Kosovská republika, bývalá součást Jugoslávie, později soustátí se Srbskem a nyní samostatný stát, je pro mnohé cestovatele stále velkou neznámou. Většinovými obyvateli jsou kosovští Albánci, kteří důrazně hájí své národní zájmy proti Srbsku, které stále neuznalo svrchovanost mladého státu podobně jako řada dalších zemí.
Nevraživost a nepohoda jsou stále patrné na každém kroku a nejvýznamnější srbské církevní památky tady musí hlídat jednotky KFOR.
Těžký vstup do země
Při toulání po sousední Albánii nám v programu zbylo pár dní, které jsme se rozhodli věnovat právě Kosovu, kam turisté moc nejezdí. Horské oblasti tak často zůstávají prázdné a potkáváme v nich jen věčně usměvavé pastevce. V plánu máme návštěvu dvou největších pravoslavných srbských klášterů, pak krátké toulání v kosovské části pohoří Prokletije a výstup na na Džeravicu (2656 m), nejvyšší horu Kosova.
Po zbrusu nové dálnici se blížíme k albánsko – kosovským hranicím. Jen nás překvapují směrovky ukazující doleva přes přerušená svodidla a přes protisměrné pruhy odbočují kamsi do okolních kopců a prašných cest. Tolik obávaná Albánie nám bez potíží mizí za zády.
Kosovské pohoří Prokletije vypadá podobně jako většina pohoří na Balkáně. Nad hranicí lesa se rozprostírají rozsáhlé pastviny. Vrcholové partie nejvyšších hor jsou skalnaté.
O tom, že jsme sice v Kosovu, ale stále na Balkáně, kde stále platí pravidla a zákony stanovené úřední osobou, nás neomylně přesvědčuje celník při kontrole cestovních dokladů: „S pasy vás pustím, ale občanky neuznám jako platný doklad“. „Proč?“, ptáme se trochu nechápavě. „Vždyť Kosovo přistoupilo k uznání občanek jako platných dokladů!“. Odpověď je výmluvná: „Nechci a kromě toho já musím mít do vaší země vízum!“.
Nezbývá nám nic jiného, než zkusit druhý přechod. Musíme ale přejet po ne úplně bezpečné horské silnici do Bairam Curi a teprve potom překročit kosovské hranice nedaleko města Visoki Dečani. A světe div se, vstup do Kosova i s občankami proběhl bez potíží a komplikací.
Po návratu kontaktujeme obě příslušná česká ministerstva, která mají na svých stránkách uvedené zavádějící informace o akceptovaných cestovných dokladech.
Pod ochranou KFOR
Naše první kroky vedou do srbského ortodoxního kláštera Visoki Dečani, který stojí asi jeden kilometr od stejnojmenného města v údolí říčky Dečanska Bistrica. Je to největší pětilodní středověký kostel na Balkáně zapsaný na seznam památek UNESCO, což v nás budí velká očekávání.
Při příjezdu na parkoviště u kláštera Visoki Dečani projíždíme kolem opevněného vojenského stanoviště a i před bránou stojí strážní budka.
Přicházíme k vojenské strážní budce jednotek KFOR, která je smutným dokladem aktuální neklidné situace v celém Kosovu. I když je válka dávno pryč, nenávist a nevraživost je mezi kosovskými Albánci a Srby stále patrná.
Srbsko i nadále považuje území Kosova za své a mladý stát, stejně jako řada dalších zemí, neuznává. Život v obou zemích se sice pomalu vrací k normálu, ale srbské památky jsou na kosovském území velkým trnem v oku. „Musíme tady být“, říká nám trochu smutně slovinský voják, „jinak by to tu Albánci rozstříleli a zničili.“
„Vstupné se neplatí. Je zakázáno fotit a je nutné mít zahalená ramena a kolena. Přeji příjemnou prohlídku“, dodává pak jeho kolega. Vstupujeme impozantní branou a hned před vstupem do rozlehlého areálu vidíme cedulku s přeškrtnutým fotoaparátem. Se zákazem focení to tedy opravdu myslí vážně.
Během chvilky se nás ale ujímá místní průvodce. Mluví docela slušně anglicky a tak se postupně dozvídáme, že klášter zasvěcený Kristu Pantokratovi vznikl v kaštanovém háji srbského krále Štefana Uroše III. již v roce 1327. Stavbu řídili františkánští řeholníci a to je hlavní důvod přítomnosti románského slohu a prvků rané gotiky v jinak byzantském prostředí.
V pětilodním kostele najdeme trojdílný ikonostas a dvanáct velkých středověkých cyklů fresek s více než tisíci postavami. Vojáci mají stanoviště mimo areál a tak mi to nedá a ptám se průvodce, jestli mohu udělat pár fotek. Odpověď je odzbrojující: „Ale jistě, to není problém. Jen bez blesku a prosím o zaplacení vstupného.“
Vstupné vhazujeme do kasičky v kostele, zapalujeme svíčky a odcházíme s pocitem naplněnosti. Místo na nás udělalo ohromný dojem. V areálu je i obchůdek, kde je možné koupit poněkud předražené víno a další suvenýry.
Jako na trhu
Přejíždíme do moderního města Peć. Samotné centrum mnoho historických památek nenabízí, ten největší skvost se nachází nedaleko za městem. Z centra a hlavního náměstí to už není k Patriarchálnímu klášteru daleko.
Před vstupem do areálu opět musíme projít policejní kontrolou. Jednotky KFOR tu předaly pravomoci místní správě a tak je kolem vstupu více dohadování a dokonce zde po nás žádají i jmenné seznamy s osobními údaji. Nakonec se to bez nich obešlo, ale připadal jsem si jako na balkánském trhu při smlouvání o ceně za ovoce a zeleninu.
Kostel Svatých apoštolů Patriarchálního kláštera v Peći je obklopen zelení a rozkvetlou zahradou.
Areál kláštera je opět obehnaný vysokou kamennou zdí a z venku připomíná spíš pevnost nebo hrad. Za bránou je ale úplně jiný svět. Vstupujeme do rozkvetlé zahrady a přímo před námi vidíme odhalené základy starého kostela. Vpravo se tyčí vysoká věž, za níž vlevo ve stínu letitých stromů stojí kostel Svatých apoštolů.
Pod věží je pokladna a u ní se nás ujímá průvodkyně, mladá jeptiška, a hned se nás ptá: „V jakém jazyce chcete výklad? Anglicky, německy, rusky, francouzsky nebo snad srbsky?“ Volíme si angličtinu a platíme vstup dvě eura na osobu.
Během zasvěceného, zaníceného a hlavně dlouhého výkladu se dozvídáme, že srbská zdejší pravoslavná církev je tzv. autokefální, tedy samosprávná, a tak disponuje právem řešit všechny své interní záležitosti a volí si své představitele a světí biskupy. Dnes je ve světě celkem 15 autokefálních pravoslavných církví, které ale i přes svou samostatnost zůstávají v úzkém kontaktu a představení se pravidelně scházejí.
Srbský patriarchát v Peći byl ustanoven již v roce 1346. Následovaly staletí pohnuté historie kláštera a patriarchátu. Nejdřív přišli Turci, kteří patriarchát nejprve v roce 1459 zrušili a později roku 1557 znovu povolili. V druhé polovině 18. století byla prosazena vůdčí role řeckého patriarchy nad všemi věřícími, kteří žili pod tureckou nadvládou.
Přelom znamenal vznik nezávislého srbského státu v roce 1830 a pak ustanovení mnohonárodnostního státu Jugoslávie v 1918. Tito vládl pevnou rukou a o to bolestnější byl rozpad Jugoslávie, válka v Kosovu a pak i vznik samostatného Kosova v roce 2008.
Do privátních prostor Patriarchálního kláštera v Peći je pro turisty vstup zakázán.
Nejstarším stromem v zahradách Patriarchálního kláštera v Peći je 800 let stará moruše.
Pravoslavné kláštery jsou srbskými památkami na území kosovského státu a místním radikálům jsou stále trnem v oku a hrozí jejich zničením. Historický výklad se mísí s informacemi o kostele a o místním řádu a končí zajímavou, tak trochu nečekanou, vsuvkou: „A to víte, že naše fresky zaujaly i Ericha von Dänikena, který tu svého času prováděl rozsáhlý výzkum?“
Po chvíli trpného ticha ukazuje naše průvodkyně na objekty podobné létajícím talířům na fresce přímo nad námi. „A k téhle ikoně se chodí modlit mladé ženy, které chtějí mít děti a šťastné manželství“, ukazuje na svatý obrázek v pozlaceném rámu.
Venku nás ještě upozorňuje na 800 let starou moruši, na úctyhodný věk nejstarších jeptišek, který přesahuje 90 let, a také na zákaz vstupu do soukromých prostor za kostelem. Prohlídka končí nečekaným pozváním. „Pokud už nemáte dotazy, můžete ochutnat a pak i koupit naši skvělou slivovici“. Po ochutnávce opouštíme areál a upřímně nerozumíme tomu, proč by tuhle nádheru chtěli Albánci zničit.
Vzhůru do hor!
Kosovská část Prokletije je snad ještě méně popsaná než albánská a černohorská část. Kromě pastevců, kteří zde tráví čas od konce jara do konce léta, do hor moc lidí nechodí.
Dajko, kterého potkáváme v trafice v Peći, pracoval v ostravských dolech a umí česky, nás uklidňuje: „Jsme sice chudí a musíme se ohánět, ale nejsme podrazáci a bát se nemusíte“. Dovídáme se také, že mezi lidmi je po válce stále velké množství zbraní a že největší problémy dělají lidé z Kosovské osvobozenecké armády (UÇK), kteří nesehnali práci. „Jo, a nechte se mikrobusem vyvést až nad vodní elektrárnu ke štěrkovně. Cesta za moc nestojí, ale ušetříte spoustu času,“ poradí nám na závěr.
Mikrobus se kodrcá přes Visoki Dečani a kolem stejnojmenného kláštera a stoupá údolím říčky Dečanska Bistrica. Míjíme vodní elektrárnu a restauraci se zahrádkou. Neustále stoupáme a nabíráme výšku. Široká prašná cesta je plná výmolů a velkých kamenů.
Salaše v kosovské části pohoří Prokletije
Přes většinu brodů vedou provizorní mosty, ale občas musíme i přes vodu. Před štěrkovnou je velmi prudké stoupání a mikrobus s už hodně unaveným motorem prostě najednou škytne, zastaví se a dál nejede. Naštěstí za námi jede několik náklaďáků s prázdnými korbami. Slovo dalo slovo a na výchozí bod našeho treku jedeme na korbě náklaďáku. Vyklepaní a zaprášení slézáme dolů a výstup do lůna kosovských kopců může začít.
Lesní cesta, občas značená červenou značkou, stoupá v serpentinách až k salaším. Jsou opravené a jako „ze škatulky“. Kolem běhá spousta malých dětí a z okolních kopců se v kontrastu s pohodou ozývají dávky ze samopalu. Je to stejné jako v Albánii, kde se pastevci buď nudí a nebo zahánějí divoké psy a snad i medvědy.
Pastevecké rodiny se do hor stěhují většinou na konci května nebo v polovině června, hned jak to sněhové podmínky dovolí. Salaše opouštějí v půlce září nebo začátkem října. Zbytek roku pak žijí v údolích a ve městech. Čím dál častěji nemají svá vlastní stáda, ale sbírají ovce a krávy od několika dalších rodin ve vsi a přes léto se o ně za nevysoký plat starají.
Nedaleko nad druhou skupinou salaší se stáčíme vpravo mimo širokou cestu a stoupáme volným svahem na boční hřeben nad námi. Cesta postupně mizí a jdeme volným svahem v trávě a volném kamení. Po překonání nízkého bočního hřebene klesáme do úzkého karu. Odtud nás čeká nejprudší část stoupání na hlavní hřeben kosovských Prokletých hor.
Kosovské pohoří Prokletije vypadá podobně jako většina pohoří na Balkáně. Nad hranicí lesa se rozprostírají rozsáhlé pastviny. Vrcholové partie nejvyšších hor jsou skalnaté.
Volné šutry padají a musíme dávat pozor. Na hřebeni se otevírá panorama okolních kopců s jezery a halekajícími pastevci a vlevo nad námi se strmí Džeravica, 2656 m vysoká nejvyšší hora Kosova. Posledních pár metrů, několik nízkých skalních stupňů s trochou suti a stojíme u vrcholového patníku. Při pohledu z vrcholu můžeme jen konstatovat, že naše mapa opravdu skutečnosti neodpovídá a že je to taková pěkná omalovánka na cesty. K sestupu volíme svah klesající ze sedla pod vrcholem. Záplavou borůvek se vracíme zpět na širokou zpevněnou cestu a k salaším.
Znovu do Kosova?
Kosovo je nevelká země, s pohnutou historií, která se na životě zdejších lidí opravdu podepsala. Na druhou stranu je na každém kroku vidět velká snaha přivést tuto malou zemi do Evropy. Jde to pomalu a nutná přítomnost mezinárodních jednotek KFOR situaci v zemi klidní a zajišťuje bezpečnost.
Nic to ale nemění na tom, že země disponuje nesporným turistickým potenciálem. Rozhodně stojí za to se sem vypravit dřív, než zemi pohltí klasická turistická komerce. Na celém Balkáně je situace podobná a mění se každým dnem spíš „k horšímu“. S cestou tedy rozhodně neváhejte.
