Uprostřed pláně vedle muzea vlají vlajky z celého světa. Našli jsme i tu naši,...

Uprostřed pláně vedle muzea vlají vlajky z celého světa. Našli jsme i tu naši, ale s vyvráceným stožárem. Vlajku jsme znovu vztyčili a zdravíme Expedici Katka. | foto: Jakub Nahodil & Zdeněk Krátký, pro iDNES.cz

Absolutní svoboda, to je největší solná pláň světa Salar de Uyuni

  • 3
Největší solná pláň světa, to je absolutní nekonečno, po kterém se můžete vydat kamkoli. Je pětadvacetkrát větší než slavné Boneville a ideální k lámaní rychlostních rekordů. I s trabantem, maluchem a jawou.

Budíme se uprostřed ničeho. Když vystrčím hlavu ze stanu, mám pocit, že míříme k severnímu pólu. Jenže my jedeme na jih a to nekonečné bílo kolem nás není sníh. Je to sůl. Jsme na největší solné pláni světa Salar de Uyuni. Pro Středoevropana je těžké přesvědčit sám sebe, že kolem něj není zmrzlá voda. Vážně není, je to tvrdé, neklouže to a hlavně je to slané.

Vaříme snídani. Není lepší jídlo na solnou pláň než vajíčka natvrdo, samozřejmě dobře osolená. Stačí si naškrábat nožem, co hrdlo ráčí.

Balíme stany a vyrážíme vstříc horizontu. Kdesi v dáli jede stejným směrem land cruiser plný turistů. Salar je atrakce, kolotoč solné pláně. Turisty tu vozí neustále tam a zpátky, každý den. Ale všem, kteří se tu nechají vozit, uniká jedna neuvěřitelná věc: řízení napříč nekonečnem.

Sice jsme měli nad hlavou hodně mraků, ale tahle solná pláň je vyhlášená svou čistou oblohou. Může za to nadmořská výška, která dosahuje 3 650 metrů.

Vajíčka natvrdo. Slánku nahradil šroubovák, v Salar de Uyuni zkrátka můžete jíst rovnou ze země.

Napříč nekonečnem

Naprostá svoboda za volantem i řídítky. Ze začátku se bojíme, máme pocit, že tahle velká bílá pláň musí klouzat. Neklouže, auto naopak drží jako přibité. Jedete a jedete, nemusíte se držet volantu, není do čeho nabourat.

Trabant tu sice jede maximálně sedmdesát, ale přesto letíte. Je to pocit, který se nedá popsat, jen zažít. Z rádia burácí Iron Maiden, máte otevřená okýnka a v duši pocit kapitána vznášedla nad cizí planetou. Není tu nic, do čeho byste mohli narazit, žádné kameny ani skály, jen kdesi v dálce ostrov.

Marek na jawě září jako rozpínající se slunce před explozí. "Toto je najlepší zážitok, aký som na tejto ceste zažil." Předevčírem si vykloubil rameno, doktoři mu ho dali na čtrnáct dní do sádry. Neodolal neřídit motorku po solné pláni. To radši do konce cesty pojede v autě.

Přichází období dešťů a solná pláň se mění na největší přirozené zrcadlo na světě. Tak dokonalé, že ho používá NASA pro kalibraci družic.

Bydlení v soli

Orientace na velkém bílém nic je složitější, pomáhá kompas a hlavně tmavší vyjeté pásy od offroadů vozících turisty. Míříme k bývalému solnému hotelu, dnes už muzeu a stánku se suvenýry. Na solné pláni se nesmí nic stavět, nenese to dobře. Je to znát. Kousek od hotelu se začal dokonale rovný povrch vlnit. Vrstva zase není tak silná, aby snášela nápory turistů.

Stěny i nábytek přízemní budovy jsou ze soli, před dveřmi jezírko solného nálevu. Ideální, pokud si chcete vydezinfikovat nohy. V neustávajícím větru se třepotají vlajky z celého světa. Vypadá to tu jak na severním pólu, ovšem není tu zima. Nechybí ani ta naše, jen stožár je vyvrácený. Expedice Katka 2011, hrdě hlásí nápis, ovšem těžko říci, která Katka ji sem přivezla. Připevnili jsme vlajku na stožár, stožár pořádně ukotvili kvádry soli a vyrazili dál. Směrem k rybářskému ostrovu Isla del Pescado.

Přízemní stavba postavená mezi lety 1993-1995 byla kdysi hotelem, teď je přebudovaná na muzeum. Celý dům je pochopitelně ze soli.

"Toto je najlepší zážitok, aký som na tejto ceste zažil," volá nadšený Marek, který na motorku usedl i přesto, že má vykloubené rameno.

Nádherné zrcadlo

Ryby se tu ovšem neloví už pěkně dlouho. Deset a půl tisíce čtverečních kilometrů velká solná pláň vznikla před 40 tisíci lety. Těží se tu sůl, které je tu 10 miliard tun, ale hlavně lithium. Až 70 procent světových zásob téhle zásadní suroviny pro baterie mobilů i elektromobilů leží tady. Je to paradox, když se po ní žene anachronismus na kolech: dva trabanty, maluch a jawa z roku 1957.

Nevíme přesně, kde vlastně jsme, ale sůl začíná měknout. Období dešťů je tu. Tvrdá krusta se postupně mění v solný nálev. Pro Salar lze najít mnoho výstižných slov, ale teď mě napadá jediné: koroze. Ale je to nádhera, jedno obrovské zrcadlo, ve kterém se odráží obloha: bílá, modrá a mezi nimi troška žluté. Nápad na dobytí ostrova ale opouštíme, auta budeme ještě potřebovat. Míříme zpátky na neslanou zem.

Hřbitov vlaků

Padá noc a hledáme místo na spaní. Někde tady má být hřbitov vlaků, podle mapy u kolejí. Suneme se tmou kolem náspu. Nikde nic. Najednou se ze tmy vyloupne zmačkaný vrak vagonu a za ním další a další. Připomíná to scenerii z postapokalyptického filmu.

Zvedá se vítr, prach sviští dírami po nýtech letitých vraků. Stavíme stany na strusce vysypané z kotlů železničních dinosaurů a čekáme na ráno. Na ráno v jiném světě. Jen poušť a rezavějící vlaky. Opuštěné, ale stále krásné.

To by čeští bezdomovci koukali. A výkupny šrotu taky.

Moc toho nevidíme, jdeme spát. V jednom vlaku si zařídíme lůžkový vagon a těšíme se na ráno.

Uyuni kdysi bylo železničním centrem Bolívie. Vedla sem i první železniční trať v zemi do Pullacaya stříbrného dolu nedaleko odsud a místa, kde se psaly bolivijské dějiny.

Teď je to téměř město duchů, důl je zatopený a jen pomalu se probouzí k životu, byť je tady druhé největší naleziště stříbra na světě. Koleje sem dávno nevedou. Na kdysi slavné stanici reznou opuštěné vlaky. Jeden z nich prý přepadli Butch Cassidy a Sundance Kid. Těžko říci, jestli je to pravda, ale nedaleko odsud ve vesničce San Vincent je prý v roce 1908 dostali. Ale ani to není jisté. V hrobech, kde měli být pochováni, nenašli těla, jejichž DNA by odpovídala potomkům známé dvojky. Bolivijské pláně tak jsou pořád tajemné.

, , pro iDNES.cz

Elektromobil