebo Vejprtech. Trasa má mnoho odboček. Většinou jsou zde táhlé dlouhé úseky, ale i řada ostrých sjezdů. Magistrála v některých úsecích vede podle německé hranice, dá se napojit na tamější trasy.
Koleje, na kterých vlaky mění směr jízdy, odtud už se stoupá k Moldavě
Námraza na turistických značkách
Krátce po čtvrt na dvě odjíždí motorák zase nazpátek, tentokrát poloprázdný. Kdo přišel o dost dřív a nechytl se v hospodě, musí stát na mraze a čekat, až bude vpuštěn do vlaku. Vyhřátá čekárna opravdu chybí. Naštěstí jsou železničáři milosrdní. Naftový motor se rozeřval a my se opět vydáváme na cestu k Hrobu.
