"Prosím tě, je tu ten Korejec, co tu včera večer proběhl tak nervózní, a chtěl by si zavolat. Zahynuli jim včera dva lidé nahoře v lavině.
Myslíš, že by si mohl zavolat?", vážným a tichým hlasem zvenku ze zimy žádá o satelitní teiefon Libor, který asi nemohl dospat a chodil po táboře, když korejský horolezec přišel.
"Jasně," jsem okamžitě vzhůru a ostřím vědomí, ale než si uvědomím, kde telefon je, ozve se ze sousedního stanu Robin, že telefon má u sebe on.
Ráno kolem sedmé přišel do našeho základního tábora jeden z korejských horolezců (ten se širokým obličejem, co se ptal Alice a Kaldy, zda jsou manželé) a prosil o možnost si zavolat naším satelitním telefonem. Na vysvětlenou uvedl to, co jsme tušili již od předešlého večera a čemu jsme se báli uvěřit. Včera odpoledne zahynuli v lavině 100 metrů pod vrcholem dva jejich horolezci.
Mladý Korejec, který je v Himálaji myslím poprvé, dostal patrně za úkol o neštěstí informovat domů.
Dnes prý sejdou všichni korejští horolezci i jejich šerpové dolů, jejich expedice končí.
Nezbývá než uvěřit. Ta krásná Lhotse Shar si prostě a jednoduše vzala dva lidské životy. Prostě a jednoduše, přesně takhle. Kteří dva to byli? Ten sympatický Korejec se zelenou kapucí od mikiny nataženou přes hlavu, co s námi jako první navázal kontakt? Nebo hubený technik, co nám spravil generátor?
Robin vše co víme o neštěstí o něco později sděluje dosud nic netušícímu Kaldovi s Alicí, jejichž plátěný domov je na opačném konci BC a tak ani jeden z nich nic ráno neslyšeli. V osm hodin to oznamuje vysílačkou také Vladimírovi a Láďovi do C2.
Kalda s Alicí, kteří byli připraveni hned po snídani vyrazit do C2, odkládají odchod na pozdější dobu. Vladimír s Láďou v C2 si domlouvají další relaci o čtvrt hodiny později, aby mohli informaci vstřebat a nějak se k ní postavit.
Při relaci o 15 minut později Vladimír s Láďou konstatují, že by rádi pokračovali nahoru, Robin s Kaldou, Alicí a Liborem si žádají další relaci o hodinu nebo dvě později. Vysílačky zůstávají zapnuté, pevný čas další relace není domluven.
Čtveřice probírá situaci a rozhoduje se jeden den poctivě sledovat laviny a pohyby ledových séraků na kopci. Odchod zbývající čtveřice tím pádem odkládá až na další den. Vladimír s Láďou souhlasí s tím, že počkají v C2.
Pozorujeme kopec. Kromě stěny Shartse, z níž se to sype pořád, ale která je bokem a neohrožuje nás, se v kritických horních partiích do sedla mezi Peakem 38 a Shartse vůbec nic nehne.
Pozdě odpoledne neplánovaně uskutečňujeme návštěvu u Korejců, kteří se dnes všichni vrátili z kopce dolů. Impulsem k návštěvě bylo původně jen vyzvednutí dobitých baterií do kamer Lubošem, pak ale uznáváme za vhodné zajít do sousedního základního tábora a projevit soustrast všichni.
Mistr Um se všemi svými muži je již v táboře a schován za tmavými skly svých ledovcových brýlí nás s ledově vážnou a himalájským sluncem osmahlou tváří přijímá v korejském společenském stanu. Po několika úvodních formálních větách a potřásávání rukou se místo odpovědi na naši otázku, týkající se sněhových podmínek na kopci, pouští do popisu nehody.
K vrcholu Lhotse Shar jim zbývalo už ani ne 100 metrů. Mistr Um naznačil postavenou dlaní sklon 80-90° se špičkami prstů představujícími jednotlivé skalní předvrcholy závěrečného hřebene a ukazováčkem druhé ruky ukazuje pozice svých jednotlivých lezců. První a patrně nejsilnější a nejodvážnější z nich se již po poslední strmé sněhové pláni, zasekávajíce hbitě oba cepíny do stěny, blížil k vrcholu, když se s ním utrhla lavina nového sněhu. Nedalo se nic dělat. Druhý horolezec, který měl prvního na laně a zaujímal pozici dole pod závěrečnou stěnou v sedle za posledním předvrcholem, prvního neudržel a byl vymrštěn za ním do jižní stěny Lhotse Shar. "Všššuíííí!", naznačil rty a rychlým pohybem ruky Um svištivý zvuk
vymrštěného horolezce. Téměř neznatelně nevěřícně zakroutil hlavou, kterou vzápětí skryl v dlaních. On sám lezl jako třetí nebo čtvrtý a byl v ten moment jen o kousek dál na předposledním výšvihu. Všichni lezli celý den v mraku, který se obvykle každý den drží vrcholků již od výšky 6500 m, neviděli vůbec nic doprava ani doleva, jen slyšeli neustále a všude kolem nichhřmící padající laviny. Ale neviděli je. Jen je slyšeli všude kolem sebe. Um si drží hlavu v dlaních a znovu prožívá tu hrůzu tam nahoře. "Bylo to hrozné, neohlíželi jsme se doprava ani doleva a jen utíkali tím peklem nahoru," naznačuje rukama rychlé záseky cepínů. "Byl jsem dost mimo. Měl jsem jít první, abych raději zemřel já." Um vypadá zničeně: "Tudy to na vrchol Lhotse Shar nejde. O tom jsem přesvědčen."
Na Lhotse Shar z této strany se pokoušel vylézt bez úspěchu již před rokem.
Jeho vyprávění o lavinovém pekle nám nikomu zrovna moc odvahy nedodalo. Ba naopak, po Umově stále velmi živě prožívaném vyprávění jsme odcházeli jako spráskaní psi. Co jsme ale od téhle návštěvy mohli čekat? Že je to všechno lavinézní a že jsou séraky po celé stěně stále v pohybu víme už od prvního dne, co jsme tady. Jen jsme to nikomu neříkali moc nahlas. Naše jistota o průstupnosti jižní stěny Peaku 38 takhle krátce po monzunu dostala první hodně vážné trhliny.
Vůbec se nezabýváme náročností výstupu vzhledem k nadmořské výšce a naší kondici. Zabýváme se jen séraky a lavinami, tedy něčím, co nezávisí na člověku. Navíc chvílemi přestáváme myslet na horu samotnou a na její technické obtíže a s obrazem dvou sympatických korejských obličejů před očima máme tendenci to všechno zabalit.
Robin žádá při večerní relaci Vladimíra s Láďou, aby sestoupili, abychom mohli situaci probrat v klidu osobně a ne pouze prostřednictvím vysílaček. Je nádherné počasí, my však kromě Vladimíra a Ládi, kteří jsou od neštěstí a našich chmurných myšlenek separovaní v C2, nemáme dnes žádnou touhu jít nahoru.
Napsáno 6.října
