Největší český národní park slaví čtvrt století. Kůrovec? Ten je tu tisíce let. Stejně jako tetřev nebo rys. Ale bude tady za dalších 25 let ještě národní park?
Třicet států vyzvalo letos v září Česko k důslednější ochraně Šumavy: neprodleně máme zvětšit rozlohu bezzásahového území na 30 % plochy národního parku a naplánovat další rozšiřování. Pokud to neuděláme, nebude Šumava naplňovat mezinárodní kritéria pro národní parky.
Zápisky z lokálky
Nasedněte na lokálku, která vyjíždí po sedmé ranní z jihočeských Volar směrem do Nové Pece. Sedněte si k oknu. Bundu si nesundávejte, ranní chlad stoupá z lesů a od vody až do vagonu. Jen nechte plynout čas. Čas, který zbarvil cedule s nápisy 1. zóna Národního parku Šumava do stejné rezavé, jako se teď na podzim vybarvuje borůvčí.
Když mlhu za oknem na chvíli roztrhne vzduch, co vlak rozčísl, uvidíte výjev jako z pohádky o elfech. Mezi stébly trávy a v malých smrčinách napnuli pavouci sítě, na kterých se drží rosa a kapičky mlhy. Jsou jich stovky, slabé ranní slunce je osvětluje jen jemně, vysuší je až k polednímu.
Ve vteřině jsou pryč, vlak je nechá daleko za sebou. Jinak než z vlaku je ale neuvidíte. Sem nevede žádná cesta, žádná turistická značka ani cyklotrasa. Tohle místo patří jen pavoukům, trávě a mlze.
I kvůli takovým lokalitám byl před 25 lety vyhlášen Národní park Šumava. Aby tu mohly přírodní procesy nerušeně plynout bez zásahu člověka, aby se mohli nerušeně množit tetřevi, aby si ve starých zetlelých stromech mohli bez obav prokousávat své krajkové cestičky brouci a jejich larvy.
Lesů, kde se těží dřevo, máme na našem území dost. Národní parky jen čtyři. Šumava je z nich největší.
K horizontu
Uhranula spisovatele Karla Klostermanna, básníka Adalberta Stiftera i režiséra Karla Kachyňu. „Les nás učí smyslu umírání,“ stojí v obsáhlé básni Bernharda von Clairvaux. Nerozumím tomu.
Potřebuji zažít 80 kilometrů stoupání po šumavských kopcích, cesty lemované zdánlivě mrtvými stromy v živém lese, abych pochopila: teprve když zemře starý smrk a padne k zemi, sluneční paprsky nastartují růst jeho semenáčků, na jeho těle vyroste několik dalších stromů, poskytne tak život stovkám organismů a v jejich tělech žije dál.
Jestli nám něco (kromě dřeva z hospodářského lesa, jehož kubíky je snadné spočítat a převést v zisk) les dává, je to právě setkání s věčností, možnost spatřit na vlastní oči koloběh zrození a umírání, který člověka naplňuje klidem. Hory jsou jako kostel, šumění lesa jako modlitba. A cesta nahoru na kopec není jen cestou k horizontu, je i cestou k sobě.
Horská smrčina na Plešném jezeře. Snímek z roku 2014
Šumava je největším lesním pásem na sever od Alp. Celé věky živila nejen zvířata a rostliny, zadržovala vodu pro vše živé, ale také poskytovala obživu místním, dřevem zásobovala území mnohem větší, než na kterém se rozkládá.
Nerostou tady jen smrky, které zasadil člověk, když tady před víc než 200 lety vybudovali Schwarzenberský kanál na splavování dříví do Vídně a do Prahy.
Ve výšce kolem 1 200 metrů nad mořem je horská smrčina původní, roste tu posledních devět tisíc let. Tvoří prales, který je dokonce zařazený do seznamu chráněných ekosystémů Evropské unie.
Tady žijí tetřev hlušec nebo rys ostrovid. Když jim jejich les vezmeme, vykácíme nebo rozparcelujeme stavbami a příjezdovými cestami, zemřou. Nebo (ti nejsilnější) prostě odejdou.
Lesu se nic nestane
Další den vyrážíme z Modravy nahoru. Právě do samot nad ní, na Březník, zasadil Karel Klostermann děj svého románu Ze světa lesních samot. To, co napsal v roce 1891, je platné dodnes, přírodní zákony se nemění.
„Ty velké smrky tu stály od nepaměti, ale věčně státi nebudou; zetlí ten onen, jeden po druhém, a padne; na jeho místo jiný postoupí a zmohutní, třebas i za dlouho. Tak se stává, že dokud celou věc člověk lesu samému ponechává, nic lesu se nestane. Co les ztratí, zase si vynahradí. Ale pokácejte ty staré stromy s kraje, ty velké, a uvidíte! Vzepře se vítr do husté drobotiny, a povídám vám, celou rázem ji položí.“
Z křižovatky u Luzenského potoka se pouštíme do divočiny mimo turistické cesty, cyklisty svištící ke Kvildě necháváme, ať si šmouhovatí krajinu, přes padlé obrostlé smrky nám to jde pomalu.
Půl hodiny smutným terénem, kde se vize Klostermannova jednookého lesáka naplnily. A pak po hranici a dolů k prameni Vltavy. I tady je šedivo umírajícími stromy. Kácet? Hlasy, jež toužily mít pramen národní řeky obklopený zeleným porostem, se v posledních deseti letech ozývaly hodně hlasitě.
Odpověď leží nedaleko, bavorská strana lesa je odtud, co by kamenem dohodil. Když další den zkoumáme tentýž les o pár kilometrů dál, nevěříme svým očím: 30 let tady nezasahují do přirozeného koloběhu, kůrovec je sice také děsil, teď už je však jasné, že si s ním les poradil. Staré napadené stromy nikdo nepokácel, neodkornil ani neodvezl, nechali je padnout.
Dnes už skoro nejsou vidět pod mechem. Vyrůstá z nich les, kde jsou pionýrské listnáče pomalu na ústupu, smrčina dávno přerostla vzrostlého muže. Tady je Šumava zase zelená. I když se jmenuje Bavorský les.
Proměny v čase. Na bavorské straně Šumavy ukazují turistům pomocí chronologicky poskládaných fotografií z téhož místa, jak si les poradí. Foto: správa NP Bavorský les
Vyburcovat diskusi
Máme v nohou přes 20 kilometrů terénem, výstup na Luzný a jeho kamenné moře až ke kříži na vrcholu, pak dolů borůvčím a úzkou hraniční pěšinou. Kemp v německém Finsterau je na dohled.
Lesáci, kteří patří k naší výletnické skupině, ohřívají na plynovém vařiči večeři, cestou jsme jídlu moc nedali. Jako bychom tady žili spíš z té krásy kolem, z babího léta ve vzduchu. A z borůvek, jistě.
Přisedám. A ptám se, jak je podle nich možné, že Šumava na tolika místech šediví, zatímco sousední Bavorský les, vlastně tytéž hory, se víceméně zelená.
„Špatně je hlavně rozčlenění prvních zón na nesmyslných 135 malých území. I kdyby se v nich vůbec nezasahovalo, jsou příliš malé a příliš obklopené holinami, aby si uměly jednoduše poradit s kůrovcem nebo třeba silným větrem,“ míní Milan Košulič, lesák a zastánce přírodě blízkého lesního hospodaření.
Vždycky jsem si myslela, že lesáci a ekologové neumějí najít společnou řeč, tady to však, zdá se, neplatí. Bojím se píchnout do vosího hnízda, ale nad ešusem nakonec seberu odvahu a ptám se, jestli někde na Šumavě můžeme vidět reálný dopad blokád, které tady několikrát organizovali ekologové.
Co konkrétně aktivisté tehdy zachránili? „Třeba les na Ptačím potoce. Mnohem důležitější je ale fakt, že k Šumavě strhli pozornost. Koneckonců na zachovalý les či slatě se můžeme jet podívat o ten kousek dál do Bavorska. Takže nemusí jít jen o ty konkrétní stromy, spíš o to, že poukázali na to, co se na Šumavě děje,“ dodává Košulič.
Kůrovec jako záminka
Jedním z těch, kteří opakovaně zabránili těžbě v těch nejchráněnějších místech, je i Jaromír Bláha z Hnutí Duha, průvodce, který už 17 let vodí nadšence po Šumavě. I on ví, že les si poradí a na místech, která napadl kůrovec a před devíti lety se jimi prohnal orkán Kyrill, se zase zazelená.
Jen to nebude hned, les potřebuje trpělivého návštěvníka. „Když kůrovcem napadené stromy zůstanou stát, dál částečně zastiňují půdu. Prostředí se mění postupně. Teprve za několik let se stromy lámou, ale i na nich a v nich žijí další druhy. Tam, kde se stromy pokácejí, mizí i část dalších lesních druhů; náhlý zásah prostě nevydrží.“
Zatímco dřív šlo podle něj na Šumavě hlavně o těžbu dřeva a kůrovec byl jen vhodná záminka, dnes se broukem ohánějí developeři, kteří chtějí skoupit pozemky a stavět. Snaží se poukazováním na kůrovce zlomit principiální ochranu národního parku a využít to jinde – při povolování dalších a dalších staveb.
Cena pozemků je tu mnohonásobně vyšší, takže nedává šanci pro obyčejný život místním a jejich potomkům, ale přitahuje spekulanty. Šumava je dnes vedle Prahy a Krkonoš místem, kde se v Česku nejvíc staví.
Kůrovcová kalamita se netýká zdaleka jen Šumavy, ale třeba i Opavska, tam se však obešla bez hysterie a zájmu médií. Jak to? Rozdíl je v tom, že na jihu Čech se mělo zasahovat a částečně se i zasahovalo někde, kde je to nezákonné, tedy v místech, která jsme se rozhodli ponechat čistě přírodním procesům.
Chata v Srní, kde se natáčely šumavské filmy s Tomášem Holým.
Kůrovec žije na Šumavě tisíce let a les nezničil, je jeho přirozenou součástí. V posledních desetiletích se přemnožil mimo jiné i kvůli dlouhotrvajícímu suchu, klima se mění. Národní park potřebujeme zejména proto, abychom mohli být svědky přirozených přírodních procesů, aby bylo možné sledovat, jak si příroda sama poradí, jak se mění a vyvíjí v závislosti na změnách prostředí.
Pokud jí „pomůžeme“, zničíme rovnováhu. A až budeme chtít za pár desítek let vidět, jak se v extrémní situaci les chová, může se stát, že žádný původní les mít nebudeme. Přirozený proces nikdo neumí předpovědět ani namodelovat.
Proč potřebujeme divočinu
Cestou kolem nejmenší ze 135 prvních zón národního parku na Biskupské slati (z jednoho konce na druhý je snadno vidět, v mapě ten malinký čtvereček ani nevyznačili) ochutnáváme vlochy i bahenní, borůvku, která má prý halucinogenní účinky. Nevím, jen najednou všichni ztichneme. Co kdyby se kousek od nás chystal na zimu některý ze čtyř stovek tetřevů z jediné životaschopné populace u nás?
Jeho zranitelnost přímo souvisí s terénem, kde žije – když se zkraje podzimu nacpe borůvkami, přežije, i když ho v zimě něco vyruší a on spotřebuje energii na přelet do bezpečí. Ale dokud budou první zóny střídat místa, na kterých se těží dřevo nebo se staví, takových vyrušení zažije příliš a zmrzne.
Stejně jako zmíněný rys i on potřebuje k životu velkou souvislou plochu divočiny. A i lidé ji potřebují. Nejen proto, aby mohli studovat přirozené přírodní procesy. Také aby se dotkli toho, co nás přesahuje.
Ať už je to odvěký tetřeví cyklus jarních námluv s tokáním, tiché našlapování naší největší kočkovité šelmy, nebo „jen“ šumění prastarého smrku, který pamatuje kůrovcové kalamity, úhyn souputníků i růst zeleného lesa z jejich zetlelých těl.
