"Tak super silnice až na Chartúm, to teda…" drtím prach a písek mezi zuby, když se s autem drkotáme už snad po desáté objížďce na nedostavěné severojižní súdánské dopravní tepně.
Místní ji totiž budují svérázným způsobem - po kouscích. Chvílemi až nepřirozeně kvalitní asfalt s krajnicemi a pruhy zářícími novotou, chvílemi roleta, která vibracemi vyklepává snad každý šroubek v našich autech. Kolem scenérie vpravdě africká, konečně. Kamenité pláně střídají políčka, vyrvaná zoufalou snahou a urputnou pílí rozpínavé poušti.
"Snaží se nám tu někdo něco naznačit?" ptáme se sami sebe, když míjíme na uhel spálený autobus. Vedle něj do prachu zapadává terénní pick-up s náhonem na všechna kola. "Jak se vám líbí v Súdánu?" culí se z něj inženýr Abdelrahman. "Všude tady něco vzniká a roste, za chvíli tu bude dálnice z Chartúmu až do Káhiry. Taky pracuju na stavbě. Už jen pár kilometrů a objížďky nebudou," slibuje. Má pravdu.
U silnice se krčí jen rozbořené statky, ze kterých jakoby před chviličkou ustoupila cizinecká legie. Sjíždíme do vesničky, kterou vidíme nedaleko. Oproti Egyptu úplně jiný svět, oživlé rytiny z dobrodružných románů. Upravené domky z lepenice, umetená zápraží, natřené okenice.
"My jsme Núbijci, učíme se tak i ve škole. Núbijsky a anglicky," ukazuje nám pyšně svůj vysokoškolský diplom inženýra elektrotechniky Mohamed. U aut se sbíhají všichni sousedi. Zatímco rozkládáme věci na spaní pod košatým stromem, zvou nás domů. Ruce si tu myjí tak, aby voda z nich zároveň zalévala bylinky před kuchyní. V rozích dvorku se suší datle a… uprostřed vyhrává televize. Od ní se vine drát k satelitní anténě, na které sedí gekon a mlsá mouchy. Telenovela, telekvíz, teleshow… civilizačním "hitům" neutečete ani tady.
Po asfaltu, ale bez cíle
Trabantem AfrikouNavštívené země: Německo, Rakousko, Itálie, Tunis, Libye, Egypt, Súdán |
Její obavy potvrdí až domorodci. Řítíme se totiž po tak novém tahu, že na mapě vůbec není. Namísto v Dongole tak brzdíme až před vojenskou základnou v Karimě, o 200 kilometrů za ní. Zase chrčí karburátor.
"Maj tu světlo? Maj!" parkuje jim nekompromisně Dan pod halogenem u brány. Vojáci sice chvíli bručí, ale pak začnou okukovat a radit.
"Tohle je plovák, na to nešahej, v autě mám taky jeden," hrozí mi ukazováčkem lampasák Hatem a snaží se mi vnutit žvýkací tabák. Když odmítám, ťuká si s úsměvem na nos. Tuší, jak bych dopadl. Hnedle si ale hledá jiné téma. "Byls už v Erithreji? Ne, no tam musíte zajet! Mají tam diskotéky, krásná děvčata, i alkohol. Sám mám odtud manželku," plácá si dlaní o pěst a culí se.
Když namítáme, že nemáme víza, posmutní. "Ona je Etiopie taky pěkná."
Núbijci promýšlejí všechno. V kuchyni nechybí odvětrání ani potřebný stín
Práskači a rozesmátí policisté
U pyramid v Nuri, největších v Súdánu, se snažíme nafotit noční vypouštění lampionů. Letí krásně, fotky bez blesku sice nevypadají nic moc, ale zážitek magický.
Když spokojeně odcházíme, přiřítí se dva civilové. Z jednoho se vyklube policista, z druhého uvědomělý práskač. Kdo jsme, co chceme, proč chodíme v noci po Súdánu? V noci se k pyramidám nesmí a musíme si prý koupit lístek.
Policajt se hrne k autům a chce nás navigovat ke kanceláři. "Kde jsou na tom dveře?" Tápe rukou po zadním blatníku. Obchází auta a počítá sedadla. Rozhořčení se vytrácí a na tváři se objevuje úsměv.
Nakonec s ním do tmy odchází Martin vybavený penězi na vstupenky. Po chvíli se vrací s dalším policajtem, rozesmátým od ucha k uchu. "Neměl potvrzení, tak mi normálně řek, že není úplatnej, a že máme zaplatit, až je uvidíme ve dne," chechtá se Martin. Kupodivu, súdánští strážci zákona by mohli dávat lekce nejen egyptským sousedům.
Přejíždíme nocí k Jebel Barkalu, hoře, ukrývající skalní Amonův chrám. Unikátní památka na doby, kdy Egyptu vládli Núbijští králové.
Uléháme přímo u cesty s tím, že zkusíme fotit za úsvitu. Krátce po rozložení spacáků k nám přijíždí auto a z něj vystupuje slušně oblečený pán s rukou za zády. Stejný scénář jako na Nuri: "Kdo jste, co tu chcete?" V měsíčním světle se mu v ruce zablýskne pistole. "Jo turisti!" zasvítí nocí bílý úsměv. "Žádný problém, přeji dobrou noc," loučí se a mizí ve tmě.
Krátce po něm vletí na udusaný písek náklaďák. Řidič anglicky neumí, zato křičí podstatně hlasitěji, než policista. Nepomáhají slovíčka "police, permission, ticket." Necháváme ho vyskákat a odjet.
V domě je všechno promyšlené. Od bylinkové zahrádky u koupelny, až po otevřenou a vzdušnou ložnici
Ráno se situace opakuje. Dobrý občan přivleče za límec policajta a dožaduje se našeho exemplárního potrestání. Policista opět zkontroluje pasy, povolení, odmávne nás, popřeje šťastnou cestu a mizí.
Strážci zákona tu sice nosí zbraně ještě z nedávné, a podle slov jednoho z vojáků, "velmi užitečné" války, ale zkazit nám výlet zjevně nehodlají. Docela příjemný pocit. Ráno fotíme a žasneme.
Ještě před dvěma lety nebyl asfalt nikde a tyto letité barevné kolosy jako jediné spolehlivě křižovaly poušť
Na motorkách je vidět sílící čínský vliv. Že nemá brzdu ani spojku? Žádný problém
Starý Egypt v Súdánu
Chcete-li vidět starý Egypt tak, jako cestovatelé z předminulého století, jeďte do Súdánu. Žádné ploty, žádné pokladny, jen majestát tisíciletých skvostů zavátých časem, nikde nikdo, jen ticho, písek a palmy. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let tu měla být druhá Giza. Válka vše změnila.
Je dobře nebo špatně, že sem nikdo nejezdí a svět stojí stejně, jako před sto lety? Je lepší, když jsou staleté památky opuštěné, ponechané milosrdné poušti, chránící je pískem, nebo obklopené davy turistů "helou mister, wanna camel?" Z našeho sobeckého pohledu těch, kteří je viděli ve své tiché důstojnosti, spíše to první.
Súdán pohledem ženy
Místní ženy chodí pestřeji a odvážněji oblékané než v Egyptě, ale etiketa se musí dodržovat. Místní studentka Nia mi na lodi do Wadi Halfy říkala, že u cizinek je jedno, jak se oblékají, pokud to nepřeženou. "Místní na první pohled stejně vidí, že nejste muslimové." Přesto je dlouhá sukně a volnější košile rozhodně lepším a praktičtějším oblečením než tričko a kalhoty. Ani pohledy mužů na Evropanku nejsou tak neomalené, jako v zemi faraonů. Nastává jen klasický problém - cestovat ve společnosti tří mužů je přinejmenším divné, takže je potřeba být vždy něčí manželka, nebo sestra. Už takhle si mě chtějí domorodci jako zajímavost z Evropy fotit, ovšem když mě vidí za volantem podivného auta, nastává nadšení. Zvednuté palce a hromada otázek a úsměvů. Súdán mě prostě baví. |
