Od dřevěného kostela Sv. Bedřicha, postaveného v norském vzoru, se vydáme z mírného kopečka po proudu Bílé Ostravice.
Kolem cesty je několik připomínek bývalé železniční trati, která sem vedla z Frýdlantu přes Ostravici. Z kamenného nádraží je dnes rekreační středisko, železniční mosty přes řeku dnes připomínají jen betonové pilíře na březích.
Když přijedeme na první rozcestí, můžeme se z mostu podívat na soutok Černé a Bílé Ostravice, obou zdrojnic stejnojmenné řeky. Ta Bílá je delší a vodnatější, a po setkání s Černou, která přitéká z údolí pod Bílým křížem, už řeka skáče přes kameny směrem ke Starým Hamrům.
Kouzelná příroda Beskyd
Jedeme stejným směrem, a když se cesta začne před námi zvedat, což dnes není nic pro nás, odbočíme doprava směrem na Jamník. Jsme uprostřed Starých Hamrů, kdysi velmi vyhledávané vesničky v jednom z nejkrásnějších údolí Beskyd.
Pamětníky asi bolí u srdce, protože bývalá sláva je v nenávratnu, přehrada vše zaplavila, ale na druhé straně nabízí novou turistickou atrakci. V nádrži je málo vody, a tak nad hladinu vystupuje starý most. Až zase pořádně zaprší, vše se vrátí k normálu, tedy jak si jej představovali koncem šedesátých let minulého století, kdy přehrada vznikla.
K pomníku Maryčky Magdonové, hrdinky Petra Bezruče, musíme sjet kousek ze svahu, a pod hřbitovem si čtením veršů můžeme chvíli odpočinout.
Další cesta vede směrem na Jamník, a tam odbočíme doleva a kopírujeme břehy vodního díla. Auta sem nesmějí, dobrá asfaltová silnice vede většinou po vrstevnici a dohromady s krásnou přírodou kolem je to cyklistická pohoda.
A to ještě na závěr přijde dlouhý sjezd na křižovatku v Masarykově údolí. Jsme na úrovni hladiny, a čeká nás ještě cesta k hrázi. Pár mírných stoupání nás nemůže rozházet, cesta je stále skvělá a auta nečadí. Hráz přehrady je z kamene, vysoká 56 metrů a v koruně dlouhá 342 metry. Při normálním stavu hladiny má vodní plocha 335 hektarů, dnes to je o pár desítek hektarů méně.
Z hráze je hezký pohled do údolí na jihu, v němž se ukrývají obě Ostravice, řeka i vesnice. Jedeme také na jih, dlouhý sjezd od hráze vyústí na křižovatce u Mazáku. Rovinka nás zavede k nádraží v Ostravici, kolem něhož je několik možností k občerstvení, třeba na parkovišti přes cestu.
O vesnici bychom mohli napsat, že je to rázovitá horská dědina, a měli bychom nepochybně pravdu. Ale když napíšeme, že je to vesnice s největším nahloučením rekreačních objektů v Beskydech, budeme mít pravdu zase, jenže trochu trpkou. Ale nic naplat, kolem chat, soukromých i podnikových, prostě musíme jet dále, a u mohutné lípy před hospodou U Tkáčů odbočíme doprava, abychom se opět potkali s přírodou.
Peřeje i koupání
Čeká nás přírodní útvar, památkově chráněný, a říká se mu lidově peřeje. Ostravice kdysi v pravěku při své cestě mělkým údolím narazila na styk dvou pevninských příkrovů, a přišla se svou troškou do mlýna, což je skoro přesné přirovnání. Výsledkem je soubor kamenných prahů a peřejí na malém prostoru. Vše je velmi dobře přehledné i přístupné, a tak si můžeme zblízka prohlédnout vrstvy měkkých hornin, vápnitých jílovců, jimiž si řeka prořezala cestu.
Pod nejvyšším prahem je zátočina s klidnou vodou, lákající k vykoupání, což může být nejlepší tečka za dnešním výletem.
