Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Australská mise splněna, hlásí Trabanti. Expedice míří do Timoru

aktualizováno 
Sbohem Austrálie. Měla jsi být úplně v pohodě, ale dala jsi nám šíleně zabrat. Bylo to nejnáročnějších šest a půl tisíce kilometrů, jaké jsme kdy projeli. Zažrala si se nám hluboko pod kůži a musíme se sem vrátit, ale teď jedeme dál. Východní Timor je na dohled.

Expedice s trabanty v Austrálii, to holt je těžká práce. | foto: Vojtěch Duchoslav, Jakub Koucký - expedice Trabantem napříč Tichomořímpro iDNES.cz

V roadhousech a osadách podél nekonečné Great Central Road neprodávají normální benzin, mají tam jen Opal. Palivo, které se nedá fetovat. Příjezdovou cestu lemují nápisy „Jestli máte v kanystrech bezolovnatý benzin, dávejte si na něj pozor, krade se“. A hned za tím následuje zákaz prodeje alkoholu. Ale to nás teď netrápí, stojíme před jedním z největších symbolů Austrálie.

Uluru je posvátná hora původních obyvatel zapomenutého kontinentu. Na památky desetitisíce let staré civilizace narážíme celkem často a je na ně smutný pohled.

Fotogalerie

Za pár století tuto civilizaci úplně zdecimovala invaze bílého muže. Napřed byli nově příchozím na obtíž, pak se je zase snažili zachraňovat a těžko říci, co jim uškodilo více. Čím je město větší, tím více působí Australané jako trosky. Přitom tady v pohodě žili takovou dobu. Měli svoje příběhy a svůj svět. Svět, do kterého patří i Uluru. Nebyla to žádná vyhlídka, ani hora k horolezeckému zdolání, byla to součástí jejich bájí. A nemá se na ni jen tak z hecu lézt.

Prosíme, nedělejte to!

Není to zakázané. Nahoru sice vede řetězem lemovaná cesta, ani to není nijak velký kopec, ale nemělo by se tam lézt. Protože se to prostě nesluší. Dole není ostnatý drát, není tam spousta zákazů ani hrozba pokuty. Jen slušná žádost, ať necháte horu na pokoji. Nic víc, nic míň. Někdo to vezme vážně, jiný ne. Těch jiných je dost, a pokud to počasí dovolí, směřují nahoru desítky lidí.

Konečně jsme tady. Uluru, největší monolit světa (i když jsem někde četl, že to jsou vlastně tři monolity). Každopádně je to prý jen špička ledovce a pod zemí je toho mnohem víc.

Rozhodování u naší výpravy je celkem typické. Náčelník Dan prohlásil, že nikam nejde. Dominika a pár dalších váhalo, ale taky zůstali. Největší pankáči Marek s Radkem vyrazili nahoru. Takže vám můžeme potvrdit, že to je ke konci dost do kopce a shora je pěkný výhled. Hlavně na nedaleké Kata Tjuta, spoustu obřích plešatých kebulí trčících z horizontu. Krásný skalní masiv, který stojí za to vidět. I když nám říkali, že se do skal s vozíkem nedostaneme, probojovali se tam i naši dva vozíčkáři Kuba a Kika. Jestli jedete na Uluru, zajeďte si ještě těch 40 kilometrů, stojí to za to!

Šílené trabanty

My ale musíme jet dál, dokud neprší. Směr Alice Springs, metropole outbacku, kde musíme udělat spoustu oprav, dát kompletně dohromady motor jawy a spoustu dalších životně důležitých věcí. Ale tohle všechno musí jít stranou před jedinou věcí, na kterou se velká část výpravy těší už několik týdnů. V Alice Springs totiž mají kino, kde dávají po 30 letech natočené čtvrté pokračování Šíleného Maxe. Špinaví a zaprášení sedáme do ztemnělého kina a po dvou hodinách jízdy si říkáme, že to stálo za to. A jdeme druhý den znovu. Mad Max je australským symbolem a vidět ho uprostřed Austrálie, to je prostě něco.

Kings canyon. Kdysi to bylo dno oceánu, pak posvátné místo Australanů a teď prostě lidem vyráží dech.

Kings canyon. Kdysi to bylo dno oceánu, pak posvátné místo Australanů a teď prostě lidem vyráží dech.

Marek s Radkem mezitím kompletně rozebrali a složili motor z jawy. Stroj, který jsme považovali za nezničitelný, má dost. Stejně jako celý náš cirkus na kolečkách. Austrálie nám dává zabrat mnohem víc, než jsme si uměli představit. Pořád prší, v noci je hrozná zima, sháníme cokoli, čím by šly vyplnit naše tenoučké spacáky koupené s přesvědčením, že míříme do žhavého srdce Austrálie. Teď je tu zima a z jihu se na nás valí další déšť a kroupy. Otáčíme na teplý sever, směr obratník Kozoroha.

Za teplým severákem!

Ukrajujeme kilometry po desítkách, cesty se konečně zlepšily a my máme pocit, že letíme. Pořád severněji a severněji až na Great Top Road. Jsme v jiném světě. Ve dne je vedro, v noci je teplo. A konečně tu jsou klokani, od Perthu jsme je neviděli. Tento symbol Austrálie na většině území Austrálie vůbec nežije. V outbacku jsou to hadi, ještěrky a občas dingo nebo velbloud. Po klokanech ani stopy.

Najedou cvak, zničehonic tropy a skutečná řeka. První od Perthu!

Najedou cvak, zničehonic tropy a skutečná řeka. První od Perthu!

To, co se tady na teplém severu řeší, ale nejsou klokani. Všichni nás varují před mořskými krokodýly, jedinými, kteří si troufnou na člověka. Chytí vás svojí monumentální tlamou, párkrát se zatočí kolem své osy, takže vám zlámou všechny kosti, a pak vás zatáhnou pod vodu, kde se utopíte a pěkně uležíte.

Když se ale konečně dostaneme k jezírku, Marcin neodolá. Vyzbrojen trenýrkami s dírou na zadku a svým tradičním kovbojským kloboukem (asi aby krokodýla vyděsil), se po palmě spouští do vody. Napřed tam, a rychle zpátky. Pak znovu. Pak tam skočil bombu Vojta a lidožravý krokodýl pořád nikde. Asi tam fakt není a my se konečně koupeme.

Ale nakonec je toho koupání mnohem více. Cestu křižují řeky, jedna za druhou. Za ty tři měsíce, co jsme tady, jsme zjistili jednu věc: Australané nestaví mosty, ale jen brody.

A tak brodíme, řeku za řekou, hlouběji a hlouběji. Už nás nezajímají krokodýli, jen abychom projeli. Poslední řeka je po kolena a Dan to zkouší první. Když pojedeme moc rychle, udělá se vlna, když moc pomalu, auto se hned zastaví. Motorek zabírá ze všech sil, ale přetlačit masu vody se mu nedaří. Hlavně nezastavit. Spojka, plyn, spojka, plyn. Konečně na břehu. Pro zbytek týmu už náčelník stojí ve vodě a rve jako správný principál svůj žlutý cirkus přes řeku.

Kolaps karoserie

Poslední úsek je před námi, mezi roadhousem a prvním městečkem je to skoro 350 kilometrů. Největší liduprázdná mezera na Great Top Road. Vypadá to, že nás nemůže nic zastavit, ale najednou se začne z podvozku Egu ozývat divný zvuk. Plazíme se pod autem, aby se potvrdila naše noční můra. Poté, co se začaly objevovat praskliny na karoserii, jsou z velké části vytrhané i závěsy ramen zadních kol. Několik tisíc kilometrů po špatných cestách si vybralo svou daň. Nic tak těžkého jsme nikdy nejeli.

Člověk musí uznat, že to s kamením Austrálie umí. Jsou to další pozůstatky dávného moře a trpělivé práce eroze.

Člověk musí uznat, že to s kamením Austrálie umí. Jsou to další pozůstatky dávného moře a trpělivé práce eroze.

Není způsob, jak to teď opravit, a tak odlehčujeme trabanta a plazíme se kupředu. Jenže to na roletě nejde. Tisíce hliněných vln na cestě, jedna za druhou. Trhají šrouby i svary. To ony mají na svědomí naše auto. Jenže když po ní jedete pomalu, je to ještě horší. A tak pomalu zrychlujeme. Ruská ruleta. Když se nebudeme hnát a upadne nám kolo, napáchá míň škody, jenže když pojedeme rychle, třeba nám neupadne. A tak letíme po vrcholcích vlnek a jen se modlíme. Kilometry ubývají a my máme pořád všechna kola na svých místech. Posledních pár desítek je děsivých. Ale dokázali jsme to!

Obrovská Austrálie

Dílna, svářečka, tohle už umíme. A teď už jen Darwin. Naše poslední město v Austrálii a vlastně asi třetí, jaké jsme tady za čtvrt roku viděli. Auta musí na loď. Odplouváme na Východní Timor. Naše australská etapa končí.

Trabantem napříč Tichomořím

Po Austrálii jsme ujeli jen 6 500 kilometrů a větší důkaz, jak jsou vzdálenosti relativní, bychom nenašli. Nedávno se nás někdo ptal, jak je Austrálie velká. Těžko říct. Záleží na tom, kudy jedete. Může to být malá pohodová zem plná dokonalých asfaltek a benzinek s dobrým kafem. Nebo obrovská, tvrdá, plná nekonečných prašných cest, které vám nedarují nic zadarmo a na kterých vás déšť zastaví na celé dny.

Bylo to nejnáročnějších šest a půl tisíce kilometrů, jaké jsme kdy projeli, a Austrálie se nám zažrala hluboko pod kůži. Musíme se sem vrátit! Ale teď jedeme dál. Východní Timor je na dohled.

Autoři:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.