Reportáž z Konga, které zachraňuje Evropská unie, jež se snaží udělat z divočiny opět stát .

Reportáž z Konga, které zachraňuje Evropská unie, jež se snaží udělat z divočiny opět stát . | foto: čtk

Unie se snaží udělat z konžské divočiny opět stát

  • 44
Když slunce večer naposledy olízne zašlé mrakodrapy v centru Kinshasy, propadne se město do středověké tmy. Jen kousek od hlavního bulváru blikají ohníčky z dřevěného uhlí, petrolejky a kahany. Ulice se rychle vylidní, protože noc patří násilníkům a prostitutkám.

Když jednu z nich na křižovatce u americké ambasády ozáří světla aut, vyhrne si dívka elastickou sukýnku do pasu a ukazuje řidičům černý klín.

Přes den Kinshasa není o moc lepší než v noci. Chcete koupit známky a zjistíte, že v téhle zemi neexistují. Hala hlavní pošty je pustá jako pláž v lednu. Když vyrážíte do ulic, dostanete radu: jakmile z nějakého auta vyskočí muži mávající průkazy tajné policie, nebavte se s nimi a jděte pryč. Jsou to podvodníci.

Tajná policie by se vytahováním průkazů neobtěžovala. Neznamená to však, že s opravdovou policií byste na tom byli líp. „Dají vám pistoli na prsa a oberou o všechno, protože oni jsou zákon,“ říká Čech, který žije v Kongu už sedm let.

Tahle země se sice jmenuje Demokratická republika Kongo, ale fotografování je tady zakázáno. Musíte si opatřit povolení za 150 dolarů. První policista vám však stejně řekne, že tenhle papír neplatí, a musíte mu dát něco do kapsy.

Na univerzitě nad slumem Ndžili, jemuž se říká Čínská čtvrť, dojdete až k budově, v níž je malý jaderný reaktor. Nikdo moc nehlídá a budova je zamčená na visací zámek. Ale když chcete do Národního muzea, potřebujete několik povolení a nakonec zjistíte, že skoro všechny exponáty byly stejně rozkradeny. Město je cítit dýmem, hnilobou a pachem otevřených stok. Kanalizaci kdysi projektovali Belgičané na 380 000 obyvatel. Teď žije v Kinshase šest, možná prý i devět milionů lidí.

Největší evropská mise
Je pravda, že tady nefunguje už patnáct let odvoz odpadků? zeptal jsem se člověka, který ve městě žil dlouhá léta. Jen patnáct? zasmál se. Místní dříve říkali svému městu Kin-la-belle, Krásná Kinshasa. Teď říkají Kin-la-poubelle, Popelnice Kinshasa. Občas to opravdu sedí.

Uprostřed Kinshasy musíme několikrát vylézt a pomáhat tlačit minibus přes obrovské jámy napůl zaplněné vodou. Jízda vůbec často připomíná brodění na tankodromu. Pevná telefonní síť se úplně rozpadla. Proč? „Négligence - zanedbanost,“ řeknou vám.

Ale to pořád není všechno. Po pěti letech „první africké světové války“, která rozvrátila zemi a zahubila čtyři miliony lidí - nejvíc od druhé světové války, řádí v pralesích na východě země stále ozbrojené milice. Některé z nich věří, že umějí změnit přilétající kulku na neškodnou kapku vody nebo že zvlášť dlouhý stydký pysk má mocné kouzlo, a proto je nutné jeho majitelku zabít a kouzlo si odříznout. A tak se občas stále vraždí, rabuje, znásilňuje.

V tomhle ohledu je Kinshasa přece jen klidnější, přestože má taky své mouchy. "Všimněte si, že tady většinou řídí jen místní. Když mundele, běloch, porazí autem třeba dítě, najde se spousta ochotných, kteří přinesou benzin a podpálí auto i s ním," říká již citovaný Čech.

Vzpomenu si na něj, když na jednom tržišti udělám zbytečné fotky a vůz se zastaví v davu. Přiběhne na patnáct mužů, kteří se mě snaží vytáhnout z auta, kopou do něj, rozhoupávají ho. Trvá to snad deset minut, během nichž už zuří tak, jako by vůbec nešlo o pár nepovedených záběrů.

A z téhle divočiny chce Evropská unie udělat stát. Tuhle zničenou, rozkradenou, rozvrácenou a prohnilou zemi bez zákonů chce postavit na nohy. Je to jedna z největších a nejambicióznějších záchranných operací dějin.

Unie a OSN napojily Kongo na pupeční šňůru, jíž proudí miliardy. Polovinu státního rozpočtu Konga tvoří příspěvky ciziny. OSN tady má svůj největší kontingent modrých baretů, skoro 18 000 mužů. Unie své policisty a vojáky. Hovořilo se o tom, jak se země obrací k demokracii. Znělo to hezky, teď se objevily černé mraky.

Zabránit "velké žranici"
Před jedním z nejvyšších mrakodrapů Kinshasy vlaje unijní vlajka. Skoro nahoře sedí Bernard Piette, v dané chvíli nejvyšší zástupce Evropské komise v Kongu. Shlíží na celé město. Velmi případná symbolika.

Na velké mapě ukazuje silnice, mosty, elektrárny a vodárny, které Unie staví. Cvičí policii a armádu. "V Kongu stát skoro neexistuje," říká. "Není skutečná administrativa, armáda, policie ani právo."

Jako přes kopírák hovoří i jiní Evropané. "Je to země bez státu," říká otec Jean-Pierre Godding, jenž se stará o děti ulice. "Která jiná země na světě má armádu placenou OSN?"

Západ tady plánuje největší vodní elektrárnu světa, ale také učí policisty, že krást se nemá a že, jak říká podplukovník Guy Resplandy, "protivládní demonstrace není nutné rozhánět palbou kalašnikovů, když stačí pendreky".

Kongo je svým způsobem protektorát Západu. Země je rozvrácená a zkorumpovaná. Někdejší diktátor Mobutu ji naučil, jak zacházet s veřejnými penězi: v rodné vesnici si postavil například ranvej, na níž mohl přistávat z Paříže objednaný nadzvukový concorde. Pětina národního důchodu mu uvízla za nehty.

"Někteří lidé v nynější vládě mají se zemí počestné úmysly, ale jsou tady také muži, kteří si myslí, že rozvojová pomoc je pytel s penězi, který je třeba rozebrat," říká Piette.

Aby Unie zabránila „velké žranici“, má v zemi spoustu poradců a snaží se kontrolovat pohyb svých eur. De facto má rekonstrukci země velké jako celá západní Evropa ve svých rukou. Všechny vládní kontrakty a veřejné výdaje musí nejdřív dostat souhlas z Bruselu nebo z New Yorku.

Někdy to jde těžko. Muži v modrých kombinézách ládují do pytlů peníze. Je to žold pro konžské vojáky, aby konečně nemuseli loupit ve svém okolí, jak byli zvyklí. "Vždycky nakonec došlo mnohem méně peněz, než mělo," říká plukovník Peter Mills, který působí jako instruktor v evropském kontingentu v Kongu.

V Kongu věci mizí tak rychle, že by se divil i David Copperfield. "Na trhu běžně najdete balíček vakuované rýže s nápisem Tohle je dar Itálie. Není určeno k prodeji," říká místní novinář Emery Makumeno. "Pod tím je cena: 600 franků."

Vypadalo to jako dětské nemoci, teď se však rýsuje skutečný problém. "Ba wuta ba koma ko dondua na congo - cizinci začínají přebírat Kongo," zněla jedna zakázaná píseň v nedávné volební kampani (placené EU a OSN). Mnozí Konžané, citliví na koloniální minulost, berou modré barety jako vetřelce, kteří sedí ve svých základnách, a když jde do tuhého, stejně je neochrání.

Možná se mění i postoj těch nahoře. "Teď po volbách, které jsme zaplatili a uspořádali, se cítí být prezident a vláda legitimní. Říkají nám: Jsme suverénní. Nepotřebujeme vaše rady. Potřebujeme jen vaše peníze," říká Piette.

Když koncem března během dvoudenní války prezidentská garda zmasakrovala gardu šéfa opozice Jeana-Pierra Bemby a zasáhla přitom dvě evropské ambasády, hodně lidí asi napadlo, zda to všechno úsilí a peníze neskončí v pralese.

"Lidé jsou tady pořád mučeni, vězněni a zabíjeni," říká na recepci jeden Evropan. "Ale hlavně ta válka vrátila všechno zpátky. Kdo jim teď má věřit?"

Negramotný generál
Došlo k jakési srážce kultur. Vyvolává závažnou otázku, zda - podobně jako třeba v Iráku - je vůbec rozumné očekávat, že země s jinou kulturou lusknutím prstů převezmou naše pravidla a normy, sotva jim je pošleme e-mailem.

Bernard Piette říká: "Tady není v politice dělení moci, jak ho známe my. Vítěz bere vše. Nejde jim o veřejné blaho, ale o ně. Je pro ně obtížné přijmout opozici a žít s ní. Nebo ji dokonce nepozabíjet." Vítěz se obklopuje věrnými, jimž rozdává prebendy. Je to vesnická politika na státní úrovni.

Policista Resplandy tak má zvláštní zkušenost: nového generála, který neumí psát. "Je to politické jmenování, je nekompetentní, ale měl být odměněn."

Voják Mills má ještě horší zážitek. Jeho konžským protějškem je generál Gabriel Amisi. Válečný zločinec. Produkt národního smíření. "Najděte si ho na internetu, píšou tam o něm v souvislosti s masakrem ve městě Kisangani v roce 2002."

Když vejdete do luxusního hotelu Memling v centru Kinshasy (hlavní chod klidně kolem padesáti dolarů), můžete jen hádat, kdo z gentlemanů v oblecích šitých na míru a botách z krokodýlí kůže je jako oni.

To, že mají generálské epolety, je výsledek jakéhosi tradičního vzorce chování. "Lidé nemají funkce proto, aby něčemu pomohli, ale aby se napakovali a umožnili to svým příznivcům a známým," říká Emery Makumeno.

"Je to zákon džungle. Jsem u moci, tak mám a dělím se se svými." Vede to ke zvláštním situacím. Družina vítěze nemusí mít vysoké platy, bohatnou ze své moci. Například generál bere podle Millse 80 dolarů měsíčně. Ale má "prsty v mnoha koláčích".

Takhle to dělají i podřízení. Výsledkem je například to, že jsem čtyřikrát prošel konžskou hraniční kontrolou, aniž mě viděl jediný pasový úředník nebo celník. Všechno zařídil důstojník prezidentské gardy za poplatek třiceti dolarů. Něco si vzal úředník, něco on.

Nebo jinak: pět policistů hlídá kus parku, aby přes něj nejezdili řidiči, kteří se chtějí vyhnout díře. Místo hlídání však nechávají vozy projíždět, jen si od nich vybírají peníze. Jedna z mnoha každodenních scén, které konzervují chaos. Takhle to vypadá dole a člověk může jen hádat, jak to vypadá nahoře.

Našel jsem vaše zrcátka
Úplně na dně potravního řetězce žijí desítky milionů Konžanů. Většina vydělá denně méně než dolar. Tři čtvrtiny lidí jdou spát hladové. Každé páté dítě se nedožije svých pátých narozenin.

A jak to dělají ti, kteří přežijí? "Dej mi na limonádu," žádá hlídkující voják s kalašnikovem a prázdným pohledem. Chlapík jde po ulici a nese v natažených rukách dvoje kalhoty. Potkáte ho každý den.

Jinde policista drsně tlačí muže ke zdi, a když dostane ruličku peněz, je hned jeho nejlepší přítel. Na letišti si dva muži předávají „odměnu“ tak nenápadně, až peníze padají na zem. Nikdo si jich ani nevšimne.

"Tady je ulice, nechte nás projet," pokárá otec Godding trhovkyně před svou misií. "A z čeho budeme žít?" odpoví mu jedna. Godding pak podotýká: "Všichni mají stánky, ale skoro nic neprodávají."

Přežít je nejvyšší umění. V Kongu je legendou "článek 15", podle něhož prý diktátor Mobutu zrušil svým lidem platy a řekl: "Starejte se sami." A tak když si vojáci stěžují, že nemají peníze na jídlo, zeptají se jich nadřízení, od čeho mají zbraně.

Když se jednomu známému ztratila zpětná zrcátka, oznámil mu řidič, že náhodou našel přesně ta ukradená a zloděj za ně chce 40 dolarů: bylo jasné, že řidič a zloděj byli domluveni. Když přijdete vpodvečer kupovat masku na trh v centru Kinshasy, prodavači se o vás poperou, protože mají opravdu hlad.

Ale kromě "článku 15" je tady ještě jedna mocnější síla. "Ti nejchudší nemají nic a o to nic se s vámi ještě rozdělí," říká již citovaný Čech. "Člověk, který vydělává, pomáhá celé ulici, a když přijde o práci, pomáhá někdo zase jemu. Tam, kde je opravdu bída, funguje solidarita. To je jejich sociálka."

Nejhůř už bylo
Je těžké chtít po někom v Kinshase, aby odhadl vyhlídky. Muži, kteří strávili v Africe roky jako otec Godding či plukovník Mills, říkají, že tak prohnilé místo nezažili. Ale když připustí, že Kongo dnes nabízí "velmi temný obrázek", nevidí budoucnost úplně černě. Možná nic jiného nezbývá.

"Máme dvě možnosti," říká Bernard Piette. "Buď říct, že jsou jiní, a zabouchnout dveře, nebo tomu tady pomoci a snažit se je předělat."

Čech žijící už sedm let v Kinshase míní, že Evropa chtěla "svou sukcesstory a teď začíná pochybovat, že ji má".

Dokonce ani Piette nevyzařuje jistotu, jakou by z titulu své funkce měl. "Z krátkodobého hlediska jsem opatrný, ale z dlouhodobého hlediska jsem optimista." Jeden evropský diplomat k tomu dodal: "Nejhůř už bylo, takže snad už může být jenom lépe."

,