Temné terárium

Přinášíme další pokračování z knihy Lemony Snicketa Temné terárium, která vyšla v nakladatelství Egmont.

"Bambini!" zavolal strýček Monty ze dveří. "Pojďte sem!" Sourozenci Baudelairovi se rozběhli po trávníku mezi křovinami ve tvaru hadů k místu, kde na ně čekal jejich nový pěstoun. "Já se jmenuju Violet," prohlásila Violet, "a tohle je Klaus a naše sestřička je Sunny. Nikdo z nás se nejmenuje Bambini!" "Bambini znamená italsky děti," vysvětloval strýček Monty. "Najednou jsem dostal chuť říct něco italsky. Jsem z toho všeho tak rozčilený, že můžete být rády, že nemluvím třeba tatarsky." "To jsi nikdy neměl vlastní děti?" zeptala se Violet. "Obávám se, že ne," zavrtěl strýček hlavou. "Vždycky jsem si chtěl najít ženu a založit rodinu, ale pořád to nějak nevycházelo. Chcete ukázat terárium?" "Ano, moc," odpověděl za všechny Klaus. Strýček Monty je vedl kolem obrazu dvou propletených hadů do rozlehlé haly, jejíž větší část zabíralo ohromné schodiště. "Vaše pokoje budou tam nahoře," ukázal vzhůru po schodech. "Můžete si každý vybrat, který budete chtít, a rozestavět si v něm nábytek podle svého. Pan Poe vám přiveze věci až někdy za týden, takže si sepište seznam, co každý z vás potřebuje, a zítra to zajedeme do města koupit, abyste nemusely chodit celý týden v jednom spodním prádle." "Opravdu budeme mít každý svůj vlastní pokoj?" ujišťovala se nevěřícně Violet. "Samozřejmě," usmál se strýček Monty. "Nemyslíte si snad, že vás chci všechny tři nacpat do jednoho pokoje, když mám tak velký dům? Copak by někdo mohl něco takového udělat?" "Hrabě Olaf to udělal," poznamenal Klaus. "Ovšem, pan Poe mi to vlastně říkal," zašklebil se strýček Monty, jako by právě ochutnal něco hodně odporného. "Ten hrabě Olaf musel být příšerný člověk. Doufám, že ho jednoho dne roztrhá na kusy divoká zvěř. To by mu patřilo, ne?" zamrkal na děti spiklenecky. Mezitím dorazili k vysokánským dubovým dveřím, které měly kliku přesně uprostřed, takže si strýček musel stoupnout na špičky, aby na ni dosáhl. "Tak tohle je terárium," oznámil jim, když se dveře se zaskřípěním otevřely. Sourozenci Baudelairovi nahlédli dovnitř a zalapali překvapením po dechu. Terárium bylo totiž celé ze skla. Mělo skleněné stěny, kudy dovnitř proudilo jasné světlo, a skleněný byl i jeho strop, který se vysoko nad nimi zužoval do špičky jako v nějaké katedrále. Venku se rozprostíral svěže zelený trávník ohraničený o poznání tmavším živým plotem. Díky skleněným stěnám měl člověk pocit, jako by současně stál uvnitř v místnosti i venku na trávníku. Ale přestože bylo terárium samo o sobě obdivuhodné, to, co se v něm skrývalo, předčilo všechna očekávání. Po celé délce rozlehlé místnosti se táhly čtyři řady dřevěných pultů a na nich stála jedno vedle druhého skleněná terária v ochranných kovových rámech. Každé z nich ukrývalo nějakého živočicha. Většinou šlo o nejrůznější druhy hadů, ale byly zde i rozličné ještěrky, mloci a celá řada tvorů, které Klaus ani Violet nikdy předtím neviděli, dokonce ani v zoologické zahradě nebo na obrázcích. V jednom z terárií spatřili hrozně tlustého ještěra, kterému ze zad vyrůstala křídla, a o kousek dál uviděli dvouhlavého mloka s jasně žlutými pruhy na břiše. Objevili také hada s třemi tlamami, a jiného, který vypadal, jako že nemá naopak žádnou. Jedna ještěrka uvelebená na kusu větve připomínala svýma velkýma očima sovu, had hned vedle zase měl oči jako barevná okna v kostele. Přes jedno z terárií byl přehozený bílý ubrus, takže nebylo možné zahlédnout, co se skrývá uvnitř. Violet, Klaus a Sunny tiše procházeli mezi řadami terárií a do každého z nich ohromeně nahlíželi. Někteří živočichové vypadali přátelsky, jiní naháněli strach, ale všichni byli nesmírně zajímaví a děti si je všechny pozorně prohlédly. Klaus přitom vždy podržel Sunny nahoře, aby měla dobrý výhled. Sourozence natolik zaujal obsah terárií, že si ani nevšimli, co se skrývá na druhém konci místnosti. Teprve když prošli kolem všech terárií až dozadu, vydechli překvapením. Před jejich udivenýma očima se objevila studovna s dlouhými policemi, jež přetékaly množstvím různě velkých a tlustých knih. Po straně stálo několik stolů s lampami na čtení a židlemi. Určitě si, milí čtenáři, vzpomínáte, že Baudelairovi měli obrovskou knihovnu se spoustou nejrůznějších knih, na niž sourozenci s dojetím vzpomínali a kterou velice postrádali. Od hrozného požáru jejich domu se vždy s potěšením setkávali s lidmi, kteří měli knihy stejně rádi jako oni. Violet, Klaus a Sunny se okamžitě pustili do zevrubné prohlídky strýčkovy knihovny a vzápětí zjistili, že většina zdejších knih pojednává o hadech a dalších plazech. Zdálo se, že je tu snad všechno, co kdy bylo o hadech sepsáno, od knihy Anakonda a ostatní jihoameričtí škrtiči až po příručku Zmije a jejich odchov na hadích farmách. Všichni tři, a zejména Klaus, se už těšili, jak si přečtou, co se v nich píše o obyvatelích terária. "To je úžasné místo," prohlásila posléze Violet a přerušila tak dlouhé mlčení. "Děkuji," usmál se strýček Monty potěšeně, "trvalo mi několik let, než jsem celé terárium vybudoval do dnešní podoby." "A opravdu sem máme povoleno chodit, kdy se nám zachce?" otázal se Klaus, kterému stále nešlo do hlavy, jaké je potkalo štěstí. "Povoleno?" opakoval po něm strýček Monty, "tak to v žádném případě! Já vás o to totiž upřímně žádám, Klausi. Každý den, hned po snídani, se tu musíme všichni shromáždit a připravovat se na výpravu do Peru. Uvolním některý z těch stolů pro Violet, aby měla kde kontrolovat pasti. Od tebe bych, Klausi, potřeboval, abys přečetl všechny knihy o Peru, které mám v knihovně, a pečlivě z nich vypsal všechno důležité. A Sunny může sedět na zemi a dělat z lana provazy. Budeme tak všichni pracovat až do večera, pak se pořádně najíme a pojedeme do kina. Má proti tomu někdo nějaké námitky?" Violet, Klaus a Sunny na sebe pohlédli a nadšeně zavýskli. Nějaké námitky? Sourozenci Baudelairovi museli donedávna žít s hrabětem Olafem, který je nutil štípat dříví a uklízet nepořádek po svých opilých kumpánech, a přitom neustále kul pikle, jak se zmocnit jejich dědictví. Strýček Monty jim právě předložil senzační návrh, jak trávit čas, a oni se už nemohli dočkat, kdy začnou. Samozřejmě že neměli žádné námitky.

Pokračování v úterý

Lemony Snicket: Temné terárirum. Copyright: Text Lemony Snicket, 1999. Ilustrace Bret Helquist, 1999. Překlad Petr Hejný, 2001. Nakladatelství Egmont.