Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Opuštěnou krajinou Bieszczad za historií. Pikuj zdobí Masarykův pylon

aktualizováno 
Polské Bieszczady u trojmezí Slovenska a Ukrajiny jsou symbolem opuštěné horské krajiny, z níž nad nekonečné koberce neporušených bukových lesů ční mohutné, nahoře odlesněné kopce. Jde o unikátní krajinu, která není středoevropská, ale je součástí jiného, pro nás trochu exotického kulturního okruhu.

Pásmo Pikuje. V dálce hrot hory Pikuj (pohled od západu) | foto: Martin Janoška, pro iDNES.cz

Národní park Bieszczady v jihovýchodním cípu Polska je pouze menší částí stejnojmenného pohoří, které se v meziválečném zeměpisném pojetí táhlo mnohem dál na východ. Na jeho nejvyšším vrcholu Pikuj byl roku 1935 vztyčen betonový pylon na počest prezidenta Masaryka.

Polské a ukrajinské Bieszczady

V letech 1920–38, kdy karpatským rozvodním hřbetem probíhala československo-polská hranice, nazývali Poláci Bieszczadami mnohem větší horskou oblast, jejíž krajinný ráz vykazuje společné až totožné rysy.

Dnes se větší část Bieszczad v tomto širším pojetí nachází na ukrajinském území mezi Užockým průsmykem na západě a Toruňským sedlem na východě a říká se jí buď Vododělný hřbet nebo Východní Beskydy. Nejvyšším bodem je zdaleka viditelný, elegantní hrot hory Pikuj (1408 m), který vévodí širokému okolí a bez nadsázky patří mezi nejkrásnější karpatské vrcholy. Za příznivé dohlednosti bývá v pohodě vidět i z polské hory Tarnica (1346 m), která bývá považována za nejvyšší vrch Bieszczad, dodejme ovšem, že jenom západních, polských.

Pikuj od východu

Pikuj od východu

Typická krajina Bieszczad

Typická krajina Bieszczad

Typickým krajinným fenoménem polských i ukrajinských Bieszczad jsou horské louky poloniny, které vznikly v minulosti umělým odlesněním kvůli pastevectví. Pozoruhodné je, že jejich lem netvoří smrčiny nebo kosodřevina jako jinde v Karpatech, ale zakrslé buky nebo jeřáby. Smrk se tu prakticky vůbec nevyskytuje. Na poloninách kvetou v létě spousty vzácných rostlin a dozrávají tuny borůvek.

V polské, silně navštěvované části, se pohyb řídí přísnými pravidly národního parku. To na Ukrajině si můžete na těch samých kopcích chodit kudy chcete a třeba po nich jezdit i na off-roadu, což se nezřídka děje.

Kolem dřevěných kostelíků

Na nejvyšší horu Pikuj jsme se vydali ze zakarpatské ukrajinské vesnice Užok, která leží v hlubokém údolí pod Užockým průsmykem. Vlak sem jezdí z Užhorodu čtyřikrát denně a jízda trvá skoro dvě a půl hodiny.

Místní zastávka se nachází nad prvním velikým obloukem železnice, která se odtud vine a kroutí přes mosty a tunely jako had až do Užockého průsmyku. V něm by se dalo hezky nastoupit na hřebenovku a ušetřit nemalé stoupání, ale jelikož tam dnes vlak nezastavuje, volíme kratší nástup z údolí. A také nás zajímá užocký dřevěný kostelík sv. Michala z roku 1745 přezdívaný „černý koráb“. Od roku 2013 je na seznamu světového dědictví UNESCO.

Kostelík sv. Michala v Užoku

Kostelík sv. Michala v Užoku

Kousek pod kostelíkem odbočujeme z Užoku do údolí Husnyj, kde začíná modře značený výstup na rozvodní hřbet ke kótě Kinčik (1115 m). Na místní poměry velmi kvalitní česká turistická mapa z roku 2011 (Užanský národní park) však slibuje o kus dál v obci Husnyj další dřevěný kostelík, takže pokračujeme k němu.

Vesnice je z velké části opuštěná, domy se rozpadají a jenom některé jsou trvale obydlené. Pocity zmaru dovršují dva silně podnapilí hrobaři, vykonávající s obtížemi své dílo na hřbitově před kostelem. Kostel sv. Mikuláše z roku 1655 je sice dřevěný, z velké části ovšem od 90. let 20. století obitý plechem, takže na seznam UNESCO se na rozdíl od svého užockého souseda nedostal.

Bývalá československá hranice

Výstup na rozvodní hřeben od kostelíku sv. Mikuláše v obci Husnyj je neznačený, ale jasný. Jde se po lesní cestě přímo vzhůru a není kam se ztratit. Za necelé tři kilometry se svah překlopí na druhou stranu a jsme nahoře na bývalé československo-polské hranici.

Hledáme staré hraniční patníky se symboly ČS a P, ale nikde tu nejsou. Za celé tři dny putování jsme nenarazili na jediný! Namísto patníků objevujeme na skalkách Drahobyckyj Kamiň (1186 m) první hezké výhledy a ty nás ubezpečují v tom, že jsme v horách, jejichž podoba a charakter nám splývá se silně zažitou krajinnou představou pojmu Bieszczady.

Fotogalerie

Před námi se nad bukovým lesem rýsuje vrch Starostyna (1229 m), kde za první světové války v letech 1914–15 probíhaly nelítostné boje mezi rakouskými a ruskými vojsky. Za ní v řadě za sebou vystupují další a další vršky pokryté zežloutlou, větrem načechranou trávou: Rozsypanec, Žurovka, Listkowania, Wielki wierch, Ostry wierch, Prypir, Nondag.

Teprve za nimi na konci dlouhého, téměř 15kilometrového poloninského hřebene (pásmo Pikuje) vystupuje mírně vpravo vystrčená špička nejvyšší hory Pikuj. Dojít až k ní znamená vytrvale pochodovat minimálně půl dne.

Nejvyšší hrot Bieszczad

Nejvyšší hora Bieszczad Pikuj působí jako přibližující se magnet, stále ji máme před sebou. Hřebenovka není značená, vyjeté koleje od terénních aut však jasně určují, kudy jít, kdyby náhodou byla mlha. Ta ale není, naopak nic nebrání neomezeným výhledům na všechny strany. Zejména na severní haličskou stranu se otevírají ničím neomezené obzory. Sestup do civilizace nabízí sedlo Ruskyj puť, kudy vede napříč horami terénní cesta z haličské Libuchory do zakarpatského Bukovce na jižním úpatí.

Pásmo Pikuje. V dálce hrot hory Pikuj (pohled od západu)

Pásmo Pikuje. V dálce hrot hory Pikuj (pohled od západu)

Začátek pozvolného výstupu na Pikuj prozradí místo, kde kvůli silně kamenitému terénu odbočuje „automobilová“ cesta vlevo na severní úbočí do bukového lesa. Samotná nejvyšší kóta vzdálená ještě asi 40 minut chůze připomíná miniaturní horský štít ozdobený četnými pískovcovými skálami.

Hezkým zvýrazněním hory je větry a blesky ošlehaný betonový pylon vztyčený údajně roku 1935 na počest prezidenta Masaryka, jehož první československý stát zasahoval až sem. Z dalších skromných informací o vrcholu lze snad ještě uvést, že dřívější používaný název byl Husla.

Betonový pylon na vrcholu Pikuje (1408 m)

Betonový pylon na vrcholu Pikuje (1408 m)

Na Pikuji hřebenovka končí jako když usekne, takže z opačné (východní) strany působí hora osamoceně a izolovaně. Nejkratší sestup vede do vesnice Bilasovica, ležící poblíž hlavní autostrády Mukačevo – Lvov.

Odtud se také na Pikuj podnikají jednodenní výstupy. Cesta od severozápadu tzv. pásmem Pikuje, kterou jsme podnikli, vyžaduje aspoň jedno přespání na hřebenovce.

Směrem dál na východ se rozvodní hřbet bývalé československo-polské hranice výrazně snižuje a dost nepřehledně kroutí. Putování po něm vyžaduje dobré orientační schopnosti a také kvalitní mapu. Nám se podařilo během tří dnů dojít od železnice v Užoku přes Pikuj k hlavní železnici Mukačevo–Lvov, která si tunelem u stanice Beskid razí cestu přes hlavní karpatský hřeben.

Opuštěná krajina západních Bieszczad

Území na trojmezí Polska, Ukrajiny a Slovenska chráněné ve třech na sebe navazujících národních parcích je přírodovědně cenné mimo jiné také proto, že tu žije velmi málo obyvatel a tlak na přírodu zde nebyl a dosud není příliš velký.

Zejména polská část Bieszczad je téměř liduprázná, což souvisí s poválečným násilným vyhnáním původního ukrajinského obyvatelstva v rámci akce Wisla. Záminkou byla údajná podpora Ukrajinské osvobozenecké armády neboli „banderovců“. Ve slovenské části přispěla v 80. letech 20. století k zániku mnoha vesnic výstavba vodní nádrže Starina (největší slovenská nádrž na pitnou vodu), na Ukrajině pak nepřístupné pohraniční pásmo. Vznikla tak unikátní přírodní laboratoř, v níž vědci sledují postupnou zpětnou proměnu přírody, který byla kdysi výrazně ovlivněná člověkem.

Mapa: 1 : 50 000 Užanský národní park; Východní Beskydy, Polonina Runa, Pásmo Pikuje. – Aurius 2011

Křišťálová Lupa 2016
Autor: pro iDNES.cz






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.