2304 km: Istanbul v zádech, Ankara nádech
Istanbul, koncentrát kulturní, společenský i dopravní necháváme jen jako položku v kilometrovníku a upalujeme vstříc koncentrátu betonovému – Ankaře. Vzápětí míjíme uvítací značky hlavního města Turecka.
V touze sdělit naše zážitky zbytku světa útočíme na obchodní centrum. V prosvětlených zasklených galeriích ztrácíme pojem o prostoru a hledáme metro, abychom si zajeli na Václavské náměstí… kdybyste měli najít deset rozdílů mezi obchodní Ankarou a obchodní Prahou, nalezli byste jen snědší personál, jinou měnu na cenovkách a možná taky neúměrně větší fastfoodové patro přeplněné nacpávajícími se Turky.
Frontální útok vedeme na fastfood Big Burger a jeho wi-fi síť. Jsme přísní, maminkám, milenkám a zoufalým příbuzným nepíšeme, komunikujeme jen s několika málo médii. Poslední bajty a poslední ulice, za námi se zvedá prach a kdesi před námi leží Kappadokia. Usínáme uprostřed polí na širé pláni, s vonícím senem pod hlavou a neskutečně hvězdnatou oblohou nad ní.
Nádherný pohled do údolí rozkládajícího se kolem Göreme
2742 km: Lidská termitiště
Probuzení je pro nás vždycky trochu překvapením, protože teprve za světla si uvědomujeme otevřenost tureckého prostoru téměř bez jediného stromu. Kroutíme hlavami nad neuvěřitelným starým opuštěným městem, na které jsme cestou narazili.
Hledíme do polorozpadlé klenby, z nedaleké vesnice se k nám nese bouřlivý zvuk místní svatby a my si představujeme krásnou dívku, která se nakláněla skrz těchto několik odrolených kamenů starého okna. To jsou poklady naší výpravy… utajené průvodci, neznačené na mapách a cestách. Záhy již kráčíme po přesném opaku.
Van Kalesi, impozantní zřícenina trčící k obloze nad městem a jezerem Van
Po pískovcovém kolosu táhnoucím se přes několik údolí a kopců, v němž jako v termitišti po staletí žilo tisíce lidí… pečlivě hloubené chodbičky, obýváky s výhledy, kuchyňky s poličkami jsou nejzajímavější hlavně tím, že v některých místech stále přechází v obydlené části, v domy zapuštěné do skal, v nichž žijí normální Turci… s normálními mobily, normálními auty a normálními košilemi.
Trans National Trabant 2007: Etapa č.2
Celková ujetá vzdálenost: 3946 km
Závadovník:
|
Kappadokia, jejíž ozvěny se nesou Tureckem, průvodci, internetem i ceníkem cestovních kanceláří. Mohli bychom napsat, že místní stařenka, půjčující svého velblouda za drobný peníz složený v eurech či dolarech, je pěkně kapitalisticky mazaná, ale protože nám nabídla oříšky a svezení zdarma, napíšeme o ní, že je moc milá!
Naproti tomu místní mládenec Murad II (vzhledem k počtu Muradů jsme se rozhodli je číslovat) nechce zůstat sevřen hranicemi Kappadokie! Turecko má přece co nabídnout… třeba levné pečivo! Murad II nás pozval na zahradu, pustil nám místní muziku, ukázal místní diskotéku zakutanou jak jinak než v pískovci a neustále nám podsouval, že chce dělat mezinárodní obchod. Možná bychom přeci jen měli ten chléb dovážet.
3430 km: Divoká cesta divokým krajem s divokým volnoběhem
Následující kilometry nám odhalily sladké tajemství… Meruňky napravo, meruňky nalevo, meruňky před námi, meruňky nad námi. Meruňky sesbírané do velikých hromad, meruňky sušící se na loukách, meruňky sušící se na střechách. Občas jsme zahlédli zběsile mávajícího Turka u silnice… skoro se zdálo jako kdyby se stala nějaká havárie, někdo umřel, nebo alespoň tepenně krvácel… ne, byl to jen signál, že tyhle meruňky zaručeně nesmíte minout.
Náhle Egu poprvé zaškytal. EKG, které bylo dobře viditelné na chvění všech věcí, uhaslo. Dan okamžitě s úzkostí v srdci a s chirurgickou přesností do šroubku rozebral část motoru. Pečlivě připravované a opečovávané díly a součástky začaly zaplňovat prostor opuštěné pumpy. Jinak dobře a slušně vychovaný novinář občas trousil slova, která by se jindy bál i napsat.
Auto jede nějak divně – čím to může být? Raději cvičně rozebereme půlku motoru, místo abychom povolili jeden šroubek.
Slunce zapadlo a my zjistili, že stačí pootáčet docela obyčejným a dostupným šroubkem k vyřešení celého problému. Abychom nepropadli šílenství, prohlásili jsme předchozí snažení jako nezbytnou hloubkovou kontrolu motoru, která byla nepochybně podstatná, důležitá a nevyhnutelná!
Nevím zda jsme za naprosté tmy vybrali místo ke spaní správně, nebo špatně, každopádně po zemi pobíhalo divné asi deseticentimetrové stvoření připomínající velikého pavouka. Prý "solifuga“ prohlásil doktor… zbytek expedice ale nebyl schopen toto divné slovo vyslovit, natož udržet a tak potvůrky dostaly familiární název Centrifuga. Navzdory počátečním zabijáckým tendencím jsme ulehli bez spáchaného násilí a nechali centrifugy svému osudu. A ony naštěstí nechaly nás, přestože doteď netušíme zda koušou, rdousí, leptají, nebo svazují své oběti extra silnými vlákny.
3670 km: Martin, Vlado a Dan, napříč jezerem Van
Jezero Van, největší turecká louže napříč dosahující délky 98 km, byla pro Egu výzva. Ani ne tak pro svou délku, ale zejména proto, že trajekt, který odjížděl za pět minut a nebyl vůbec uzpůsoben převozu aut. Obsahoval několikero kolejí s po turecku naloženými (rozuměj drasticky přeloženými) vagóny a "menší“ schůdek mezi pražci a podlahou trajektu…
Voda šuměla, loď zvolna začala hučet a poslední spojení s pevninou se uvolňovala. Dan v maximálním sebezapření vytočil motor do ušitrhajících otáček a plnou parou vrazil do ostrému zubu paluby. Turci sice v hloučku kolem pokřikovali a smáli se, ale když viděli nouzi se zadní nápravou, která prostě odmítala nastoupit, seběhli se a jako jeden muž pomohli našemu bakeliťáku na palubu.
Přistáváme, aneb vrh lanem po turecku
Malý Egu napěchovaný mezi veliké vagony, aneb opravdu smíte převážet i auta?
Lana povolila a my byli na obrovské ploše, zcela sami, ztraceni v kovové slupce, která oplývala optimistickými nápisy jako "Titanic“ nebo „Chceš-li zůstat naživu, nechoď na horní palubu“. Navzdory všem cedulkám jsme zjistili, že žádné místo na lodi není zakázané, ani když zastoupíte výhled kapitánovi, stíráte prach z pojistek nebo si jen tak zkoušíte jak hladký je vypínač motorů, nikdo si vás nevšimne.
Jezero, v němž díky minerální kyselé vodě dokáže přežít jeden jediný druh ryby, je až neskutečně krásné. Musíte ale koukat na vodu. Pobřeží, cíl ohromného množství pikniků, se pro absenci jediného odpadkového koše stává samo odpadkovým košem. Našli jsme pěkný skalní útes, odhrnuli pár hromad lidských produktů, vyprali, umyli se, zaplavali si, zahráli na kytaru a hleděli na nedaleký ostrůvek se snad jedinou křesťanskou stavbou v Turecku, rotundou Akdamar Adasi.
Druhý den jsme si ji prohlédli zblízka ještě společně s velikým vanským hradem, Vanskou kočkou a interiérem místní internetové kavárny. Všude pobíhají "heloumany“, děti vykřikující jediná dvě slova "Hello!“ a "Money?“
Jak zařídit, aby křesťanská památka přežila v srdci islámského světa? Postavte ji na ostrov. Rotunda Akdamar Adasi, Van.
3946 km: Kdesi mezi Vanem a Dogubeyazitem
Kloub Danova ukazováčku naráží na sklíčko. Ťuky ťuk. ŤUK ŤUK! BUCH BUCH!!! Nefunguje. Jediný budík, jediná zábavná věc na palubní desce, která se za jízdy pohybuje a můžete se na ni koukat – nefunguje. Ano, rychlost nutně měřit nepotřebujeme, s předpisy problémy nemíváme (maximální rychlost většinou převyšuje naše možnosti), ale co kontrola paliva?
Soudruzi NDR vybavili trabant velmi sofistikovaným zařízením, které měří aktuální průtok paliva, tedy aktuální spotřebu (pomocí stupnice barevných diod, nikoli displeje). Bohužel tento velmi praktický ukazatel už nedoplnili ukazatelem množství paliva, takže bez počítadla kilometrů jedete vlastně trochu naslepo.
A nevěřili byste, co dokáže ten dvoutaktní mrňous vydávat za zvuky, když mu pozdě pustíte rezervní zásobu benzínu. Což nastane, když špatně odhadnete množství paliva podle ujetých kilometrů. Lanko spojující tachometr s motorem se jednoduše ukroutilo. Závada, kterou nikdo nečekal, a na kterou nebyl nikdo připraven.
Trans Trabant Team
