Stará žena neslyšně poklekla a úzkou štěrbinou rozpraskaných rtů odříkala modlitbu. Pak namáhavě vstala a šouravým krokem splynula s okolím. Místo u klekátka brzy zapraskalo pod náporem dalšího těla. Dřevěný panáček Santo Niňo s netečným výrazem loutky přijal další z vroucích přání smrtelníků. Santo Niňo, ztracené dítě. Jeden ze tří zázraků katolické svatyně El Santuario de Chimayo jinak také nazývané americké Lourdy v úpatí novomexických hor Sangre de Christo.
Zázrak první
Kdo by hledal v Chimayo jiné, než naboženské vytržení, je na špatné adrese. Viditelnou chudobu vesničanů podtrhují cedule varující před zloději. Nechybějí ani v těsné blízkosti primitivního kostela, za jehož hliněnou branou stojí veledůležitý kříž.
Pověst tvrdí, že je před dvěma sty lety vykopal španělský farmář Don Bernardo Abeita. Hnán neodbytnou myšlenkou dal se do kopání v místě, kde mu jakoby náhodou úvizl pluh. Kromě kříže nalezl i cáry kněžských rouch, které podle jiné pověsti patřily dvěma umučeným katolickým mnichům. Don Bernardo se cítil osvícen. Zázraky rozhodně plýtvat nehodlal a tak kříž ubytoval do narychlo zbudované modlitebny.
Psal se rok 1813 a od nálezu uplynulo jen pár roků. A jelikož kopání křesťanských symbolů nebylo ani na počátku devatenáctého století tak obvyklé, putoval chimayský krucifix na expertizu ke klerikům do Santa Cruz. Kříži se ale vůbec do města nechtělo. Třikrát svému přepravci po cestě zmizel. Nu, a nakonec se objevil na dně hliněné jamky přístřešku, který mu Don Bernardo před časem vystavěl. V té chvíli už i katoličtí hodnostáři zvětřili, že mají co do činění se skutečným zázrakem. A když tedy nemohl krucifix do města, postavili mu v Chimayo nový kostelík a později opravdový kostel. To proto, že poutníků začalo nebývale přibývat. Kříž totiž začal léčit...
Zázrak druhý
Nápor mrzáků, slepých a jinak nemocných lidí společně s poutníky rostl geometrickou řadou. S přibývajícími lidmi se bleskově šířila i pověst svatyně. A tehdy se také objevil nový zázrak. Tentokrát jím byla samotná hlína z dolíčku, v nemž dříve kříž spočíval. Poskytovala stejně hojivou úlevu jako kříž samotný. Nejlepších účinků bylo dosaženo a nutno říci, že je údajně stále dosahováno po namazání nemocných částí těla nebo přímou konzumací zeminy.
Zázračná jamka, kterou patrně pravidelně doplňuje místní kněz, se rovněž dočkala svého jména - El Posito. Nedokážu si to jinak vysvětlit. Kdyby si pouhá třetina z tříset tisíc návštěvníků za rok nabrala třeba i jen do nepatrné kapsičky (a já viděl malého chlapce s pětikilovým pytlíkem), musela by se modlitebna dávno propadnout po vzoru hornických měst. Notabene, když "dolování" probíhá bez přestávky dobrých 200 let.
Zázrak třetí
Zbývalo nakonec vyřešit jen krutý úděl neplodných žen a mužů. O ty se postaral třetí, poslední a časově nejmladší zázrak požehnaného místa - Santo Niňo, soška zázračného dítěte, které nosí dárečky. Jeho původ je zmatečný. Některé zdroje se zmiňují o poutnících, kteří děťátko přinesli až z Quatemaly.
Odhozené berle, slepecké hole, zašlé fotografie šťastně narozených ratolestí. Amulety, rudě planoucí svíce a obrázky svatých. Pozoruhodná výzdoba stěn chimayského kostela a všehochuť kultovních předmětů nejvíce připomíná rituální místa woo-doo a teprve v poslední řadě katolický kostel.
Abych nezapomněl. V Chimayo stojí ještě jeden zázrak - totiž restaurace New Mexican, která je témeř všemi průvodci považována za vůbec nejlepší v celém Novém Mexiku.
Fakta o El Santuario de Chimayo:
počet návštěvníků: 300 tisíc ročně
otevřeno: denně - květen až září (9-18), říjen až duben (9-16)
kde: 25 mil severně od Santa Fe, v Espaňole doprava po silnici č. 76
Více o Spojených státech najdete na autorových soukromých stránkách:
 |
 |
 |
 |
 |
 |
