Probouzíme se do chladného rána. Jsme u Velkého vodopádu - asi v polovině dnešního pěšího výletu. Po okolních kopcích se povalují nízké mraky a krásně zelená políčka vypadají bez sluníčka poněkud šedivě. Jsme ve vesničce Batad.
Částečně tricyklem (motorka se sajdkárou a to celé zakapotované) a částečně pěšky jsme sem včera dorazili z nejbližšího většího městečka Banaue. Celá severní oblast Filipínského ostrova Luzon je pokryta velkým množstvím rýžových políček.
Vybudovali je lidé kmene Ifugo před dvěma tisíci lety a dodnes funguje ideální postupné zavlažování. Místo studní, čerpadel a kohoutů jsou zde jen kameny. Vodě do cesty je lidé pokládají a tím regulují průtok na strmém neschůdném svahu, do kterého jsou políčka vytesána.
|
Celková délka polí vybudovaných v této oblasti se rovná polovině obvodu země. Políčka fungují perfektně, hůře už dopadli samotní domorodí obyvatelé. Sedí polonazí ve zbytcích svých slavnostních krojů a nechávají se fotit. |
Klopýtáme po schůdcích na bocích kamenných stěn rýžových políček. Potkáváme domorodce. Dospělí se nabízí jako průvodci a děti chtějí většinou: "Pesos, please". Nikdo se na nás neusměje. Jsme tu vetřelci v jejich kraji a navíc ještě "hrozně" bohatí.
Chceme jít ke Starému mostu, na Velký vodopád a k nejbližší vedlejší vesničce. Žádný nový most tady samozřejmě nemají stejně jako tady chybí malý vodopád, ale oni si to tu nějak pojmenovali, nechť to tak mají.
Co krok, to třicet centimetrů převýšení. Dolu jsme spíš padali než scházeli. Jsme u mostu. Je velmi starý, ale nejedná se o žádnou pamětihodnost. To jen povětrnostní podmínky a kvalita údržby se podepsaly na nynějším stavu jejich opěvovaného mostu. Visí na dvou silných ocelových lanech.
Jedno přerezlo u betonového kotvení a tak jej nastavili vázacím drátem. Kdybychom šli dál, asi bych raději brodil než použil tuto příšernost. Naštěstí to v plánu nemáme a tak si sedáme na kámen uprostřed peřejí a jíme buráky. Žádný okruh jít nelze – je to pravděpodobně i nereálné.
Ptáte se na cestu? Zaplaťte!
Vzdálenosti jsou tu veliké, terén náročný a cesty opravdu tak zralé na domorodého průvodce. Teď nás čeká strmé stoupání zpátky.
Odbočujeme do Batadu. Centrum se rozkládá na samotném dně velkého údolí. Na cestu se radši už neptáme. Když jsme jednomu chlapci nedali požadované peso, poslal by nás úplně špatným směrem, nebýt jeho mladší sestřičky, která se podřekla a rukou ukázala na jednu z cest.
Z jednoho domečku na nás mává dvanáctiletá holka. Na šátku chová mimino, usmívá se a krásnou angličtinou poprosí: "Vemte si mě jako průvodce, prosím". Cenu dohadujeme na třicet peset (o něco víc než půl dolaru).
Rychle se zbavuje dítěte obouvá si příšerné sešlapané pantofle a odvádí nás sice ne k dalekému, ale dosti nepřístupnému vodopádu. Nejdřív do strmého svahu stoupáme a potom k vodopádu seskakujeme vysokými stupni. Část cesty, nejspíš tu, kterou často brala voda, je vybetonovaly.
|
Chceme jí zaplatit dohodnutou sumu a na vodopádech se zdržet. Nemáme však drobné a i pro prodavače limonád je pětistovka příliš velká bankovka. Dáváme si tedy kolu na sekeru a kocháme se chladnou koupelí u krásně vysokého vodopádu. |
Postupně přichází spousta dětí a všechny se radostně koupou. Lásku ke zvířatům tu moc nepěstují. Kluci se baví lovením krabů.
Vypadají stejně jako mořští, ale jsou to sladkovodní krabi. Hned jim ulámou všechny nohy a nechají je ležet na sluníčku, kde jen bezmocně hýbají zbylými pahýly. Ptáme se: "Proč to děláte?" Teprve potom rozdělávají oheň a hází je do horké vody. Prý je to výborná pochoutka.
Fun club věřitelů se rozšiřuje
Jdeme zpět do vesnice. Ve Foreigner`s inn si chceme dát oběd. Tím rozměnit peníze a poplatit dluhy. Baráček je opuštěný a chvíli trvá, než seženeme nějaký personál. Dlouho čekáme na drahé a dosti malé porce jídla a při placení nastává opět problém. "Nemám drobné," říká další z našeho fun klubu věřitelů. Dlužíme za pití, jídlo a průvodce. Teprve teď si uvědomujeme, že stejně jako se tady dá žít bez elektriky a pošty – jde to i bez peněz.
Z vrcholku kopce je vidět do vedlejší vesnice. Nemá jiné jméno. Všichni ji říkají jen – Vedlejší vesnice. Moc jsem tam chtěl podívat, ale dnes už to asi nevyjde a tak musíme aspoň na vyhlídku.
Včera, když jsem zjišťoval, kam dneska jít, a když nám slečna v hotelu poradila právě tuto vesnici, most a vodopád, jsem se zeptal: "Kam ještě můžeme jít?" Odpověď byla prostá a jak dneska vidím i více než pravdivá: "Pak se vraťte. Budete utahaní."
Hlídají nás pětileté holčičky
Šplháme tedy na kopec a s námi jdou dvě malé holčičky. Mladí průvodci se nám chtěli zase vnutit a tvrdili, že na vyhlídku nikdo netrefí. Odmítáme. Chceme jít sami, ale to se zase úplně nelíbilo těm ostatním, kteří nás stále následovali a smutně čekali na své slíbené peníze. Přidělili nám pětiletou holčičku aby, až někde rozměníme, peníze převzala. Ta si s sebou vzala snad ještě mladší kámošku – asi aby se nebála.
Zvesela poskakují po kamenech do strmého kopce a pořád něco brebentí. Ještě než dosáhneme vrchol, aniž bychom viděli na druhou stranu kopce, zastavují a dál prý už nejdeme. Mluví s námi odměřeně, neptají se a většinou ani neodpovídají na otázky. Pokračuji sám a Kačka zůstává téměř jako rukojmí. Cesta se stává ještě neschůdnější.
Mám goratexové nepromokavé trekovky Salomon, speciální ponožky proti otlačeninám, přehřátí nohou a odvod potu, moirové tričko a kromě lehkého batůžku nic nenesu. Je horko a úzké cestičky jednotlivých teras nejsou vždy úplně pevné. Klopýtám po sypkých šutrech a balancuji nad strmou stěnou vedoucí vždy k dalšímu políčku.
Ve chvíli, kdy se cítím opravdu dobrodružně, potkávám bosého staříka jen se šátkem kolem boků, nese kládu na rameni a na rtech mu znějí tóny nějaké písně.
Na mnoha místech nám na pětistovku bezmocně krčí rameny, ale nakonec v jedné limonádovně rozměňujeme a dluh předáváme našim dvěma policajtkám.
Moc se s námi nebavily a občasným velmi přísným pohledem zpět jen kontrolovali, jestli je rýžovým bludištěm následujeme.
Stejně tiše, ale tentokrát bez ohlédnutí tito dva špunti odchází. Dále pokračujeme sami. Dvě malé děti s penězi v rukách odchází a spoustu dalších, které potkáváme, v nich drží barely vody. Nesou ji daleko do strmého kopce ke svým domovům. Na to jsem vlastně zapomněl: Vodovod tu také nemají.
 Dívka nosí vodu - vesnice Batad |
 Rýžová políčka |
 Batad - vodopád |
 Rýžová políčka |
 Banaue - tricykl |
