S mými dvěma přáteli, novomanžely Honzou a Evkou, nás čeká mnoho hodin strávených ve vlaku. Plánujeme sledovat železniční koleje do Moskvy a pak pokračovat proslulou transsibiřskou magistrálou až do Mongolska. Tam přesedláme z železného oře na živého a po deset dní se budeme toulat mongolskou stepí.
Odjezd na poslední chvíli, 0 km
12. 30, Olomouc, vlakové nádraží. Právě zde začíná naše třítýdenní putování. Mí kamarádi už netrpělivě přešlapují. Mávají na mě právě zakoupenými jízdenkami na Slovensko. Sprintujeme na nástupiště. V šibeničním čase nastoupíme do vlaku. Sotva se za námi zacvaknou dveře, Košičan zvedne kotvy a vyrazí k hranicím.
"Ty jsi schopný zmeškat i vlak do Mongolska!" pronese pak Honza s výčitkou i úlevou.
Sedíme v kupé. Až později se dozvím, že mí přátelé nezarezervovali na noc lůžka. Zdála se jim drahá. Znovu se je pokusíme koupit, když večer přestupujeme v Košicích. Slovenská pokladní nás odkáže přímo na průvodčí. Na nástupišti však čeká nemilé překvapení.
Cena spánku je 100 eur, 455 km
"Sto euro!" Vyžraný Ukrajinec na košickém nádraží nekompromisně stanovuje cenu lehátek v lůžkovém voze. Vedle stojící malinký průvodčí zodpovědný za jejich pronájem se mu neodváží odporovat. Asi tajně doufá, že na nabídku přistoupíme a alespoň část z obnosu mu uvízne v kapse.
"Sto eur?" nevěřícně opakuju ověšený zavazadly jak vánoční stromeček. "Maximálně deset!"
"Gavarím sto euro!" Opakuje masitými rty vyděrač, zatímco průvodčí se unyle usmívá. Je si dobře vědom, že dle provozního řádu nám lůžko prodat musí, ale mnozí obyvatelé postsovětských zemí chovají k řádu odpor.
"Deset eur, víc ti jako úplatek nedám," opakuju naštvaně.
Dvojice se s námi přestane bavit. Moje zmínka o korupci asi definitivně utnula diskusi. Zdá se, že pro nás pro dnešní noc zbudou jen místa k sezení.
Asi v jednu ráno vystoupíme z vlaku na prahu Ukrajiny. Čop. Nadbytečný počet celníků, kteří se více než cestujícím věnují sobě navzájem, rozlehlá liduprázdná hala se stěnami pomalovanými motivy pracujících dělníků a jejich moudrých vůdců, zapáchající toalety s mísami bez prkýnek a jedna otevřená pokladna z dvaceti odkazují na nedávné časy, kdy veškeré vlastnictví patřilo všem a tudíž nikomu.
Postarší žena s křivými zuby pak dvěma prsty ťuká naše údaje do obstarožního počítače. Vidina lůžek se přibližuje. Bohužel, kreditní karty ani eura nepřijímá. Proto si valuty vyměníme u zisku větřícího veksláka postávajícího poblíž.
Jím nabízený kurz nám "nezávisle" potvrdí i pokladní. Co naplat, že reálná hodnota eura je o patnáct procent vyšší! V lidech je doposud zakořeněná socialistická myšlenka vzájemné pomoci ve stylu - ty mi pomůžeš s podfukem dnes a já tobě zítra. Aspoň že za lůžka zaplatíme pokladní v přepočtu pouhých 300 korun.
A pak už nám nic nebrání ulehnout na čisté, pohodlné koženkové postele povléknuté bílými prostěradly a nechat se kolébavě unášet nocí do Kyjeva.
Ukrajinská 'pruda', 560 - 1600 km
dosud ujetoOlomouc 0 km Cestu Michala Vičara Embéčkem kolem světa jsme sledovali v r. 2009 ZDE. |
Po nějaké době se však pozorování neutěšené země slije v jednotvárnou šeď. A tak až do pozdního odpoledne a destinace Kyjev hrajeme mariáš.
Poté, co v nádražní hale vystojíme nekonečnou řadu před kanceláří se spásným nápisem "Informace", ocitneme se tváří v tvář postarší úřednici.
"Mluvíte prosím anglicky?"
"Nět", zazní zamítavá odpověď.
"OK, a skoľko stojí bilet do Moskvy?" Lámaná čechoruština mě odhaluje jako příslušníka generace, která se narodila příliš pozdě, než aby ji ve školách nutili biflovat se ruský jazyk.
"Ja něznáju", odpálí nás kamenný obličej. Na další otázky pak žena reaguje pouhým kroucením hlavou. Rozhovor ukončí nekompromisním "Dasvidaňja".
Nápis na kanceláři by si měli přepsat na "Hlavně neotravujte".
Naštěstí na pokladnách jsou vstřícnější a tak po málo slovech a hodně úsměvech koupíme nejlevnější lístky do Moskvy. Odjíždíme večer. Cena za lůžko odpovídá komfortu. "Kupé" zabírající celý vagon sdílíme s dalšími 35 nájemníky. Přesně tak jsme si to představovali, přesně tak jsme si to přáli.
Klidný spánek naruší jen ruští celníci, legrační ve své snaze dopídit se sebemenší nesrovnalosti v našich pasech. Po dlouhých minutách rezignují a pustí nás přes hranice.
Ruská důvěra, 1600 - 2700 km
Odpoledne následujícího dne. Jaroslavské nádraží v Moskvě. Valerij, asi padesátiletý těžař ropy, se kterým jsme se skamarádili ve vlaku, nám nejprve zaplatí žetony na metro a pak nám pomůže koupit jízdenky na železnici do Mongolska.
Doma nás agentury zprostředkovávající lístky strašily, že místa je třeba rezervovat až několik měsíců předem. Není to pravda. My jsme bez problémů sehnali lístky na místě na ten samý den. Stály pouhých 6 000 korun.
Nádraží Moskva. Valerij, těžař ropy, nám pomohl koupit lístky
Protože transsibiřský vlak opouští domovskou stáj až večer, Valerij nám nabídne, že nám pohlídá batohy, abychom bez zátěže mohli prozkoumat horoucí zákoutí ruského hlavního města. Trošku s nedůvěrou ho zanecháme obloženého našimi zavazadly.
Ohromeni pak procházíme srdcem velmoci. Bulváry jsou dostatečně bulvární, aby zabránily budování revolučních barikád. Obklopují je monumentální hranaté a špičaté vzpomínky na Lenina, Stalina, Brežněva, Andropova a Gorbačova. Dříve zde za burácení tanků, obrněných transportérů, vyhrávání Kaťuše, internacionály i mávání dětí červenými vlaječkami se srpem a kladivem slibovala největší mírová armáda světa světlejší zítřky.
Ve světlejších zítřcích se bulváry místo zeleného průvodu valí průvod pestrobarevný - auta. Hlukem a smradem se hravě vyrovná minulosti.
Pak vstoupíme na Rudé náměstí. Kreml dohlíží na spícího Lenina, na šlehačkové střechy svatého Blažeje i na tisíce turistů promenádujících se pod jeho hradbami z natřených cihel. Za těmito zdmi se podepsaly rozsudky smrti milionů lidí. A nadále se tam rozhoduje nejen o budoucnosti obyvatel Ruska, ale vzhledem k jadernému arzenálu i o osudu nás všech.
Okolní atmosféra však nic takového nenaznačuje. V poklidu si dáváme hamburgery v McDonaldu a předraženou Colu. Leháme si do trávy mezi omladinu ze všech koutů světa a osvěžíme se v kašně zdobené sochami koní. Policie a bývalí agenti KGB, pokud tu vůbec jsou, mumraji jen nečinně přihlížejí. A tak podlehnu dojmu, že někdejší centrum říše zla je proti postupující síle globalizace a svobodnému trhu takřka bezmocné.
Socha generála Kutuzova
Rudé náméstí s Leninovým mauzoleem
O necelou hodinu později se setkáme s Valerijem. Naše zavazadla jsou netknutá. Nastoupíme do vlaku s cílovou stanicí Ulánbátar.
V mém kupé jsou opět čtyři postele. Jednu z nich zabírá Irina, mladá právnička. Když včera spatřila mé zápasení s povlečením, ochotně mi pomohla. Zbývající dvě lůžka náleží dělníkům z jekatěrinburgské továrny. Vytrvale mě hostí oříšky a nalévají vodkou.
Oddechnu si. Následující čtyři dny žádní úředníci, celníci, ani pokladní.
Rusové jsou zlatí. Jen nad vámi nesmí mít úřední moc.
transsibiřská magistrálaTranssibiřská magistrála je sítí železnic propojující Moskvu s Dálným východem, Mongolskem a Pekingem. S celkem 9259 kilometry kolejí je to nejdelší železnice světa, která protíná 7 časových pásem. Hlavní úsek z Moskvy přes Sibiř do Vladivostoku byl dokončen v roce 1916. Transsibiřskou magistrálu obsadily během první světové války české legie a po vzestupu bolševismu ji využily k návratu domů, většinou po trase Omsk - Vladivostok - Evropa. |
