Například v Mnichově Hradišti mají klasicistní divadlo staré přes 180 let. Ne že by ho kastelán zámku Radim Chmel turistickým výpravám zatajoval, vstup do jeho hlediště patří k běžné prohlídce, ale šanci vyšlapat po schůdkách na jeviště a nahlédnout do jeho technického zázemí dostane jen pár vyvolených při zvláštních příležitostech.
"Chceme ochránit unikátní technickou památku, která se zachovala v podobě z první poloviny 19. století," říká kastelán. "Navíc ani z bezpečnostních důvodů není vhodné, aby návštěvníci zámku chodili mezi kulisami, kde vedou kabely k žárovkám."
Zmíněné žárovky jsou tu vlastně jediným přesahem do 21. století, jinak veškerá jevištní technika má téměř sto osmdesát let starý rodný list. Tam, kde dnes v jiných divadlech všechno funguje na stisknutí vypínače, ne-li klávesy počítače, tady se při příležitostných představeních všechno dělá ručně na originálních zařízeních. Kulisy se v dřevěných kolejničkách ručně vysouvají a zašupují, opona se spouští a vytahuje pomocí téměř dvě stě let starého provazu, totéž platí o zadních prospektech a vůbec celém provazišti.
Divadelní klenot je nedocenitelný nejen svou technickou propracovaností, ale také zajímavou historií. V září 1833 zámek hostil vrcholné reprezentanty Svaté aliance, rakouského císaře Františka I., ruského cara Mikuláše I. a německého korunního prince Bedřicha Viléma. A aby se dobře pobavili, zařizovalo se kvapem nové divadlo.
V té časové tísni šlo o akci spíše potěmkinovskou, celou vestavbu do zámeckého sálu tvořily jen dřevěné konstrukce a látky zdařile imitující dřevo nebo mramor. I ty jsou tu dodnes.
Hrála se celkem tři představení, o něž se postaral soubor Stavovského divadla. Krátce nato se panovníci rozjeli, divadlo ve své provizorní podobě pokračovalo ještě několik let, pak se sál změnil ve skladiště, zámeckému personálu sloužil k sušení prádla a podle ústního podání se v něm chovaly i husy.
Všechno zlé je ale pro něco dobré. Když v 90. letech 20. století přišel do Mnichova Hradiště jako kastelán Radovan Chmel, našel sice sál notně zaneřáděný, ale pod tím svinčíkem se divadlo uchovalo prakticky tak, jak ho v roce 1833 zřídili. Žádné pozdější přestavby ani vylepšování se ho nedotkly. Práce restaurátorů, kteří sem nastoupili, spočívala hlavně v čištění od ptačího trusu.
V sále i v dalších místech zámku se nakonec našlo deset sad bočních kulis a prospektů čili pláten na zadní stěnu jeviště. Mezi nimi dva unikáty, jaké se nedochovaly v žádném podobném divadle: dva prospekty, jeden s krajinnou vedutou a druhý s pohledem na Malou Stranu. Přežila opona i provaz, jímž se spouštěla, kostýmový fond čítající na dvě stě kusů a slušná sbírka rekvizit včetně dvou párů andělských křídel.
Plátno, za nímž jezdí až z Vídně
Jaroměřice nad Rokytnou patří k drahokamům českého baroka, vyčíslenou hodnotou budovy i mobiliáře jsou v první desítce našich památek. Čistá architektura, nádherný park, bohaté interiéry, kterým dominuje impozantní Sál předků se skvostnou nástropní freskou a dřevěným obložením, do něhož jsou zasazeny rozměrné portréty členů rodu Questenberků.
Jenže důvod, proč sem jezdívají studenti architektury dokonce z Vídně, leží tiše a nenápadně v depozitáři. Při těch příležitostech tu kastelán Radim Petr vytáhne ze zásuvky velké desky a z hedvábných papírů se vynoří obraz. Přesněji (či technicky) řečeno: ideální prospekt, na němž někdy v roce 1700 malíř Nicolas Milich nakreslil představu Jana Adama Questenberka, jak by měl v Jaroměřicích nad Rokytnou vypadat jeho budoucí barokní zámek.
Jistěže dnešní architekti používají vizualizaci, na které je dům jako živý včetně rodinky sedící na terase. Na zeď si ji však nepověsíte. Zatímco tady Milich odvedl vlastní rukou výtvarné dílo, jaké by nebylo od věci zarámovat a pověsit v salonu. Jemně vypracované detaily oken a sochařské výzdoby, valená střecha s bohatou balustrádou, na které je vidět každá kuželka, zdi budov vrhají stíny, kdosi jde přes nádvoří, střecha kostela září v podvečerním slunci...
Více než tři sta let je té kresbě a Questenberkovi nakonec chyběla náležitá suma na to, aby tenhle projekt stoprocentně dodržel. Díky němu je však znát, že hrabě neměl malé cíle.
Jenže mezi hedvábnými papíry je tu ještě další kresba, svým způsobem zajímavější. Plán barokní fasády, tentokrát dílo stavitele zámku a významného vídeňského architekta Jakuba Prandtauera.
13. komnaty českých hradů |
Stručný, výmluvný, krásný ve své jednoduchosti. Veřejně vystavený zatím nebyl nikdy, koneckonců docení ho spíše lidé, kteří se v praxi potýkají s dnešními předpisy, jak projekty kreslit. Plán pochází z roku 1707 a je na něm vlastnoručně napsaná Questenberkova poznámka: Prandtauerische fasiada von Jaromeritz. "Důvod, proč si ho ceníme, je i v tom, že na kresbě máme prokazatelně Questenberkův podpis," říká kastelán. Dojemná drobnost. Tak trochu symbol příběhu o hraběti, který si plnil sen.
"On byl tím hlavním, kdo o podobě zámku rozhodoval," komentuje to Radim Petr. "Byla to jeho představa, jeho dílo a nenechal si do něj foukat. Architekta měl jen k tomu, aby stavbě dal jako odborník tvář, ale Questenberk přesně věděl, co chce. Viděl Versailles a věděl, jak to vypadá v moderním světě. A přestože byl laik, neprosadil tu nic, co by se dalo nazvat malérem. Je to vyvážená stavba."
Přeměna renesančního sídla do barokní podoby trvala od roku 1700 do roku 1737 a přestože Questenberk nakonec musel ze svého ideálu z finančních důvodů slevit, zrodila se stavba, která v 18. století patřila k nejmohutnějším barokním architekturám v Evropě.
Čapkovo strašidlo
Na zámku Chyše našel Karel Čapek svoji "věc Makropulos". Ano, jde o paní, které se vyhýbá smrt a v srdci nosí tíseň nekonečného života. Nebýt Čapka, asi by ta zdejší nesmrtelná dáma spadala do kategorie pozapomenutých strašidel.
Běžný návštěvník ji tu nepotká, její přízrak má svoje hlavní stanoviště ve věžní místnůstce, která je součástí soukromého křídla majitele zámku a oddělena od obývacího pokoje skleněnými dveřmi vyhlíží zcela nenápadně.
Turisty sem nevodí, ale hosty, kteří tu přespávají, občas děsí jakýsi tichý pohyb. "Ostatně, nejčerstvější příhoda je stará pouhé tři neděle," říká bez dalších podrobností majitel zámku Vladimír Lažanský, potomek jedné z větví starého rodu. Člověka, který sem vstupuje s čistou duší, vesměs nesmrtelná dáma prý nechává na pokoji, jen se občas někde mihne. Tak ji tušila i česká houslová virtuoska Gabriela Demeterová, která tu nedávno krátký čas bydlela.
Větší hrůzy si prožil sládek, jenž v obývacím pokoji přespával v únoru 2006 při renovaci zámeckého pivovaru. Samy od sebe se otvíraly dveře, nekonečně vrzaly parkety, přepínala se televize a všechno vyvrcholilo pátou noc, kdy ho cosi tvrdě tlačilo přes peřinu k posteli.
"Pravda, sládek nebyl moc solidní, museli jsme se s ním rozloučit a náš duch, který po takových lidech jde, to zřejmě pochopil dřív než my," napůl vtipkuje Vladimír Lažanský.
Ale ani on o všech těch historkách nepochybuje. "Říká se, že to byla neprovdaná sestra majitele panství a zemřela jako pětašedesátiletá, což se tehdy mohlo zdát biblickým věkem. Odhaduju to na renesanci, soudě podle elixíru mládí, kterým byla ta doba posedlá," říká zámecký pán.
Karel Čapek sice o žádných svých zkušenostech se záhadnými zvuky a pocity svědectví nezanechal, jenže s velkou pravděpodobností ho právě místní pověst o ženě, která nikdy neumřela, inspirovala k sepsání jedné z jeho nejslavnějších her.
Na počátek té historie se musíme vrátit do května roku 1917, kdy Čapek přijel do Chyší, aby se tu jako preceptor staral o synka hraběte Lažanského. Ačkoli ho zámek a krajina nedaleko Karlových Varů okouzlily, příliš šťastný tu nebyl. Chyběla mu Praha, třináctiletý Prokop se ukázal jako spratek a Čapek byl nakonec rád, že smlouvu podepsal na pouhých sedm měsíců.
Busta Karla Čapka v zámeckém parku v Chyších
Naštěstí sem za ním přijel kamarád Jiří Foustka, a když ti dva jednou prolézali zámek od sklepů až po střechu, objevili nahoře ve věži utajený pokojíček s krásným výhledem. Vyžádali si na hraběti dovolení, aby se tam mohli na pár dnů nastěhovat, a k velkému znepokojení služebné Mařenky se pakovali do nového bydlení. "Vy tam chcete?" žaslo prý to dobré děvče. "Já bych tam nebyla ani za nic."
Proč? Protože tam bydlí duše jakési ženy, která nemůže umřít… Její otec sloužil u císaře, "co pořád hledal něco, aby dlouho žil; prý to vyzkoušel na té slečně a ona od té doby… No vůbec neumřela!"
Tak alespoň zachytila o půl století později vyprávění Mařenky Havránkové spisovatelka Marie Šulcová v knize Kruh mého času. Kdo ví, jak dlouho se pověst v Chyších traduje, ale proč by se nemohla vztahovat až k časům Rudolfa II. a jeho posedlosti elixírem mládí? Ta představa začala Čapka vzrušovat – mít na dosah ženu, která přežila Bílou horu, třicetiletou válku, Marii Terezii, baroko, rokoko, biedermeier, Napoleona, války, svoje nápadníky, synovce i praprasynovce…
Další skryté poklady českých hradů a zámkůZámek Vizovice Zámek Valtice Klášter Sázava
 Zámek Vizovice  Zámek Valtice  Klášter Sázava  Grabštejn  Zámek ve Slatiňanech  Hanácké Atény - Kroměříž Hrad Grabštejn Zámek Slatiňany Kroměříž Zámek Rájec nad Svitavou |
