Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Brčko v ksichtu i šestá cenová. Hospody v Tokiu, které v průvodci chybí

aktualizováno 
Zapomeňte na doporučené sterilní restaurace v průvodcích. Tyto podniky v Tokiu nepatří mezi lapače turistů, ale právě tady poznáte to pravé Japonsko. Zažijete brčko hozené do obličeje, vchod zakrytý igelitem i milé holky. Pochopíte, co znamená být v Japonsku opilý i proč by do některých hospod, kdyby byly u nás, vtrhlo ozbrojené komando.

Cedule nad vchodem do Café Nagomi | foto: Jan Zvolánek, iDNES.cz

Když jsem se při poslední návštěvě Japonska přesunul z lyžovačky na ostrově Hokkaidó do Tokia, chtěl jsem to pojmout velmi relaxovaně. Ostatně za těch několik let, co do Tokia jezdím, jsem tam už leccos viděl a rozhodně jsem neměl v úmyslu běhat tam s průvodcem v ruce a odškrtávat v seznamu, kde jsem byl a co všechno musím ještě dnes stihnout.

Ve výsledku jsem tak například proseděl půl dne v zahradách císařského paláce (sem se chodím panovníkovi symbolicky poklonit při každé návštěvě Tokia) v družném rozjímání s kamarádem. A kvalitně si tam spálil obličej, přestože jsem měl již rozumný základ z lyžování v Niseku. Tokijské slunce má totiž v půlce března už pořádnou sílu.

Všichni se potkají v Tokiu

Tentokrát jsem se chtěl v Japonsku taky pořádně setkat s přáteli a známými. S horským vlkem Yutou to v Niseku bohužel nevyšlo, protože byl v danou dobu kdesi, vlastně už ani nevím kde, ale zkrátka v úplně jiné části Japonska. Zato jsem se krátce po příletu do Tokia potkal s kamarádem Honzou.

Japonský deník

Honza mimo jiné pracuje ve stejné firmě jako já a co se týče Japonska, do jeho fandovství mi asi dokonce i ještě něco schází. Na pracovišti jsme se takoví dva nadšenci sešli zcela náhodně a téměř stejně náhodně jsme se sešli i v Tokiu. Při rozmluvách nad šálkem zeleného čaje jsme již dříve zjistili, že plánujeme cestu do císařství plus minus ve stejné době, tedy někdy na jaře, ale nijak jsme to dále nerozebírali. Nakonec jsme do Tokia přiletěli v rozmezí 15 hodin, akorát že já ze Sappora a Honza z Evropy. Vtip je v tom, že v Česku se sejdeme málokdy, ale v Tokiu, tam to jde prostě samo.

Když jsme šťastné přílety a radost ze shledání dostatečně zapili, došli jsme k závěru, že by letos stálo za to podrobněji prozkoumat místní hospody/restaurace/bary/nálevny, zkrátka podniky, kam se turista bez asistence místních jen tak nedostane.

Pavel Nedvěd je nejlepší fotbalista!

Nejdříve jsme krátce navštívili ne úplně typický podnik ve čtvrti Šibuja. Po otázce, zda je v pohodě, když jen chvilku posedíme u piva, si stydlivě sedáme do rohu k malému stolu, odkud je strategický výhled na vchod, celý lokál i pulty, kde připravují jídlo. Jen na výčep nevidíme. Asi bude za tím neprůhledným plexisklem, které z jedné strany vymezuje náš koutek a zpoza nějž se ozývají zcela neurčité zvuky.

Popíjíme jakési evropské pivo, o němž jsme v životě neslyšeli, užíváme si příjemný chládek a klábosíme o všech těch radostech pobytu v naší druhé domovině. Po chvíli přijde mladý pikolík a nesměle se ptá, odkud jsme. Češtinu slyší poprvé v životě a nedokáže ji zařadit ani náznakem. Pochopitelně, to se mi často stává nejen v Japonsku. Odpovídáme, že jsme z Česka.

Za plexisklem se nad námi vyklene dokonale hladká plešatá hlava s brýlemi.

„Cože, vy jste z Česka???“
„No, jsme.“
„No, nekecej, jako fakt z Česka, jo?“
„No, jo…“
„No, ty vole, Pavel Nedvěd! Pavel Nedvěd!!! Nejlepší fotbalista!!! Nejlepší fotbalista, co kdy byl!“

Hlava zase zaplula zpátky a v radosti z nečekaného setkání se začala o to horlivěji věnovat práci. Ze zvuků jsme poznali, že ani za přepážkou není výčep, protože se tam myje nádobí. Dali jsme tedy ještě do druhé nohy a za usměvavých a velmi uctivých úklon personálu odcházíme s pocitem, že jsme právě získali titul nejvzácnější návštěvy přinejmenším od začátku roku.

Brčko hozené do ksichtu a požaluju to mamce!

O dva dny později se setkáváme s kamarádem Hirošim. Znám ho z Prahy, kde na konzervatoři studoval hru na piano. Když jsme se viděli ještě tady, tak jsem mu říkal o japonských tsundere kavárnách (tsundere café). Hiroši v takovém podniku nikdy nebyl, a tak jeden našel a dnes to jdeme prozkoumat.

K pochopení myšlenky tsundere café je dobré znát tzv. meido café. To jsou podniky, kde obsluhují mladá děvčata v kostýmech inspirovaných oděvy, které u zámožných západních rodin nosily služky. Zároveň jsou dívky na hosty strašně milé a snaží se vzbudit dojem, že jste největší láska jejich života. Když vám donesou jídlo/pití, říkáte spolu roztomile žvatlavé říkanky (některým slovům nerozumí ani rodilí Japonci, kteří subkulturu meido café neznají). Při tom děláte rukama srdíčka a další víceméně pitominy, holky na jídlo kreslí kečupem srdíčka a medvídky a všechno je to zkrátka velmi roztomilé. Když mají vedle kluci nějakou oslavu a některá meido jim zazpívá a zatančí, koupí si všichni v lokále za 150 jenů (cca 30 korun) barevné svítící tyčinky a při vystoupení jimi divoce mávají. A nakonec se s vaší oblíbenou meido můžete vyfotit. Dodnes je mi líto mé favoritky, která měla zjevně už po šichtě, ale jen kvůli mojí fotce se musela nasoukat zpátky do kostýmu, nahodit roztomilé líčení a culíčky, vyfotit se a pak zase znovu do civilu.

No a tsundere café je v podstatě přesný opak. Holčičky jsou tu přísné, hosty neustále za něco plísní a v podstatě i šikanují. Hiroši zvolil podnik Nagomi ve čtvrti Akihabara, kde je možné si vybrat, jak se k vám bude obsluha chovat. Zatímco my s Honzou jsme si vybrali roztomilou variantu, chudák Hiroši se rozhodl předvést nám tedy i onu „temnou stranu síly“.

Meido café

  • Fenomén meido café je úzce spojen s pojmem otaku. Toto slovo v původním smyslu označuje mladé muže, kteří vášnivě hrají videohry, čtou komiksy, sledují kreslené seriály, jsou skalními fanoušky dívčích kapel a o všechny tyto obory se zajímají tak náruživě, že kromě práce pro ně okolní svět víceméně neexistuje.
  • Původně to bylo označení značně hanlivé, ale dnes už to zase až taková nadávka není. Západní fanoušci japonské popkultury se tak dokonce označují s hrdostí. Je to sice, jako kdyby si cyklisti sami hrdě říkali pumpičkáři, ale tak co už, že. V Japonsku ovšem tento výraz stále má docela pejorativní charakter. Zejména dívky, když o někom řeknou, že je otaku, tváří se u toho poněkud váhavě, což v rámci absolutní japonské slušnosti znamená vcelku značné pohrdání.
Meido café řetězce MaiDreamin ve čtvrti Akihabara

Meido café řetězce MaiDreamin ve čtvrti Akihabara

Cedule nad vchodem do Café Nagomi

Cedule nad vchodem do Café Nagomi

A meido kavárny vznikly právě pro otaku ve čtvrti Akihabara, která celá patří elektronice, komiksům, videohrám a filmům, zejména tedy těm pro dospělé. Když totiž takový otaku jde z nákupů, tak končí značně unaven, protože není jednoduché oběhnout všechny obchody, sehnat vše potřebné a zjistit, jaké speciální edice všeho možného se chystají. Odpočinek pak hledá v příjemných podnicích s roztomilou obsluhou, kde dívky již u vchodu zdraví: „Vítejte doma, pane!“

Začíná to už v okamžiku výběru pití. Dostali jsme totiž rozdílné nápojové lístky a zatímco na mém byly vcelku normální věci, Hiroši už při čtení nedával prostor pro pochyby, že má na výběr jen mezi fakt velkým a ještě větším zlem. Nakonec zvolil něco, co chutnalo jako energetický nápoj s pelyňkem a namícháno to bylo tak, že čím nižší byla hladina ve sklenici, tím příšerněji to chutnalo. Holčička mu s tím na stůl třískla, až jsme všichni poskočili, a brčko mu doslova hodila do ksichtu. Navíc se ukázalo, že je brčko na obou stranách roztřepené, popraskané, sežvýkané, zkrátka zpracované tak, že se s ním vlastně ani nedalo pít.

Když už nechutnost pití dosahovala galaktických rozměrů, rozhodl se Hiroši tu pachuť zakouřit. Ale sotva si zapálil cigaretu, už u nás byla servírka a dost důrazně mu vynadala, ať to okamžitě típne, ale že i tak to bude meldovat jeho mamince. Když se Hiroši snažil namítnout něco v tom smyslu, že se to nedá pít, tak ho setřela, že co chtěl, to má. Hiroši tedy chtěl něco normálního, ale jen tak jednoduše to nešlo. Aby se totiž vykoupil z tsundere, musel nejdřív vypít asi čtvrt litru jakési odstáté vlažné vody z plastového kelímku, jaký se u nás kdysi běžně používal při čištění zubů.

Inu, moc příjemný podniček to byl, což jsme s Honzou museli jen potvrdit. Na nás se totiž děvčata celou dobu usmívala, ptala se, co jsme dnes dělali, poté se chytala za hlavu, jak příšerně musíme být unavení (bylo po čtvrté odpoledne a my jsme od zhruba jedenácti ráno zajeli jen na asi dvě místa), a vůbec chválila, co se dalo.

„Vy jste z Česka? Tam to je moc krásné, viděla jsem fotky.“
A druhá do toho: „Vám to, chlapci, dnes opravdu sekne. A ty máš úplně parádní triko!“
„No, rád nosím červené věci (měl jsem zkrátka úplně obyčejné triko, u něhož se dalo něco poznamenat maximálně tak o té barvě).“
„No právě! Všichni správní chlapi vypadají v červené skvěle!“

Když jsme odcházeli, prohodily s námi holky ještě pár slov takříkajíc civilně a ukázalo se, že je jim teprve 16 let a že tady mají odpolední brigádu po škole. Až později venku nám došlo, že vlastně pracují v hospodě, rozlévají alkohol a v kase mají nemálo peněz. Hiroši ani Kei (ten se k nám přidá za dva odstavce) se netvářili, že by náš dotaz tímto směrem kdovíjak chápali. Mladí tady zkrátka vedle školy brigádničí, to je normální.

U nás by do takového podniku vtrhlo ozbrojené komando

Dál jsme se v tom tedy už nerýpali a pak až sami začali rozebírat, co by se v takovém případě stalo u nás. Na popud všemožných úřadů, sociálních pracovníků, ochranářů, ekologů, EU, sociologů, hlídačů světové morálky a kdoví koho všeho ještě by do takového podniku pravděpodobně vtrhla po zuby ozbrojená zásahovka. Naproti tomu v Japonsku v baru pracují šestnáctiletá děvčata a nemám pocit, že by kvůli tomu japonská společnost nějak degenerovala.

Zejména pokud se dívky k hostům chovají tak, řekněme profesionálně, jak jsem výše popsal. Předtím bych tomu rozhodně nevěřil, ale ukázalo se, že správným přístupem jde docílit toho, abych i do hospody chodil ještě o kus radši a nadšeněji než dosud. Zákaznickou kartičku, kterou jsem nafasoval při odchodu, mám pro všechny případy stále schovanou.

To je v pohodě, to by s tebou už seklo

Z baru Nagomi ve čtvrti Akihabara se přesouváme do nedalekého Uena, kde nás čeká zlatý kulinářský hřeb letošního výletu do Japonska: ryba fugu. Přidává se tu k nám i další kamarád Kei, také pianista a také bývalý pražský konzervatorista.

V těsném sousedství známé a velmi rušné tržnice Amejoko vstupujeme do nenápadné restaurace, jejíž nenápadnost umocňuje i skutečnost, že i toho akvárka hned u vchodu si všímáme až při odchodu. Vevnitř to vypadá velmi stísněně, ale po chvíli se ukazuje důmyslný systém oddělených boxíků a různých zákoutíček. Takže ve výsledku je to naopak vcelku velký podnik.

Ryba fugu je proslulá tím, že je údajně nejjedovatější na světě, respektive jakákoliv chyba při přípravě je smrtelná. Na druhou stranu prý otravu pár lidí už přežilo, což ovšem kdovíjak neuklidňuje. Každopádně zkusit to chceme stůj co stůj.

Fugu sama o sobě není na japonské poměry kdovíjak výjimečně chutná, respektive na talíři i jazyku se prezentuje jako „zase trochu jiná japonská ryba“. Kuchaři v našem podniku si však dali na přípravě záležet, a tak jíme fugu v několika různých úpravách. Startujeme syrovými plátky, následuje něco na způsob chipsů z kůže fugu, pár kousků je osmažených jako naše řízky, hromada kusů je syrových a vaří se přímo na stole se zeleninou a houbami. A myslím, že jsem na něco ještě zapomněl.

Takto přistane na stole hlavní chod: syrové kusy fugu, zelenina, houby a škrobové nudle. Zbývá jen naházet to do vody a uvařit.

Takto přistane na stole hlavní chod: syrové kusy fugu, zelenina, houby a škrobové nudle. Zbývá jen naházet to do vody a uvařit.

Ve výsledku je to tedy spíše společenská záležitost: podle zvyklostí východoasijské kuchyně tak zápasíte se spoustou mističek a než dojdete až na konec, tak to trvá docela dlouho, pořád je takříkajíc co dělat a výborně se u toho povídá s kamarády. Na pracovní oběd to zrovna není, ale když vyrazíte s pár dobrými přáteli, strávíte u takto připravené a servírované ryby příjemný a řekněme „produktivní“ večer. A ještě stihnete před posledním vlakem pár piv naproti v lidově knajpě.

Součástí stolů jsou plotny, na nichž si sami vaříte. Vedle ryby, hub a zeleniny jsou k dispozici i škrobové nudle, které jsou zajímavé zejména tím, že po vhození do horké vody přestanou být vidět. Zajímavá byla i nádoba, v níž se to všechno odehrávalo: proutěný košík s vloženým papírem. Ten byl pochopitelně nepromokavý, ale když do toho servírka přímo u nás na stole nalila litr vody, ještě tak minutu poté jsem to s nejistotou zkoumal.

Vtip celé této procedury spočívá v tom, že když do košíku všechny ty věci dáváte a po uvaření zase vytahujete, tak se vám ve vodě tu ulomí kousek ryby, tu se vám zase nechce hůlkami dlouze lovit kousek zeleniny, tak ho tam necháte, o “neviditelných“ škrobových nudlích ani nemluvě. Vznikne tak něco vcelku nevzhledného, co by se s trochou snahy dalo označit za slabší vývar. V tu chvíli přiběhne servírka s rýží a vajíčky a všechno to zamíchá do vývaru. Vznikne vcelku podivná rýžová kaše, která má ovšem podstatně výraznější chuť, než by se mohlo zdát. A komu to nestačí, může si nahoru nasypat sušenou řasu.

Člověka to tudíž efektivně zaplácne, přestože předchozí porce se našinci mohou jevit jako malé až velmi malé. U rýže pak pomalu nastává čas pofilozofovat nad tím, která část komu chutnala nejvíce a jestli si ke zmrzlině dáme kávičku, nebo zelený čaj. Moje hodnocení nešetří superlativy, ale zatím s odkladem, protože teprve uvidím, zda se tedy ráno vzbudím.

„Jo, vzbudíš. Kdyby se ta fugu nepovedla, tak bys to už poznal. Nastupuje to rychle, takže bys tady teď už ani neseděl,“ dává mi neochvějnou jistotu Kei. Mé pochyby ovšem stále zcela nezmizely.

Pianista s šestikilovým šroubovákem... I to je Japonsko

Při jídle se řeč točí kolem všeho možného a samozřejmě dojde i na práci. Keiovi se vcelku daří. Má studenty, které učí na klavír, čas od času má koncert, stále je v kontaktu s několika kolegy i pedagogy z Prahy a občas si spolu taky někde zahrají. Zhruba jednou ročně pak v rámci koncertů či soutěží létá i do Evropy a vždy to na pár dnů vezme i přes Prahu. Rovnou si tedy při té příležitosti domlouváme termín, kdy ho vytáhneme na pivo zase právě u nás v Praze.

To Hiroši je na tom hůře. Práci v oboru se mu zatím sehnat nepodařilo a pobyt v Česku ho natolik finančně vyčerpal, že po návratu do Japonska potřeboval nutně víceméně jakoukoliv práci. Dokonce se kvůli tomu na čas přesunul z Tokia do Nagoji, kde bydlí na firemní ubytovně a deset hodin denně šest dnů v týdnu pracuje ve fabrice Toyoty. Blbé je ovšem zejména to, že pracuje s šestikilovým pneumatickým šroubovákem, nebo co že to vlastně je za nástroj, což pro jeho ruce pianisty není zrovna to pravé.

Rýžová kaše na konci fugu menu

Rýžová kaše na konci fugu menu

Podivili jsme se, proč tedy šel pracovat zrovna tam, načež nám Hiroši řekl, že práci potřeboval opravdu akutně a toto byla aktuálně nejlepší nabídka. Práce je sice strašná, kantýna děsivá, ale peníze si tam vydělá slušné, zvlášť když ho bydlení moc nestojí. Moc nám nejde do hlavy, proč nešel třeba na chvíli na pracák, než si najde něco aspoň v Tokiu, ale ukázalo se, že to není možné. Popravdě řečeno průnik našich znalostí češtiny, japonštiny a angličtiny se ukázal jako nedostatečný, abych přesně pochopil, zda tam něco jako pracovní úřady, podporu v nezaměstnanosti či jiné sociální podpory vůbec mají, nebo nemají, respektive jak přesně to funguje, a navíc jsem si nebyl jist, zda to náhodou není téma, o kterém se ve slušné společnosti mezi Japonci nemluví. Ale z řeči i nonverbálních projevů Keie i Hirošiho naprosto jasně vyplynulo, že tudy cesta nevede. Když se Japonec potřebuje uživit, tak si zkrátka najde práci a hotovo. I kdyby to byl pianista a měl dělat dvanáctky se sbíječkou.

Ostatně to je i důvod, proč se musíme s Hirošim rozloučit. Musí chytit poslední vlak a brzy ráno se hlásit u pásu.

Naproti tomu Kei hlásí, že je nejvyšší čas, aby nám oplatil pozvání z Prahy. Vyrážíme tedy do smrákajících se ulic Uena. Jde se na pivo!

To zhltneš!

Prakticky hned naproti nóbl restaurantu s rybami fugu jsme narazili na totálně lidovou pivnici, kterou jsme nemohli nenavštívit. I po těch letech, co se známe, se Kei nepřestává divit, že chci v Japonsku navštěvovat právě takové podniky. Vždy mu vysvětlím, že rád chodím tam, kde to hučí a kde je narváno místními, on mi vždy s pochopením dá za pravdu, že ano, místní zkrátka vědí, kam chodit, a při nejbližší příležitosti si tuto tradiční konverzaci dáme znovu. Jako hostitel a zároveň Japonec se Kei zkrátka cítí nesvůj, že mě jako hosta nevzal do nějakého lepšího podniku.

Znovu jsem ho tedy ujistil, tentokrát i s Honzovou podporou, že nějaké „turistické atrakce“ nás rozhodně nezajímají a že to je přesně ta lidovka, kam bychom rádi na chvíli mezi místní zapadli.

Uvnitř bylo naprosto natřískáno, místa jsme našli u jednoho stolu, u kterého nebylo jisté, zda stojí více v hospodě, nebo už na ulici, a hučelo to tam jako v úle. Úderem deváté navíc stranu z ulice zatáhli průhledným igelitem, jehož smysl nám sice unikl, ale aspoň jsme měli chvíli nad čím dumat.

Vždy když do takového podniku přijde cizinec, respektive v našem případě od prvního pohledu zcela jasný cizinec, vzbudí to zájem nejen mezi hosty, ale především u personálu. A když navíc přijdeme ve společnosti zcela evidentního Japonce, ztrácí obsluha nejpozději u třetí rundy zábrany a ptá se, odkud jsme, co tam děláme a odkud se známe s oním Japoncem.

Nebýt opilý

Nebýt opilý v Japonsku znamená chodit, případně chodit dokonce normálně, stát, nespat, nepadat, mluvit, že se to pořád ještě aspoň trochu drží pohromadě, a nezvracet. Při pozdních nočních cestách k domovu se ovšem zdá, že bez poslední jmenované položky by to pro Japonce snad zkrátka ani nebyl úplný večírek. Zatím jsem ovšem nikdy nenarazil na to, že by nějaký zmazaný Japonec hulákal na celé kolo nebo tropil výtržnosti. Oni zkrátka jen zvracejí nebo se na ulici nemohou zvednout ze země.

Japonský nadmírák

Japonský nadmírák

Zato jsem narazil na výjev, kdy odhadem čtyřicetikilová slečinka táhla na rameni Japonce nadprůměrného vzrůstu, který nemohl stát na nohou. Jak to dokázala, netuším, ale zjevně to byla vpravdě samurajská žena.

Největší pozornost vždy věnují zmínce o Česku. Že Japonci obecně Česko znají, mě už nepřekvapuje, ale výčepní, číšníci i servírky v takovýchto lidových podnicích znají Česko i kvůli pivu. A nevypadá to, že by si o českém pivu jen přečetli něco někde v časopise. Už si nepamatuji, v které hospodě to přesně bylo, ale chlápek, co tam kmital za pultem, říkal, že byl dokonce u nás na exkurzi, stáži či školení v jednom našem pivovaru.

Z nás se pak rázem stávají vzácní hosté. Obsluha se nerozpakuje si k nám na minutku „přisednout“, prohodit pár vět, na pár věcí se zeptat a samozřejmě je zajímá, jak nám chutná jejich pivo, jestli by něco nemělo být spíš takové, či makové, nebo si postěžují, že třeba i zkoušeli točit pevnější pěnu, ale pak bylo pivo zase teplé, protože mají pípu blízko grilu.

Bez výjimky pak všichni uznale pokyvují hlavou, že pijeme už třetí pivo a pořád nejsme opilí. To se pozná, borci z Česka, ti dávají. Tentokrát na to párkrát doplatil i chudák Kei, který s námi musel držet krok. Když jsme totiž naznačili, že dvě ještě dáme, často tam přistálo i třetí pro Keie se slovy, která byla nějakou variací na: „To dáš, jsi chlap, ne? Jsi žil v Česku, tak snad něco sneseš, ne? Nedělej dámičku, podívej se, jak tajdle klukům šmakuje!“

Kei pak jednou se smíchem říkal, že takto se k němu v hospodě chovají, jen když je s námi. To ukazuje na dvě věci:

  1. Japonci asi mají o české pivní kultuře nastudováno více, než jsme si vůbec uměli představit.

  2. Hospoda je zkrátka takový nějaký vesmír sám pro sebe, ať už jste kdekoliv na světě.

Výlet za kulturou: žaludky, aorty a další mňamky

Asi o tři dny později jsme se vypravili do čtvrti Ekoda na severozápadě Tokia. Hned z nádraží vycházíme do klidných úzkých uliček lemovaných natěsnanými domky. Na tokijské poměry se dá říci, že je Ekoda takový ospalý zapadákov, ale jsou tu tři význačné objekty: hudební škola Musašino, historicky první kantýna řetězce Macuja a vynikající lidová restaurace, kde dělají snad ty nejlepší chuťovky na špejli v celém Tokiu.

Začínáme v Macuji, což je pro mě osobně z mnoha důvodů nejoblíbenější místo, kam v Japonsku zajít na jídlo (více o tom, jak to tam funguje, najdete v tomto starším článku). Takže zajít si do prvního podniku, který firma otevřela, je pro mě něco jako třeba jízda v prvním Fordu GT pro fanouška aut. Ve skutečnosti to tedy není úplně první restaurace, ale první bufet fastfoodového typu, jak je známe dnes. Lístky z objednávkového automatu dodnes opatruji jako vzácnou relikvii.

Za kulturou II: Kamakura

Jeden den jsme si udělali výlet do malého městečka Kamakura poblíž Tokia. Je významné množstvím chrámů a sochou Velkého Buddhy. Už jsem tam jednou byl, a tak jsem Honzu vytáhl z vlaku o jednu, nebo dvě zastávky dříve a po velmi příjemné turistické stezce lesem jsme po zhruba třech kilometrech došli prakticky přímo k Buddhovi. Cestou k chrámům pak padl nápad lehce posvačit ve velmi lákavě vypadajícím sushi baru, což se ukázalo jako velmi špatné rozhodnutí. Když jsme totiž po zhruba hodině a půl a ochutnání několika zajímavostí (například sushi s koňským masem či střevy kalmára) odcházeli, chodilo se nám už velmi těžce. Vycházkovým tempem jsme tak došli k hlavní svatyni, vydrápali se po schodech nahoru a pomalu byl už čas jít na vlak zpátky do Tokia.

Z výletu do Kamakury. Původní záměr byl dát si jen tři, čtyři talířky jako lehkou svačinku.
Z výletu do Kamakury. Původní záměr byl dát si jen tři, čtyři talířky jako lehkou svačinku.

Z výletu do Kamakury. Původní záměr byl dát si jen tři, čtyři talířky jako lehkou svačinku.

Byl to prakticky stejný scénář jako při mé první návštěvě Kamakury, akorát že tehdy jsme dorazili uz docela pozdě a brzy padla tma. Ale příště to tam už projdu pořádně. Na mou čest!

Hudební škola Musašino je významná nejen tím, že zde studoval kamarád Kei, ale má i vazbu na Československo. Těžko říci, jestli je to spíš vstupní hala, foyer, nebo jakási polostudovna, ale v této místnosti zkrátka stojí busta Bedřicha Smetany, kterou přímo této škole v šedesátých letech minulého století věnovala jakási tehdejší instituce jménem československé vlády. Příjemné překvapení.

Dalším překvapením je i přes znalost japonských zvyklostí interiér budovy. Vše je jednoduché, obyčejné, spartánské, ale zároveň plně funkční. Vše je zařízeno tak, aby bylo na první pohled jasné, že sem se chodí studovat a cvičit, nikoliv schůzovat a promenovat se. Etalonem tohoto přístupu pak jsou sterilní chodby s řadami dveří po obou stranách. Vlevo se cvičí, vpravo se učí a zkouší. Kobky po obou stranách jsou tak malé, že člověk nijak moc nepřehání, když řekne, že se tam vejde pouze piano, student, jeho taška a notový part.

Při odchodu nám Kei ukazuje nějaké japonské nápisy na nástěnce. Je to tabule hanby a nápisy jsou jména studentů, kteří nestihli udělat některou ze zkoušek v řádném termínu. Člověku z Evropy bezděčně naskočí myšlenka, zda je to v souladu s lidskými právy, ale vysmátý Kei nám zrovna říká, že na té tabuli byl párkrát taky a že pak cvičil celé dny, aby ho co nejdříve „smazali“. My pak mlčky shledáváme, že to na něm žádné psychické ani sociální následky nezanechalo.

Mezitím se zase setmělo, a tak je čas zajít probrat zážitky z celého dne u něčeho dobrého. Kei nás bere do i z českého pohledu vcelku útulné hospody, kam chodil s ostatními studenty po škole už za časů studií. Na druhou stranu, v klidné Ekodě cestou od školy k nádraží zase až tak na výběr není.

Uvnitř sedí jeden pár odhadem třicátníků a několik mladých studentek ze školy Musašino. Když do této klidné atmosféry za Keiem vstoupí dvě hřmotné bílé opice, stává se ticho hrobovým. Dokonce i frajer za barem se u klasického uvítacího hulákání poněkud zasekl. Kei ihned přispěchá s omluvami, že sem cizinci nezabloudí, takže jsou všichni překvapení, což samozřejmě naprosto chápeme a vůbec to neřešíme.

Dále už však pokračuje vcelku klasický scénář: odkud jsme, kde jsme se tam vzali, překvapení a radost nad Českem, krátká společenská konverzace, doporučení ze sortimentu v nabídce a později uznalý údiv nad tím, co všechno jsme už snědli a vypili.

V restauraci ve čtvrti Ekoda jsme se nedrželi zkrátka. Pokud to bylo na špejli, museli jsme to vyzkoušet.

V restauraci ve čtvrti Ekoda jsme se nedrželi zkrátka. Pokud to bylo na špejli, museli jsme to vyzkoušet.

Mimochodem až zde nám teprve došlo, že ty podivné nápisy na zdech jsou v těchto lidovějších podnicích ve skutečnosti jídelní a nápojový lístek. Nám jako cizincům ho donesli samozřejmě i vytisknutý na papíře, ale Japonci běžně vybírají tak, že kouknou na cedulky na zdi. I u nás bývají v hospodách tabule, kde bývají typicky napsána například aktuální obědová menu, ale v japonské knajpě tam zkrátka mají vyvěšeno úplně všecko.

Cílem naší návštěvy ovšem byly zejména takzvané „špejlovky“. Jde o to, že Japonci na špejle napíchají prakticky cokoliv, vymáchají to v různých omáčkách a ugrilují, upečou, nebo jinak tepelně upraví. Dá se to jíst samozřejmě samostatně, ale úplně dokonalé je to právě zakousnout třeba k pivu, jako u nás jíme třeba chipsy nebo slané tyčinky. Problém je ten, že to je natolik dobré, že když nám s Honzou na seznamu zbývalo již jen málo položek, které jsme ještě nevyzkoušeli, obsluha kroutila hlavami už zcela nepokrytě.

A když píšu, že na špejle hodí téměř cokoliv, tak tím mimo klasického nudného masa a podobných „všedností“ myslím například kuřecí chrupavky, žaludky a další vnitřnosti a dokonce například i jakési „trubky“, které jsme podle popisu nakonec vyhodnotili jako vepřové srdeční aorty. Vše velmi chutné.

Poprvé jsem se tam také setkal se specifickým servírováním saké. Nejdříve na stole přistála sklenice na plechovém tácku a teprve pak se odkudsi začala belhat servírka. Belhala se proto, že tahala fakt velkou a fakt těžkou flašku. Držela ji za hrdlo a nesla stylem, jako by tahala konev, takže pokud by slečna byla o pár centimetrů nižší, tak tu lahev táhne po zemi. S nečekanou svižností letitého praktika pak tento náklad vyhodila nad stůl a začala nalévat. Trochu jsme začali plašit, když jí to už přeteklo vrchem (těžká flaška, nemá to chuděra v ruce), ale přestala až ve chvíli, kdy byl až po okraj plný i tácek. Dělá se to tak proto, aby zákazník neměl pocit, že ho v hospodě šidí, takže se nalévají takovéto „nadmíráky“.

Běžnější druhy saké se pak skladují ve snad ještě větších, čtyř a snad i pětilitrových plastových lahvích. Jednu jsme si se zájmem půjčili a fotili. Japoncům přišlo směšné, že jsme takovou flašku ještě neviděli, zatímco my jsme jim to mohli oplatit poznámkou, že si z nás utahují, že pijeme hodně piva, zatímco oni pijí saké z kanystrů. Při odchodu jsme si v dobré náladě slíbili, že se tam příště zase všichni sejdeme. Tak jsem zvědavý, jestli tam bude pořád ta samá obsluha.

Pětipatrová putyka

Předposlední večer před mým odjezdem nás vytáhl jeden Čech, který v Tokiu žije již pár let, do jedné špeluňky ve čtvrti Šibuja, odhadem tak šesté cenové skupiny. Z ulice se dovnitř lezlo poměrně nevzhlednými zapařenými bakelitovými dveřmi a hned za nimi stál u otřískaného pultíku chlap se sluchátkem a mikrofonem. Když zjistil, že jsme tři, něco zahulákal do mikrofonu, pak řekl, ať chvilku počkáme, a poslal nás do třetího patra z celkových pěti. Sotva jsme se vydrápali po poměrně prudkých a stísněných schodech, čekala na nás už servírka a uvedla nás ke stolu. I zde bylo narváno až po okraj.

Tento podnik je totiž význačný tím, že zde točí snad nejlevnější pivo v celém Japonsku. Stálo tuším dokonce jen 180 jenů (cca 35 korun), přičemž jen velmi zřídka narazíte na cenu pod 500 jenů (zhruba naše stovka). Naproti tomu tu mají o něco vyšší ceny jídla, což ovšem dohromady tvoří zjevně dobře fungující stroj na peníze. Obsluha něco nosila v jednom kuse a prakticky v poklusu, až se člověk neubránil myšlence, že to vypadá jako opravdu velká hostina v různých filmech o pirátech nebo českých pohádkách.

Samozřejmě nemůžeme zůstat stranou, a vedle tácu klasického motaného sushi tak zkoušíme ještě celé sušené rybky, do gumova pravděpodobně vyuzené plátky nějaké větší ryby a pár mušlí. Sushi s čistým wasabi je zpočátku peklem na zemi i pro tak zkušené harcovníky jako jsme my, rybky jsou spíše jen taková frajeřinka, ale s jakousi místní variací na majonézu moc fajn, a plátky se zpočátku jeví poněkud zapařeně a jejich chuť v prvním okamžiku kulantně označíte za „nezvyklou“, ale když tomu člověk dá chvilku času a popřemýšlí o tom, tak to ve výsledku bylo naprosto vynikající.

Tento pajzl pak naprosto přesně ilustruje situaci s tokijskými hospodami. Běžný turista vidí jen ty na úrovni ulice, ale podniky, kam chodí místní, jsou doslova ukryty někde v patře, kde je cizinec prakticky nemá šanci objevit. A i kdyby uměl dobře japonsky, tak nápis „Zelená sardinka“ někde ve čtvrtém patře může stejně jako hospodu označovat třeba spolek akvaristů. Chce to zkrátka vyrazit s někým znalým.

V knajpě ve čtvrti Šibuja to hučelo jak v úle. A to na všech patrech.

V knajpě ve čtvrti Šibuja to hučelo jak v úle. A to na všech patrech.

Stejně jako mě před pár lety vytáhla kamarádka Yumi posedět kdesi v rušné čtvrti Šindžuku. Nějakými postranními dveřmi jsme tehdy vešli na bílé schodiště a po zhruba dvou až třech patrech, kdy se ze schodů prostě nedalo nikam odejít, jsme došli k solitérním dveřím v patře čtvrtém, za nimiž byl velmi útulný a klidný bar. A navíc tam měli dokonalou syrovou, jen jaksi lehce přiuzenou tresku.

Tak příště zase

Při odchodu z pětipatrového pajzlíku v Šibuji je čas se rozloučit. Mně zbývá v Tokiu již jen jeden celý den. Pozítří odlétám, zatímco Honza zůstává ještě pár dnů, takže se loučíme velmi srdceryvně. Přejeme si klidné lety a co nejméně drastickou adaptaci zpátky v Česku. Sice se uvidíme zase za pár dnů v práci, ale v prvé řadě si slibujeme, že se brzy setkáme zase tady v Japonsku.

Druhý den věnuji již jen klidnému bloumání ulicemi metropole a zanese mě to i do parku Ueno. S kávou mířím sednout si k místní fontáně, když tu se za mnou ozve: „Miharu-san, ogenki desu ka?“ Honza měl ten samý nápad, a opět se tak jednou zcela náhodně setkáváme. Ostatně, kde jinde jen tak narazit na kolegu z práce než na druhé straně zeměkoule v největším městě na světě? Zamíříme k lavičce zalité teplým odpoledním sluncem, plkáme a sledujeme okolní ruch na tom nejúžasnějším místě v celém vesmíru.

A příště se tu potkáme zase.



Témata: Japonsko, Tokio




Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.