Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Tip pro cestovatele v Asii: Borneo na pět dnů za pět tisíc

aktualizováno 
Čím dál víc Čechů létá - ať už na dovolenou, nebo pracovně - do Singapuru, Hongkongu, Kuala Lumpuru nebo Bangkoku. Pro mnohé návštěvníky jsou tato města vstupní branou do populárních turistických destinací. Chcete-li však poznat ještě exotičtější Asii bez davů turistů, zamiřte třeba na Borneo. Výlet sem vás vyjde jen na 1 000 Kč na den.

Borneo: nádherné, teplé a čisté moře na prázdné pláži u hotelových resortů severně od Kota Kinabalu | foto: Jan Matura, Mobil

Asijský "eurovíkend"

Pokud jste častým návštěvníkem jihovýchodní Asie, brzy zjistíte, že mnohé na první pohled exotické destinace jsou zahlcené turisty a "evropským komfortem či životním stylem". I nás při několikáté návštěvě Singapuru již omrzel luxus této metropole a rozhodli jsme se krátce navštívit pro nás zatím neobjevenou část regionu.

Času nebylo mnoho, čtyři noci, celkem na pět dnů výletu. Indonésii jsme z výběru vynechali, do Thajska se nám také nechtělo a kontinentální Malajsie včetně přilehlých ostrovů nám nepřipadala dostatečně exotická. Volba padla na malajskou část ostrova Borneo.

Při pohledu na mapu to rozhodně nevypadá na krátký výlet. Google Earth hlásí vzdušnou čarou vzdálenost přibližně 1 500 kilometrů ze Singapuru do Kota Kinabalu na Borneu. To je zhruba stejně daleko jako z Prahy do Středomoří (Barcelona, Atény).

Přímo ze Singapuru jsme žádné letenky za výhodnou cenu nenašli a přes již přeci jen vzdálenější Kuala Lumpur se nám cestovat taky nechtělo. Prověřené nízkonákladové aerolinky AirAsia ale nabízejí lety na Borneo i z města Johor Bahru, které je ze Singapuru doslova za mostem.

4 noci s letenkou za 4 900 Kč 

Na webu společnosti jsme koupili balíček letenky a čtyř nocí v tříhvězdičkovém hotelu na pláži. Za v přepočtu asi 4 900 korun včetně všech poplatků ideální prodloužený víkend, který bychom v domovské Evropě za stejné peníze pořídili jen stěží.

Johor Bahru je malajsijské město těsně vedle ostrova, na kterém leží Singapur. Dělí je most s monstrózním hraničním přechodem a dopravu zajišťuje vlak, autobus anebo taxíky. Ideální je taxi, z centra Singapuru až na letiště v Johor Bahru stojí zhruba 550 korun (cesta trvá asi jeden a půl hodiny, letiště leží až za městem). Zpáteční sazba je nižší, zaplatili jsme zhruba 400 korun.

Autobus je sice podstatně levnější, jedním směrem stojí jízdenka přibližně 40 korun, ale cesta trvá podle dopravní situace až tři hodiny a navíc musíte na hraničním přechodu se všemi zavazadly vystoupit a přejít hranici pěšky. Podobně nepraktický je i vlak.

Češi nepotřebují do Singapuru ani Malajsie víza, což celou cestu zjednodušuje. Nicméně zatímco na mezinárodním letišti Changi jsou singapurští celníci extrémně milí a příjemní, na hraničním přechodu s Malajsií naopak ukazují, jak vypadá takový pravý asijský byrokratický přístup k věci. Právě s ohledem na hraniční přechod (a i na silný provoz v ranní a odpolední špičce) je třeba volit cestu s dostatečnou časovou rezervou.

Letiště v Johor Bahru není velké, ale má dobrou infrastrukturu s dostatkem restaurací a obchodů s občerstvením za ceny, za které byste na pražské Ruzyni dostali stěží ubrousek. Náš let byl bohužel o zhruba dvě hodiny opožděn, což nám ale dalo příležitost si přes volnou a bezplatnou wi-fi síť vyřídit poštu.

Společnost AirAsia má v Johor Bahru jednu ze svých bází. Nenalétává z ní tolik destinací jako z Kuala Lumpuru nebo Bangkoku, ale vedle Bornea nabízí i další místa v regionu na zajímavou dovolenou. Společnost je klasický lowcostový dopravce. To znamená, že zavazadlo může mít jen 15 kilogramů (za další kilogramy se připlácí cca 60 korun za jeden!) a nelze si rezervovat konkrétní místo v letadle. Je možné si pouze připlatit za přednostní nástup, což ale nemá moc význam, protože místní touží jen po místech vpředu letadla, a pro Evropany populární místa u nouzových východů tak zůstávají volná.

Let na Borneo netrvá ani dvě hodiny a vítá nás severní terminál letiště v Kota Kinabalu.

Z letiště v Kota Kinabalu taxíkem až do hotelu na pláž

Zpožděný přílet letadla nás připravil o možnost okamžitého zapůjčení auta na letišti, jak jsme původně plánovali. V jedenáct večer už mají všechny přepážky zavřeno a pro auto si budeme muset zajet druhý den. Naštěstí vozů taxislužby je před terminálem dost a handrkování o cenu řeší v Malajsii obvyklé stanoviště dispečera taxi, kde si koupíme kupon a taxikáři jen sdělíme destinaci a kupon předáme. Kdyby to takhle jednoduše fungovalo i v Praze...

Borneo

Borneo

Borneo

Za cestu do zhruba 40 kilometrů vzdáleného hotelu platíme v přepočtu asi 300 korun a výdělek taxikáři nezávidíme. Bloudí a najede skoro 100 kilometrů. Ale o žádné další peníze si neřekne, popravdě bychom mu stejně nerozuměli, mluví jen malajsky. Na Borneu (alespoň v okolí Kota Kinabalu) mluví anglicky méně lidí než v kontinentální Malajsii, přesto je zde domluva všeobecně mnohem snazší než v jiných zemích regionu.

Poloprázdný krásný hotel na pláži

Námi vybraný hotel leží přímo na pláži neuvěřitelně čistého Jihočínského moře a s námi ho obývá ještě šest dalších turistů. Převaha personálu je zhruba pětinásobná, což ale nevadí, bazén i pláž máme jen pro sebe a všechny služby přitom fungují bezchybně.

Standardní tříhvězdičkový resort nabízí solidní komfort, zhruba srovnatelný se čtyř až pětihvězdičkovým hotelem v Řecku. Navíc je ve většině areálu dostupný bezplatný internet přes wi-fi.

Borneo

Doprava

na Borneu, ale i v kontinentální Malajsii je na asijské poměry poměrně klidná a pro návštěvníky přívětivá. Kdo zvládne jízdu v Praze, zvládne cestování autem na Borneu levou zadní.

Jediným problémem, či spíš nezvykem, je řízení vlevo.

V okolí měst je většina (velmi kvalitních) silnic čtyřproudých s častými kruhovými objezdy a s křižovatkami se semafory. Předpisy se dodržují, žádné ježdění na červenou se zde nepěstuje, a dokonce se po soumraku začne svítit.

I tempo je rozumné, ve městě šedesát, mimo něj se nejezdí víc než sto. V horách pak tempo logicky klesá a většinou za to mohou dýchavičné japonské náklaďáky, které by u nás vezly tak rohlíky do obchodu, zde ale tahají velké návěsy.

Znak Nissan Diesel si budete pamatovat ještě dlouho. Litr benzinu stojí zhruba 15 korun a ve městě je třeba počítat s drobnými poplatky za parkování. U většiny obchodních domů jsou velké patrové garáže. Síť čerpacích stanic je dostatečná a jejich výbava splňuje naše standardy.

Hotel leží zcela mimo jakoukoliv jinou infrastrukturu. Nejbližší větší stavbou jsou zhruba dva kilometry vzdálené další hotelové resorty a v místní obci chátrající obrovské dostihové závodiště s tribunou větší než mají v Chuchli. Bez auta nemá cenu nikam chodit, na hlavní silnici to jsou dobré čtyři kilometry. Hotel nabízí za rozumný poplatek kyvadlovou dopravu do hlavního města a klidně odveze jen jednoho zákazníka, a to bez příplatku.

Dopravu využíváme a jedeme si na letiště pro auto. Vyřízení je snadné, bereme nám neznámé auto nejmenší velikosti a lokální značky, které identifikujeme jako licenci japonského Daihatsu (půjčovné na den zhruba 550 korun včetně pojištění). Autíčko je sice téměř nové, ale z našeho pohledu odpovídá standardu ze začátku 90. let. Pro pohyb po ostrově ale bohatě stačí. Řízení vlevo nám nedělá problémy a poměrně kvalitní silnice včetně dobrého značení nás vedou do centra Kota Kinabalu.

Kota Kinabalu

Kota Kinabalu je poměrně velké město, zhruba půlmilionové. Na první pohled se to ale nezdá, centrum je docela malé. Je otázkou, co vše se do aglomerace počítá, ale obytné zóny se táhnou patnáct kilometrů od centra. Na žádné významné památky zde nenarazíme. Pěkný je přístav, zaujme velká mešita, dva "mrakodrapy" a obrovské - před několika měsíci otevřené - nákupní centrum na periferii. Pak už jen kombinace moderních obytných čtvrtí a zjevně vytlačovaných slumů, včetně jednoho na břehu jezera.

Místní kuchyně je velmi pestrá, i díky národnostnímu složení Malajsie. Vedle (indo)malajsijské kuchyně vládne čínská, následovaná indickou a jejich deriváty. Běžné jídlo v pouliční restauraci stojí dvacet až třicet korun, v lepší restauraci jsme za jedno jídlo neplatili víc než padesátikorunu. Pokud se někdo ani tady nechce vzdát euro-amerického stravování, najde tu všechny známé rychlé občerstvovny včetně kaváren, ceny výrazně nižší než u nás, zhruba šedesátiprocentní.

Ve stejně výhodném poměru oproti českým cenám jsou i nápoje či potraviny v samoobsluze. Drobný problém je pouze s alkoholem. Ne ve všech restauracích nabízejí pivo, to jinak stojí přibližně 30 korun za plechovku. V samoobsluhách pak mají překvapivě pestrý sortiment místního tvrdého alkoholu a k dostání je i poněkud dražší víno. My jsme vyzkoušeli místní whisky, která neurazila a ani nebyla drahá.

Výhodné nákupy

Na prohlídku centra stačí půl dne, zdržení mohou způsobit jen docela výhodné nákupy v místních obchodních domech. Ceny jsou na Borneu zhruba o pět procent vyšší než v kontinentální Malajsii, na zboží jsou cenovky s dvojí cenou. I tak ale nakoupíte výrazně levněji než u nás, a to i značkové a kvalitní zboží.

Jak je v Asii obvyklé, nechybí ani padělky a pirátská CD nabízená pouličními prodavači, kteří ale nejsou příliš dotěrní. Jednou se zeptají a odmítnutí berou jako konec vtírání. Nepříliš bohatá a kreativní je nabídka suvenýrů či uměleckých předmětů. Takové Bali je úplně jiná liga. Mnohem zajímavější jsou hřbitovy na kraji města. Vždy na kopečku a překvapivě stejného vzhledu pro muslimy i křesťany nás fascinují svou odlišností od toho, co známe z domova.

Času není nazbyt a cestovat na Borneo jen kvůli městu je samozřejmě hloupost, a tak druhý den ráno vyrážíme do vnitrozemí po jedné z mála hlavních silnic směr městečko Sandakan. Až do něj ale dorazit nechceme, to by byla cesta na celý den. Je to škoda, právě zde totiž mají záchranné stanice pro orangutany a to by bylo jistě velmi atraktivní setkání. Tak tedy až někdy příště.

Vzhůru na nejvyšší horu

Zhruba deset až patnáct kilometrů od pobřeží je krajina rovná a silnici lemuje jedna vesnice za druhou. Ze zemědělské krajiny pomalu vyjíždíme vstříc pohoří, kterému vévodí hora Mt. Kinabalu. Ač je svými více než 4 000 metry nejvyšší horou regionu, vidět není, vše zahalují mraky. Hned první stoupání ukáže, že nás nečekají běžné české kopečky. Ani ne po deseti kilometrech překonáváme výškový rozdíl 900 metrů, a to zdaleka nejsme v nejvyšších partiích silnice.

Okolo nás se otvírá fantastický výhled na tropické pralesy. Údolí střídá údolí, jedno hezčí než druhé, a tak příliš nevadí, že se většinou vlečeme čtyřicítkou za kouřícími náklaďáky. Naštěstí v některých stoupáních má silnice předjížděcí pruhy. Jenže jako správní turisté často zastavujeme a fotografujeme, a tak nás již mnohokrát předjeté náklaďáky opět míjí.

Jelikož můžeme porovnávat i s jinými tropickými destinacemi v jihovýchodní Asii, můžeme směle potvrdit, že krajina na Borneu patří mezi absolutní špičku. Navíc není v horách příliš osídlena, a tak potkáváme opravdové vesnice, ne jednolitý pás zástavby, jak je v tomto regionu obvyklé. Navíc nás překvapuje, že většina vesnic má pravděpodobně křesťanské obyvatele, protože cedule informují o jednom kostelu za druhým. Po sto kilometrech jízdy se divíme, že existuje tolik svatých, po kterých jsou kostely pojmenované. Ale aby bylo jasno, kostelem se zde míní něco ve smyslu naší kaple.

Nejvyšší bod silnice hravě překonává nadmořskou výšku české Sněžky. Navíc jsme celé převýšení podnikli za dvě hodiny, a to z nulové nadmořské výšky. Poprvé žehráme, že auto nemá topení (což je zde naprosto běžné), nad 1 600 metry už není přes 20 stupňů, mrholí a fouká nepříjemný vítr. Zastavujeme u vstupu do národního parku Mt. Kinabalu, kde začínají turistické cesty na vrchol. Je to jedno z mála míst ve vnitrozemí, kde potkáváme pár dalších turistů. Bohužel, mraky neustupují, a tak nám monumentální pohled na nejvyšší horu zůstává odepřen.

Silnice nyní již jen klesá a po několika kilometrech zastavujeme na ovocném a zeleninovém trhu v obci zajímavého jména - Kundasang. O ulici níže, pokud se tak dá prašná cesta nazvat, nacházíme památník koaličním jednotkám, které zde bojovaly v druhé světové válce proti japonským protivníkům. Cesta nás dále přivádí do centrálního městečka Ranau, kde se silnice rozděluje. Hlavní pokračuje na Sandakan, vedlejší, ale stále slušná míří oklikou do Kota Kinabalu. Ostatní cesty jsou jen lokální a končí v pralese.

Ranau není destinace pro turisty. Nabízí sice občerstvovnu KFC, ta tu však neslouží turistům, ale místním. Tomu odpovídá i poněkud odlišná nabídka oproti tuzemským pobočkám řetězce. Nás víc zaujalo jedno z náměstí, na kterém jsme našli vedle sebe mešitu, křesťanský kostel i buddhistický chrám. Vyjma nasátí atmosféry provinčního bornejského městečka není Ranau nikterak zajímavou destinací, a tak podle ukazatelů míříme na deset kilometrů vzdálené čajovníkové plantáže.

Čajovníkové planáže

Mírně zvlněná krajina nabízí pěkné rozhledy na okolní hory, tedy přesněji jen na jejich úpatí, zbytek stále zahalují mraky. Cesta k čajovníkovým plantážím není příliš nápadná, ale značení je dobré. V samotném areálu čeká na návštěvníky prohlídková trasa, restaurace a především nekonečné plantáže rostliny, kterou bychom zblízka snadno zaměnili za běžnou ozdobnou křovinu. Čaj z plantáže si lze samozřejmě přímo na místě koupit, na druhou stranu je běžně dostupný po celé Malajsii.

Blížící se čtvrtá hodina ohlašuje rychlý příchod soumraku. Chvíli po šesté bude úplná tma a té jsme se chtěli při zpáteční cestě horami vyhnout. V Kampongu zkoušíme přímou, ale vedlejší silnici do Kota Kinabalu. Vypadá stejně dobře jako ta hlavní, po které jsme přijeli, jen provoz je výrazně menší. Po chvíli zjišťujeme proč.

Silnice prochází rekonstrukcí, asfaltový povrch se změnil v šotolinu, všude panuje čilý stavební ruch a cestovní rychlost se snížila tak na dvacet kilometrů na hodinu. Ani po deseti kilometrech se situace nemění, a přestože místní pokračují dál, tak nám miniaturní dvanáctipalcová kola našeho auta už další pokračování neumožňují. Potupně se vracíme a čeká nás docela nepříjemná cesta v dešti a tmě původní silnicí na pobřeží.

Na Borneo jsme měli jen pár dnů, podrobnější průzkum ostrova by však zabral klidně celou dovolenou. Hodně jsme toho nestihli, a jelikož to, co se nám objevit podařilo, nás nadchlo, jistě jsme na Borneu nebyli naposled. Buď se sem vydáme na samostatnou dovolenou, nebo zkusíme zase nějaký prodloužený víkend, až budeme mít cestu po Asii. Rozhodně to stojí za to.

Borneo

Borneo

Borneo

Borneo

Borneo

Borneo

Borneo

Borneo

Borneo

Borneo

Borneo

Borneo

Borneo



Mapy © Google
Autor:




Nejčtenější

Největší problémy způsobily kontroly na hraničním přechodu Bregana-Obrežje mezi...
Kudy pojedete do Chorvatska? Vyberte nejoblíbenější trasy, prověříme je

Tak jako každý rok se i letos chystá redakce MF DNES a iDNES.cz prověřit úskalí a nesnáze na silnicích do Chorvatska, kterými o letních měsících cestují...  celý článek

Týmu speleologů a potápěčů v čele s Polákem Krzysztofem Starnawskim se podařilo...
VIDEO: Robot natočil hlubiny Hranické propasti, rekordu padl za oběť

Robot, který se loni v září v Hranické propasti ponořil do hloubky 404 metrů a získal pro ni titul nejhlubší zatopené jeskyně světa, zůstává v hlubinách už...  celý článek

Stavitelé museli překonávat bouře, mlhy a rychle se střídající příliv a odliv....
Přitahuje filmaře i sebevrahy. Kalifornský Golden Gate slaví 80 let

Již 80 let je jedním ze symbolů Ameriky červenooranžový ocelový kolos klenoucí se nad mořským průlivem. Sanfranciský most Golden Gate (Zlatá brána), který byl...  celý článek

Turisté na Karlově mostě v Praze (ilustrační snímek)
Praha je v počtu letních rezervací na Airbnb devátá na světě

České hlavní město bude letos podle aplikace Airbnb patřit mezi desítku turisticky nejžádanějších měst na světě. Podle počtu rezervací na léto se Praha...  celý článek

Tradiční Jízda králů je zapsaná i na seznamu UNESCO. Symbolickou vládu převzal...
Na krála, matičko! Na krála! Vlčnov ukázal, co skrývá kulturní dědictví

Tradiční Jízda králů, zapsaná na seznamu kulturního dědictví UNESCO, o víkendu přilákala do malé obce na Slovácku tisíce lidí z celé země i zahraničí....  celý článek

Další z rubriky

Šlápoty - Jarmila Očásková, Věra Komárková, Květa Tarantová, Zdena Opatrná
Osudu navzdory. Odvážné Češky cestovaly mezi válkami i za komunistů

Seděli spolu u stanu uprostřed Sahary, psal se rok 1933, za sebou už měli velkou část Afriky a Eva Elstnerová směrem ke svému manželovi Františkovi prohodila:...  celý článek

Aotea Track
Deset nejlepších túr Nového Zélandu

Na Novém Zélandu najdete desítky značených vícedenních treků a bezpočet kratších tras různé obtížnosti. Zdejší příroda navíc oplývá nepřebernou pestrostí....  celý článek

Největší problémy způsobily kontroly na hraničním přechodu Bregana-Obrežje mezi...
Kudy pojedete do Chorvatska? Vyberte nejoblíbenější trasy, prověříme je

Tak jako každý rok se i letos chystá redakce MF DNES a iDNES.cz prověřit úskalí a nesnáze na silnicích do Chorvatska, kterými o letních měsících cestují...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.