Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Mnozí nás mají za šílence. Trek drsnou divočinou Yukonu nás ale dostal

aktualizováno 
Žádné značené stezky, jen kompas a topografické mapy. A taky drsné počasí i všudypřítomní medvědi. Kdo miluje trekking v divoké přírodě, nebojí se a je schopný snášet zimu, kanadský národní park Kluane v Yukonu může být ideálním cílem, píše Eva Forejtová.

V této části parku nejsou značené stezky. Cestovatel se v terénu musí orientovat jen podle topografických map. | foto: Eva Forejtovápro iDNES.cz

My jsme do Kluane vyrazili v rámci dvouměsíčního cestování po Kanadě a Spojených státech. Měli jsme za sebou roční pobyt v Canmore v Albertě, ale moc jsme se chtěli podívat i na sever. Začátkem léta se nám to podařilo. Tohle je zpráva o našem putování yukonskou divočinou. Někteří nás mají za šílence, ale to my nejsme. No, možná trochu. Ale víme, že se v horách nesmí zbytečně riskovat a snažíme se toho držet.

Fotogalerie

Před Kluane jsme nejdřív trénovali pohyb mezi medvědy v rámci jednodenních túr po Skalnatých horách, Rockies. Shlédli jsme instruktážní filmy o tom, co dělat, když na medvědy narazíme. Absolvovali jsme praktický nácvik použití speciálního pepřového spreje, který je nejlepší nosit pořád u pasu. A pak jsme sbírali praktické zkušenosti.

Lost Coast Trail v Kalifornii byl zahřívacím kolem. Poprvé jsme vyzkoušeli trekking se speciálními „protimedvědími“ kontejnery, ve kterých musíte nosit veškeré jídlo. V Yosemitském národním parku už přituhovalo – první zkušenost s medvědem u stanu. Ale byl to „jen“ medvěd hnědý, na rozdíl od severských grizzly. A pak Aljaška, národní park Denali. To už šlo do tuhého. Navigace divočinou bez stezek, jen s buzolou a topografickými mapami. Vytrvalý déšť a brodění řek. Všudypřítomní grizzly.

Náročná šedesátikilometrová trasa divočinou

Nabití zkušenostmi jsme dorazili do informačního střediska národního parku Kluane, Haines Junction. Děvčata ze správy parku nám nejprve začala nabízet krátké trasy tam a zpět, případně s jedním nocováním v kempu. Začali jsme se ofrňovat. Nejedeme přece přes půl Yukonu, abychom tady absolvovali rodinnou vycházku. Chceme víc. Dívky schovaly vycházkové trasy a vytáhly seznam „velmi náročných“ několikadenních okruhů. Chcete víc? Máte to mít. Jen nám tu nezapomeňte nechat jména kontaktních osob, kterým dáte za úkol, aby se po vás sháněly, pokud se do určitého dne nevrátíte. Jasně, rutinní postup.

Jelikož velkou část národního parku Kluane pokrývají vysoké hory a pevninské ledovce, není tak snadné vybrat několikadenní trasu, která by tvořila okruh a vedla přes horská sedla schůdná bez ledovcového vybavení. Nakonec jsme zvolili šedesátikilometrový okruh Kimberley Meadows začínající asi 20 kilometrů od Haines Junction.

Někoho může odradit už samotný popis trasy

Dostali jsem hrubý popis trasy. Začínal následovně:

„Trasa není stezka. Trasy nejsou nijak značené ani udržované. Popsaná trasa je pouze návrh, který vám během výpravy může pomoci. Musíte mít zkušenosti s pobytem v divočině, umět se orientovat v terénu a v mapách, používat kompas a přecházet potoky a řeky... Počasí se může kdykoli dramaticky změnit. Kolísání hladin potoků, počasí a výskyt medvědů vás může přinutit ke změně trasy. Při výběru trasy se musíte spoléhat na vlastní dovednosti a uvážení. Musíte být zcela soběstační.“

To znělo jako něco pro nás. Na základě zkušeností s různými evropskými knižními průvodci máme pořád tendenci předpokládat, že dramatické popisy přehánějí. Důležité poučení: V Kanadě popisy nepřehánějí. Když někde píšou, že jde o náročný výlet na 10 – 12 hodin, vyhraďte si aspoň 15 hodin.

Přesto jsme se rozhodli, že daný okruh (60 km v terénu) zvládneme za čtyři dny. Zaplatili jsme povolení ke vstupu a nocování v národním parku, nahlásili data a vyzvedli dva protimedvědí kontejnery. Strážci parku nás jen upozornili, že ten rok tam ještě nikdo nešel, takže budou moc rádi, když jim sepíšeme poznámky o stavu v dané oblasti (sníh, schůdnost terénu apod.) a po návratu jim je předáme.

Nápis na uvítací ceduli kanadského teritoria Yukon: “Larger than life” (Větší než život).

Nápis na uvítací ceduli kanadského teritoria Yukon: “Larger than life” (Větší než život).

NP Kluane, Medvěd grizzly (Ursus arctos)

NP Kluane, Medvěd grizzly (Ursus arctos)

Pohoří sv. Eliáše sousedí s největšími pevninskými ledovci jižně od polárního kruhu.

Pohoří sv. Eliáše sousedí s největšími pevninskými ledovci jižně od polárního kruhu.

Den prvníJak lze přežít (s) komáry

Po neklidné noci v autě začínáme balit, tedy spíš házet věci do krosen. Počítám dny a kilometry a z krabice v kufru vybírám jídlo. Všechny pochutiny rovnám do bezpečnostních kontejnerů. Už víme, že tam patří prakticky všechno, co může vonět nebo smrdět, včetně konzerv (ty medvědům taky voní), zubní pasty, repelentu a veškerých krémů. Před spaním kontejner odneseme minimálně sto metrů od stanu. Medvěd ho sice najde, ale zjistí, že se do něj nedostane.

Další důležitou pomůckou je lopatka na exkrementy a igelitové sáčky typu zip-lock. Do nich musíme dávat veškerý použitý toaletní papír a nosit ho s sebou. Jo, je to humus, ale v některých národních parcích je to běžný požadavek. Po počátečním šoku jsme si rychle zvykli a plně souhlasíme, že panenská příroda se prostě nemá ničím kazit.

Naše neznačená trasa začíná v křoví u silnice. Takže hned od začátku ladíme hlasy a začínáme hulákat jako na lesy. Tady je to hlavní (a nejvíc doporučovaná) taktika, jak se vyvarovat nečekaného setkání s medvědy. A o to vážně nestojíme, medvědy nejradši obdivujeme z bezpečí auta.

V křoví podél potoka kilometry utíkají pomalu. Začínáme se bát, že jsme si vybrali špatně. Konečně stoupáme do prvního sedla. Jakmile se přehoupneme do dalšího údolí, objeví se hejna aljašských „národních ptáků“, tedy komárů. Zdá se, že klidně migrují i do Kanady. Nikdy jsem nevěřila, že útoky komárů můžou být tak strašné, aby člověk musel nosit speciální síť přes obličej. Můžou. Za takových okolností máte pouze tři možnosti: 1. Polít si obličej nejsilnější chemikálií proti hmyzu. 2. Vydržet a riskovat, že přijdete o zdravý rozum a normální obličej. 3. Nosit nepříjemnou síť. Volíme třetí variantu.

Než zahneme do dalšího údolí, kde plánujeme nocleh, shazujeme krosny a vaříme. Vařit u stanu se nedoporučuje. Dokonce není radno ani pocintat si voňavou omáčkou oblečení, ve kterém chcete spát. Mohlo by k vám v noci přilákat nezvaného hosta. Sice spím s pepřovým sprejem u hlavy, ale grizzlyho ve stanu vážně nechci. Takže necintat a nevonět. A dobrou noc.

V nižších horských sedlech a údolích po ledovcích zbyly jen hromady štěrku a kamení. Chůze po štěrku je velmi namáhavá; po umrzlé vrstvě sněhu se jde mnohem lépe.

V nižších horských sedlech a údolích po ledovcích zbyly jen hromady štěrku a kamení. Chůze po štěrku je velmi namáhavá; po umrzlé vrstvě sněhu se jde mnohem lépe.

Den druhýJak se (ne)lze najíst ze sáčku dehydrované drti

Po klidné noci u jezera balíme a pokračujeme přes louky směrem k patám obrovského „rock glacier“ – kamenného ledovce. V podstatě jsou to obří hromady kamení a suti, které zůstaly, když ledovce odtály. Šplhání přes kameny je strašlivě namáhavé. Přidává se hrozný vítr. Několik kilometrů jdeme zlomení do pravého úhlu.

Začínáme mít hlad, ale nikde není závětří, kde by se dal schovat vařič.
Nakonec hlad vítězí. Stavíme závětří v dolíku mezi kameny, balíme se do pláštěnek a všeho, co máme, a volíme rychlou variantu – pytlík sušeného „Backpacker‘s Food“. Jsou to takové ty „kouzelné“ sáčky, které zalijete horkou vodou a po pár minutách v nich má vzniknout směs s chutí guláše, boloňských špaget nebo dokonce lívanců. S vysokým obsahem proteinu jako bonus. Jako správní čeští horalové odchovaní na instantních polévkách, paštikách a skutečných těstovinách podobným drahým vymoženostem nevěříme. Ale rozšoupli jsme se a čekáme zázraky. Nedočkali jsme se. „Beef Enchilada“ neboli něco jako mexický hovězí guláš je stejně podezřelá hmota jako ty předchozí.

Vzpomínáme na naše staré dobré instantní bramborové kaše s tuňákem a snažíme se zasytit alespoň čtením seznamu ingrediencí. Nemusí to chutnat tak dobře, jak to zní, ale kéž by toho aspoň bylo hodně. Není.

Nicméně v síle enčilády vyšplháme z kamenného pole až do zasněženého sedla. Nikdo nikde, jen hromada medvědího trusu na sněhu. Ajajaj, medvědi se nedrží jen v údolích. Zase halekáme. Jakmile se přehoupneme přes sedlo, v dálce se zvedne hradba mraků a objeví se úchvatný výhled na pohoří Saint Elias Mountains (pohoří sv. Eliáše). Už zdálky vidíme ideální místo na stan, a tak nadšeně běžíme dolů.

Stan je nejlepší postavit pokud možno na otevřené pláni, kde jsou případní medvědi už zdálky vidět. Speciální kontejnery na potraviny musí být v noci umístěné minimálně sto metrů od stanu, čím dále, tím lépe.

Stan je nejlepší postavit pokud možno na otevřené pláni, kde jsou případní medvědi už zdálky vidět. Speciální kontejnery na potraviny musí být v noci umístěné minimálně sto metrů od stanu, čím dále, tím lépe.

Den třetíJak se dá putovat do jedné hodiny ranní

Další klidná noc na nádherném místě. Co víc si přát. Nespěcháme. Sedíme, kocháme se a studujeme papíry s popisem trasy. Dá se shrnout následovně: Vidíte ten zakulacený vrch na obzoru? Tak k němu miřte a snažte se dostat za něj. Tenhle úsek je strašně dlouhý a náročný, tak si radši promyslete, jestli se nechcete vrátit tam, odkud jste přišli. Říkám si, že autor musí být blázen, když nám radí takovou věc. Kdo by se chtěl vracet stejnou cestou?

Nebyl blázen, věděl, o čem mluví. Kroutíme se podél potoka a přemýšlíme, jak se dostat ke kopci na obzoru. Zatím pořád klesáme a přitom potřebujeme nahoru. Necháme se tím vystresovat natolik, že uhýbáme z logické trasy a snažíme se škrábat přímo nahoru po strmé stráni. Končíme v hustém porostu na úbočí hory.

Následující dvě hodiny se probíjíme křovím a ochraptělými hlasy vydáváme pokřik proti medvědům. Už nemůžu. Chci si sednout pod keř, brečet a jíst čokoládu. Nejde to – kdo tu zůstane, toho medvěd dostane. Musíme co nejrychleji z křoví. Po několika hodinách jsme na otevřené pláni. Dostávám naprostý záchvat euforie a bez problémů vybíhám na zakulacený vrch z popisu trasy. Výhled je tak nádherný, že se mi chce opět brečet, tentokrát štěstím.

Pod kopcem vaříme a promýšlíme další plán. Potřebujeme jít podél potoka nebo spíš potokem, který teče z hory. Potíž je v tom, že podle popisu je koryto prakticky zablokované spadlými stromy a zarostlé křovím. Studujeme mapy, ale jiná cesta není. Je pozdě odpoledne, musíme vyrazit.

Prvních pár set metrů šlo. Pak porost zhoustl. Začínáme litovat, že nemáme mačetu. Stezka korytem potoka připomíná překážkovou dráhu plnou kmenů. S krosnami lezeme přes kmeny a pod kmeny. Křoví už si nevšímáme, prostě jdeme skrz. Přitom stále křičíme, protože tohle je medvědí území. Ještě že je léto a jsme v Yukonu. Nestmívá se.

Tentokrát nedostávám záchvat paniky ani vyčerpání. Vím, že si to nemůžeme dovolit. Mozek mi přepíná na program „Nezastavovat, jde se (jako) o život.“ Na nic nemyslím, jdu, lezu, plazím se. Když se vynoříme z křoví tam, co potok ústí do řeky, je jedna hodina ráno. Jsme na volném prostranství. Mozek pochopil, že je vyhráno, a odmítá dávat mým nohám další pokyny. Stojím jako přibitá, zatímco manžel staví stan a odnáší kontejnery s jídlem doporučených sto metrů od stanu. Já jen házím krosny dovnitř a už spím.

V ideálním případě je nejlepší volit trasu vedoucí přes otevřená prostranství. Ne vždycky to vyjde. Tady jsme se několik hodin probíjeli hustým křovím, kde je nutné neustále křičet, abychom varovali medvědy.

V ideálním případě je nejlepší volit trasu vedoucí přes otevřená prostranství. Ne vždycky to vyjde. Tady jsme se několik hodin probíjeli hustým křovím, kde je nutné neustále křičet, abychom varovali medvědy.

„Protimedvědí“ kontejner - vajíčka a sýry byly spíš recese, kterou jsme si mohli dovolit na snadném výletě v Kalifornii. V Yukonu a na Aljašce jsme měli hlavně dehydrované potraviny, energetické tyčinky, ovesné vločky, oříšky apod.

„Protimedvědí“ kontejner - vajíčka a sýry byly spíš recese, kterou jsme si mohli dovolit na snadném výletě v Kalifornii. V Yukonu a na Aljašce jsme měli hlavně dehydrované potraviny, energetické tyčinky, ovesné vločky, oříšky apod.

V údolí pod námi je Kaskawulsh River, na obzoru výhled na pohoří St. Elias Mountains.

V údolí pod námi je Kaskawulsh River, na obzoru výhled na pohoří St. Elias Mountains.

Den čtvrtý28 kilometrů za půl dne a 17 medvědů u dálnice

Vyrážíme až kolem poledne. Zbytek trasy vede po široké značené stezce Alsek Trail, na kterou jsme se úspěšně napojili. Zdá se to snadné. Jediný zádrhel je v tom, že potřebujeme ujít asi 28 kilometrů. Takže pochod. Na stezce je značená vzdálenost, takže jako motivaci si určujeme, na kterém kilometru si dáme sušenky a na kterém kilometru uvaříme.

Stezku dodnes používají příslušníci tzv. prvních národů, kteří mají právo lovit i na území parku. Někdy se jim říká Tučoni (podle jazyka, kterým mluví), ale oni sami se nazývají Lù’àn Män Ku Dän neboli Lidé od jezera Kluane.

Kilometry opět ubíhají podezřele pomalu. Střídavě prší a zase přestává. Když prší, voda nám po pláštěnkách stéká do bot. Když neprší, ožírají nás hejna komárů. V každém případě není radno se zastavovat. Kolem osmé večer se konečně vyloupneme u silnice. Jsme šťastní, jak nám to nakonec krásně vyšlo. Jenže podle patníků zjišťujeme, že jsme se vyloupli asi sedm kilometrů od místa, kde máme zaparkované auto. Takže náš pochod ještě nekončí, pokračujeme po krajnici aljašské dálnice.

Za chvíli míjíme osamělý dům. Okny je vidět, jak v pokoji u lampičky sedí pár a popíjí čaj. Závidím jim. Nás čeká akorát tak další noc v autě. Tedy jestli se tam vůbec dneska dostaneme... Jdeme dál. Za chvíli u nás zastavuje auto a v něm pár, který jsme zahlédli oknem. Divíme se. Vysvětlují, že když nás viděli, vyběhli ven a skočili do auta, aby nás mohli svézt. Je večer a podél silnice bude hodně medvědů - rádi se tam pasou na kvetoucích rostlinách. Tak nás prý nemohli nechat šlapat pěšky. Vděčně přijímáme odvoz a s úlevou vystupujeme u našeho auta.

Až později nám dochází, jak nám vlastně ti lidé pomohli. Během následujících dvou hodin jízdy u silnice napočítáme 17 medvědů včetně dvou medvědic s mláďaty. To je Yukon. Tady divočina začíná přímo u dálnice.

Může se hodit

  • NP Kluane (Kluane National Park and Reserve) se nachází na jihozápadním cípu kanadského teritoria Yukon. Má 22 013 km² a statut národního parku získal v roce 1972.
  • Do NP Kluane zasahuje pásmo Saint Elias Mountains (pohoří svatého Eliáše), které je součástí Pacifického pobřežního pásma a rozkládá se na území Kanady a Aljašky. Chráněná území v této oblasti tvoří kanadsko-americký systém parků Kluane-Wrangell-St. Elias-Glacier Bay-Tatshenshini-Alsek, který byl v roce 1979 zařazen na seznam světového dědictví UNESCO.
  • V NP Kluane se nachází nejvyšší hora Kanady, Mount Logan (5 959 m).
  • 83 % území parku pokrývají pevninské ledovce. Přesto je tam mnoho výletních a trekkingových tras různé obtížnosti.
  • Mezi zvířata, která v NP Kluane uvidíte, patří medvědi grizzly, karibu, vlci, kojoti, losi a svišti.
  • Informační středisko parku se nachází ve vesnici Haines Junction.
  • Denní vstup do parku je zdarma. Při vícedenním treku s nocováním ve volné přírodě se platí 9,80 CAD/osobu a noc. Při treku platí povinnost používat speciální kontejnery, do kterých se nedostanou medvědi. Na území parku se nachází jeden primitivní kemp (suché záchody, žádné sprchy). Poplatek je 15,70 CAD/stan.
Autoři:




Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.