Auto zaparkujeme na parkovišti ve Špindlerově Mlýně pod Medvědínem. Denní parkovné tu přijde na sto korun. Auto lze odstavit i na centrálním parkovišti u autobusového nádraží, tam ale přijde stání o padesát korun dráž.
Od Medvědína odjíždí každou hodinu autobus k hotelu Špindlerovka na hlavním hřebeni Krkonoš, za jízdu nahoru zaplatíte pětatřicet korun jízdného.
Z konečné na autobusovém nádraží je plánovaný odjezd vždy v půl, ale mnohdy se kvůli množství sněhu na horské silnici autobusy zpozdí. Ke cti provozovatelů je však nutno připočíst, že pokud je hodně cestujících, klidně nasadí jeden či dva vozy na linku navíc. Nemusíme se tedy bát, že bychom se nahoru nedostali.
Nepříjemné rolny a skútry
Na Špindlerovce se sice můžeme najíst v restauraci, ale lepší je ihned vyrazit dál. Za necelou půlhodinu jsme rekreačním tempem u Petrovky, kde je jídlo o mnoho levnější. Navíc chování personálu na Špindlerovce charakterizuje výrok jednoho číšníka ve středním věku: "Tohle jídlo bych si nedával, máme ho od včerejška. To snědí Němci."
Na Petrovku vede táhlé stoupání, které znepříjemňují pendlující rolby a sněžné skútry. "V sobotu jsem jich potkala nejméně deset v každém směru," popisuje lyžařka Jana Petrová. "Úplně mi to znechutilo jízdu krásnou krajinou."
Daleké rozhledy
U Petrovky se trasa dělí. Za hezkého počasí pojedeme raději stále po hřebenech, odkud jsou daleké výhledy na obě strany Sudet. Na severu je vidět do polské nížiny, která byla ještě před druhou světovou válkou slezským Německem.
Na úbočích hor stojí na odlesněných plochách osamocené skály zvané malé Slezské kameny. K jihu se táhnou sudetská pohoří na české straně Jizerské hory, Ještěd, Podkrkonoší a v dálce České středohoří. Obvykle z mlh v údolí vystupují jen jejich nejvyšší vrcholky.
První velké stoupání končí na Dívčích kamenech. Poláci jim říkají Slezské kameny. (Nesmí se to, ale při troše opatrnosti se dá na jejich vrchol vylézt i v lyžařských botách po skalní lávce zezadu.)
Úniková trasa
O pár set metrů dál uvidíme po levé ruce hromadu kamení zvanou Mužské kameny, nebo-li České kameny, jak jim říkají Poláci. Od nich padá stopa do Černého sedla. Není ostudou tady sundat běžky a opatrně sejít dolů. Mnohé komické pády jsou toho důkazem.
Černé sedlo je důležité při náhlém zhoršení počasí. Je tu dřevěný přístřešek na ukrytí před nenadálou vichřicí a dá se odtud sjet během čtvrt hodiny po turistické značce podél tyčí k Martinově boudě.
Před sebou ještě nevidíme, ale tušíme velké, dlouhé a nepříjemné stoupání na Vysoké Kolo, polsky Velký Šišák. Občas bude potřeba stoupat stromečkem a možná i bokem.
Samotný vrchol obcházíme zleva, abychom se dostali na okraj obrovského skalního kotle Sněžných jam. Nechoďme k nim příliš blízko, protože sněhové převěje tu bývají až několik metrů dlouhé. Už mnoho lidí se s nimi zřítilo do hlubiny, některé našla polská horská služba až na jaře.
Věžovitá ubytovna na polské straně hranice se nazývá Wawel po sídle králů na Varšavském hradě. (Vzpomínáte si na heslo v prvních svobodných polských volbách "Havel na Wawel"?)
Ze Sněžných jam sjedeme rychlou, ale širokou cestou k Labské boudě. Pozor na ale na euforii z rychlosti, protože posledních pár desítek metrů k Labi je velmi prudkých a špatně se tu brzdí.
V objektu Labské boudy je v závětří na terase bufet, kde si můžeme dát něco předraženého k pití, nějakou sušenku či klobásu. Sem se lze dostat za horšího počasí od Petrovky přes Martinovky lesní trasou pod hřebenem. Obvykle tady nefouká tak, jako nahoře. Jízda je také méně kopcovitá. Za to prudké sjezdy úzkými průseky stojí i v měkkém prašanu za to.
Pozor na převěje
Od Labské boudy si můžeme udělat odbočku k prameni Labe nebo na rozcestí U čtyř pánů a lyžařskou dálnicí po Labské a Pančavské louce vystoupat na Zlaté návrší k Vrbatově boudě. Nejkratší spojnice ovšem vede přímo po hraně Labského dolu, kde je potřeba dávat pozor, abychom neztratili tyčové značení a neuhnuli doleva nad nebezpečné převěje.
Jídelna Vrbatovy boudy nabízí normální restaurační menu, ale místní specialitou je zelňačka a koláče.
Odtud nás čeká už jen sjezd Masarykovou silnicí na Horní Mísečky, kde se dá najíst v bufetu nebo v restauraci, a závěrečné dva kilometry modrou sjezdovkou zvanou Vodovodní cesta. Pozor na dva krátké sešupy, kde méně odvážní běžkaři berou lyže na ramena. První je asi v polovině sjezdu a druhým se sjíždí k dolní stanici lanovky.
Na všech rozcestích je potřeba se držet stále vlevo, protože jinak sjedeme do centra Špindlerova Mlýna a budeme se muset na parkoviště pod Medvědín vracet.
|
POPIS TRASY |
| Špindlerovka – Petrovka – Černé sedlo – Sněžné jámy (červená značka, tyče) – Labská bouda (žlutá značka, tyče) – Vrbatova bouda – odbočka ke Šmídově vyhlídce (červená značka, tyče) – stále po silnici – Horní Mísečky (zprava se připojí žlutá a posléze zelená značka) – dolní stanice vleku na Medvědín (příčně přes sjezdovky) – modrá sjezdovka (z počátku po červené značce) – parkoviště pod Medvědínem. |
 Martinovka |
 Pramen Labe |
 Vysoké Kolo v Krkonoších |
 Labský důl |
 Ledopád v Labském dole |
