Budíme se uprostřed ničeho. Když vystrčím hlavu ze stanu, mám pocit, že míříme k severnímu pólu. Jenže my jedeme na jih a to nekonečné bílo kolem nás není sníh. Je to sůl. Jsme na největší solné pláni světa Salar de Uyuni. Pro Středoevropana je těžké přesvědčit sám sebe, že kolem něj není zmrzlá voda. Vážně není, je to tvrdé, neklouže to a hlavně je to slané.
Vaříme snídani. Není lepší jídlo na solnou pláň než vajíčka natvrdo, samozřejmě dobře osolená. Stačí si naškrábat nožem, co hrdlo ráčí.
Balíme stany a vyrážíme vstříc horizontu. Kdesi v dáli jede stejným směrem land cruiser plný turistů. Salar je atrakce, kolotoč solné pláně. Turisty tu vozí neustále tam a zpátky, každý den. Ale všem, kteří se tu nechají vozit, uniká jedna neuvěřitelná věc: řízení napříč nekonečnem.
Napříč nekonečnem
Naprostá svoboda za volantem i řídítky. Ze začátku se bojíme, máme pocit, že tahle velká bílá pláň musí klouzat. Neklouže, auto naopak drží jako přibité. Jedete a jedete, nemusíte se držet volantu, není do čeho nabourat.
Trabant tu sice jede maximálně sedmdesát, ale přesto letíte. Je to pocit, který se nedá popsat, jen zažít. Z rádia burácí Iron Maiden, máte otevřená okýnka a v duši pocit kapitána vznášedla nad cizí planetou. Není tu nic, do čeho byste mohli narazit, žádné kameny ani skály, jen kdesi v dálce ostrov.
Marek na jawě září jako rozpínající se slunce před explozí. "Toto je najlepší zážitok, aký som na tejto ceste zažil." Předevčírem si vykloubil rameno, doktoři mu ho dali na čtrnáct dní do sádry. Neodolal neřídit motorku po solné pláni. To radši do konce cesty pojede v autě.
Bydlení v soli
Orientace na velkém bílém nic je složitější, pomáhá kompas a hlavně tmavší vyjeté pásy od offroadů vozících turisty. Míříme k bývalému solnému hotelu, dnes už muzeu a stánku se suvenýry. Na solné pláni se nesmí nic stavět, nenese to dobře. Je to znát. Kousek od hotelu se začal dokonale rovný povrch vlnit. Vrstva zase není tak silná, aby snášela nápory turistů.
Stěny i nábytek přízemní budovy jsou ze soli, před dveřmi jezírko solného nálevu. Ideální, pokud si chcete vydezinfikovat nohy. V neustávajícím větru se třepotají vlajky z celého světa. Vypadá to tu jak na severním pólu, ovšem není tu zima. Nechybí ani ta naše, jen stožár je vyvrácený. Expedice Katka 2011, hrdě hlásí nápis, ovšem těžko říci, která Katka ji sem přivezla. Připevnili jsme vlajku na stožár, stožár pořádně ukotvili kvádry soli a vyrazili dál. Směrem k rybářskému ostrovu Isla del Pescado.
Nádherné zrcadlo
Ryby se tu ovšem neloví už pěkně dlouho. Deset a půl tisíce čtverečních kilometrů velká solná pláň vznikla před 40 tisíci lety. Těží se tu sůl, které je tu 10 miliard tun, ale hlavně lithium. Až 70 procent světových zásob téhle zásadní suroviny pro baterie mobilů i elektromobilů leží tady. Je to paradox, když se po ní žene anachronismus na kolech: dva trabanty, maluch a jawa z roku 1957.
Nevíme přesně, kde vlastně jsme, ale sůl začíná měknout. Období dešťů je tu. Tvrdá krusta se postupně mění v solný nálev. Pro Salar lze najít mnoho výstižných slov, ale teď mě napadá jediné: koroze. Ale je to nádhera, jedno obrovské zrcadlo, ve kterém se odráží obloha: bílá, modrá a mezi nimi troška žluté. Nápad na dobytí ostrova ale opouštíme, auta budeme ještě potřebovat. Míříme zpátky na neslanou zem.
Hřbitov vlaků
Padá noc a hledáme místo na spaní. Někde tady má být hřbitov vlaků, podle mapy u kolejí. Suneme se tmou kolem náspu. Nikde nic. Najednou se ze tmy vyloupne zmačkaný vrak vagonu a za ním další a další. Připomíná to scenerii z postapokalyptického filmu.
Zvedá se vítr, prach sviští dírami po nýtech letitých vraků. Stavíme stany na strusce vysypané z kotlů železničních dinosaurů a čekáme na ráno. Na ráno v jiném světě. Jen poušť a rezavějící vlaky. Opuštěné, ale stále krásné.
Uyuni kdysi bylo železničním centrem Bolívie. Vedla sem i první železniční trať v zemi do Pullacaya stříbrného dolu nedaleko odsud a místa, kde se psaly bolivijské dějiny.
Teď je to téměř město duchů, důl je zatopený a jen pomalu se probouzí k životu, byť je tady druhé největší naleziště stříbra na světě. Koleje sem dávno nevedou. Na kdysi slavné stanici reznou opuštěné vlaky. Jeden z nich prý přepadli Butch Cassidy a Sundance Kid. Těžko říci, jestli je to pravda, ale nedaleko odsud ve vesničce San Vincent je prý v roce 1908 dostali. Ale ani to není jisté. V hrobech, kde měli být pochováni, nenašli těla, jejichž DNA by odpovídala potomkům známé dvojky. Bolivijské pláně tak jsou pořád tajemné.