"Na téhle skále jsem visel a koukal, jak se z moře zvedá ta obrovská vlna. Ne, vůbec mi nedošlo, jaká je to vlna, co se to děje. To až potom, co tsunami vzalo pláž Railey, co leží tamhle naproti, mi začalo pomalu docházet, jakou hrůzu jsem vlastně na vlastní oči viděl."
Dvaatřicetiletý Martijn z nizozemského Delftu si poposedne na barové stoličce v nejoblíbenějším horolezeckém baru jihothajské pláže Ton Sai a dolije si pivo Chang.
Sem na Krabi (oblast se jmenuje takhle, byť město samotné přímo u moře neleží) přijel od nešťastných Vánoc 2004 poprvé. Vlastně se k návratu nechal trochu přemluvit - kamarádi, s kterými leze doma, se rozhodli vyzkoušet si zdejší proslavené skály na vlastní kůži, a Martijn po několikaměsíčním váhání jel s nimi.
"To pitomé ráno nás bylo na skále víc - když chcete v tropech lézt, musíte holt vyrazit co možná nejdřív, jinak vám slunce upeče záda. Určitě nejsem jediný, kdo se vrátil. Tyhle skály jsou totiž jedinečné."
Uvnitř vápencové pohlednice
Jet na Krabi je jako vyrazit si dovnitř reklamy na romantiku. Vápencové skály vybíhají z moře všude, kam oko dohlédne. Nevypadají přitom nijak dramaticky, žádné ostré zubaté útesy, žádné kamenné čelisti.
Připomínají laškující zvířata, která na vás mávají měkkou tlapou z vody. Plným právem čerpají některé z nich jména z živočišné říše.
Je zde Kuřecí ostrov, který z vody zvedá opelichaný krk, rozkošný Brontosauří ostrov jak z Flinstounů, kulatý Vaječný ostrov. Skály lemují pobřeží a jsou vidět i z hlavní třídy zdejšího letoviska Ao Nang.
"Ještě že pláž Ton Sai leží v takovém úhlu k moři, že ho tsunami nezasáhlo," říká Martijn a srkne si piva. "Protože jinak by nás voda spláchla stejně jako Railey. Brr," otřese se a podívá se kolem sebe.
Pořád se mu na ráno, kdy visel na skále a živel zuřil pod ním, nevzpomíná dobře.
Sedíme spolu právě na Ton Sai, relativně úzkém pruhu pláže a zeleně mezi mořem a skalami. Největší smůla Railey, která je také mezi skalami, bylo to, že stála tsunami v cestě.
Smetlo hlavně její střední část, byť se škody třeba s ostrovem Koh Pi Pi nedají srovnat. I když se pláž vzpamatovala relativně brzo a do dvou měsíců tu podle místních opět fungoval normální život, tak živá jako Ton Sai plná barů, restaurací a bavících se mladých lidí není.
Obě pláže na mysu Laem Phra Nang totiž nedělí jen skála, která se tyčí zpola v moři a zpola na souši a která se dá buďto obejít téměř neschůdnou džunglí nebo kolem které se dá pročvachtat za odlivu.
Jsou to především tábory dvou protilehlých sociálních skupin. Na Ton Sai jezdí mladí baťůžkáři za sportem a skalami. Na Railey jezdí snobi. Za čím, těžko říct. Zdejší pobřeží je totiž v jednom specifické. Skoro se tady nedá plavat.
Tsunami a peníze
Kámen zabral nejen břeh, ale i moře. Jde to, když je příliv - pokud ujdete nějakých sto metrů směrem do moře, uděláte pár temp bez podrápaného břicha.
Za odlivu vás čeká rozrážení vody po kolena. Moře je tak málo, že za večera připomíná kamenitou poušť a uvízlé lodě opuštěné stany beduínů. Kolikrát je stane, že se zasekne loď a musí se pár set metrů pěšky. A blátíčko je tu opravdu výživné.
Nehledě na to, že se s postupem turistů i dosud volný pás vody proměňuje v přistávací dráhu člunů. Není dvakrát příjemné, když vám evidentně bezstarostně prosviští vedle hlavy.
To samé platí pro pobyt na pláži: výhled je dechberoucí, ovšem lodní motory řvou nonstop.
Takže je otázka, za co tu zbohatlíci platí 150 eur za noc, když se tu nedá koupat a opulentní noční život zuří nejblíže na ostrovech Pi Pi.
"Tam už se taky nedá jezdit," kometuje znalec Martijn vývoj Koh Pi Pi po tsunami.
"Nejenom že se tam všechno strašně zdražilo, to tady taky, jenomže zatímco jinde tsunami v určitém smyslu pomohlo, protože na místě starých budov vyrostly modernější a lepší, s Koh Pi Pi to šlo přesně obráceně."
"Všichni ucítili peníze. Takže udělali všechno proto, aby jich vytřískali hodně a hned a rozhodli se postavit co nejvíc hotelů co nejdřív za co nejmíň. Odflákli to. Třeba septiky. Nezakopali je dost hluboko, takže dneska celý ostrov smrdí močí," vypráví Martijn.
Ráj lezců a lezkyň
Snobi z Railey v otázce nočního vyžití v Ton Sai opravdu moc nepochodí. Horolezci brzo vstávají a pijí jako slečinky. Samozřejmě tu jsou kvalitně zásobené bary, noční ohňové šou a beach party při úplňku.
Ovšem jestli jste se zúčastnili nebo slyšeli o full moon party na ostrově Koh Pangan, kde asi třicet tisíc lidí najednou dělá jednu noc všechno, co je v Thajsku zakázané, jmenovitě konzumuje všechny myslitelné druhy drog, přišly by vám parties na Ton Sai jako podvečerní čajové dýchánky.
Všechno je spořádané a úměrné námaze, kterou oceloví kluci a holky vydají druhý den na skále.
Zdejší terén nabízí desítky míst a stovky lezeckých cest, které potěší při výstupu tělo a na vrcholu oko.
Zvlášť kombinace těch dlouhých, přitom ale relativně snadných cest a výhledů jak z ptačích hnízd dělá z Ton Sai a Railey, kde se taky leze, horozelecké nebe. Cenné je právě to, že si tu zaleze kdokoli - nejen zkušení lezci, ale i začátečníci.
Cesty všech stupňů obtížnosti se dají snadno najít podle každoročně aktualizovaných průvodců.
Je jen škoda, že pravidelná aktualizace se netýká také stavu, ve kterém ta či ona lezecká cesta je. Občas objevíte vyviklanou skobu, občas se odkudsi utrhne kus skály.
Úseky, které jsou na tom hodně špatně, průvodce "silně nedoporučuje". Když ale průvodce nemáte, máte smůlu. Oficiální systém údržby, natožpak varování, neexistuje. Horolezce před pádem snad chrání princezna z jeskyně.
Penis a princezna
Tahle princezna dala jméno celé oblasti. Laem Phra Nang znamerná Princeznin mys. V jedné části pobřeží, při průchodu soutěskou, objevíte jeskyni vyzdobenou fáborky a květinami. Voní tu tyčinky a stojí tu oltář a dekorované dřevěné penisy.
Zdejší rybáři si tak odpradávna zajišťují přízeň tajemné princezny, která má v téhle jeskyni bydlet.
Rybářství ale pomalu uvolňuje místo cestovnímu ruchu. Cestovně rušněji začíná být i na relaxovaném Ton Sai. Martijn, který tu byl před třemi lety a teď, může srovnávat.
"Cenové skoky jsou neskutečné. Jasně, ať už jedeš kamkoli, všude se to šplhá nahoru. Ale ještě se mi nestalo, abych jeden rok platil za bungalov dvě stě bathů a za dva roky šest set. A to ani nemají zavedenou teplou vodu!" lomí rukama.
Předřazenost je asi největší problém pláže, která nestydatě hřeší na svůj ostrovní charakter - všechno od kanystrů pitné vody po spirály proti moskytům sem jinak než po vodě nedostanete.
Ale když se ráno probudíte v předraženém bungalovu, sejdete lesíkem k moři a necháte se ten den poprvé ohromit výhledem na brontosaura, skály a kamenité moře, řeknete si, čert to vem.
Princezna si vaše peníze za to, kolik lidí se drápe na její skály, zaslouží. A protože se thajská vláda údajně poučila a systém upozorňující na přicházející tsunami má být dnes stoprocentně funkční, snad v nějakém nejčernějším budoucnu svůj mys ochrání celý.
Může se hoditDoprava Boty, úvaz, karabiny i lano vám půjčí také několik místních půjčoven. Když se vám nebude chtít potit se na skále, vypravte se na výlet na moře na kanoi. Případně obě aktivity zkombinujte: freeclimbing neboli lezení po skalách bez jištění rovnou z kanoe sice teoreticky vyžaduje profíky, ale ve skupině ho páchají i začátečníci a je to skvělá zábava. Pokud se vám nechce platit instruktora, a přesto se na skály díváte jako mlsní kocouři, nezoufejte. Na každou skupinku lezců se denně obrátí alespoň jeden nezkušený nadšenec s dotazem, jestli by si nemohl taky zalézt. A horolezci mají tvrdou hlavu a měkké srdce. A určitě se večer na oplátku nechají pozvat na panáka. |
