Na filmování divokých honiček aut mezi tramvajemi jsou nejlepší kopce San Franciska. Na detektivky Agathy Christie zase tajuplný hrad, pokud možno někde ve Skotsku. A kam za natáčením pohádek a nefalšované historie? Třeba na náměstí do Telče a do zámku...
Když se herec či herečka objeví v desítce úspěšných filmů, stávají se hvězdou. I Telč s jejím půvabným náměstím a renezančními a barokními domy vroubenými podloubím se spolu se zámkem stala v průběhu let filmovou a filmovanou hvězdou. Ani zimní Telči neubírá nevlídné počasí nic z její krásy a poezie. Jen je o trochu melancholičtější než osvětlená letním sluncem. Přispívají k tomu i tlumené tóny varhan z kostela Jména Ježíš v cípu náměstí u zámku. Kdo poprvé vstoupí na telčské náměstí Zachariáše z Hradce, maně ho napadne - nejsou ty renezanční a barokní štíty jenom jakousi kulisou? Ne, nejsou. »Začalo to Pyšnou princeznou. Ta se tady filmovala v roce 1951,« říká telčská kronikářka Helena Benešová o této české pohádce. Kdo by ji neznal? Prý její rekordní návštěvnost v kinech - deset milionů diváků - ještě nic nepřekonalo. A další miliony ji - a kousek Telče k tomu mnohokrát viděly v televizi. A v létě 1954 pak přišla Hudba z Marsu. I tato komedie režisérské dvojice Jána Kadára a Elmara Klose není známá jen ctitelům filmů pro pamětníky. Když jejich scénář předepisoval Josefu Bekovi a Aleně Vránové nechtěné koupání - převržení loďky - ve Štěpnickém rybníku za severní řadou domů na náměstí, u mnoha lidí v Telči to vzbuzovalo úsměv. Sem do rybníka tehdy ústily kanály z celého náměstí a nikdo z místních by tam nesmočil snad ani prst. Léto 1962 přineslo další invazi filmařů. Točil se Až přijde kocour. V »Kocourovi« hrála snad půlka města, lákal je honorář za kompars i chuť být viděn na později proslaveném celuloidu. V Cannes o rok později získal Kocour zvláštní cenu poroty. Režisér Vojtěch Jasný si na to horké léto pronajal byt přímo na náměstí naproti radnici a ve chvílích klidu mohl odtud z okna shlížet na hemžení na korzu. A kdo tam korzoval? Třeba Jan Werich, mladičká Emília Vášáryová (byla to její první role), Jiří Sovák, Vlastimil Brodský, Vladimír Menšík či Jiřina Bohdalová. Těch »telčských« filmů bylo v šedesátých a sedmdesátých letech hodně, české i cizí: Chlapec a srna, slovenský Majster kat, německé Michael Kohlhaas, Wojczek a Krejčí z Ulmu, polsko-německý Koperník, či Hry lásky šálivé - povídka Arabský kůň s Milošem Kopeckým, Jak se budí princezny, Svatby pana Voka. Někdy to byla jen krátká sekvence, jindy záběry Telče či zámeckých interiérů dominovaly dlouhým scénám. Zároveň Telč »znovuobjevila« televize. »Natáčely se zde dokumentární i hrané filmy, například historický film o J. A. Komenském Světlo z temnot či nezapomenutelné Nezralé maliny podle scénáře Jiřího Hubače a v režii Františka Filipa,« říká Helena Benešová a ukazuje dlouhý seznam televizních filmů, jak je vypsala z městské kroniky. V posledním desetiletí se zde točila Helimadoe Jaromila Jireše, pohádka Václava Vorlíčka Kouzelný měšec, absolventské filmy Němky Saskie Knipersové či telčského rodáka Daniela Svátka. Ten se sem neustále vrací. Dokonce i poslední den roku 1999 se na telčském náměstí točilo - Svátek zde totiž dotáčel scény pro svou novou filmovou povídku. Jen předloni »představili« Telč Italové v čtyřdílném historickém televizním seriálu Piráti, Zdeněk Troška ve své filmové pohádce Z pekla štěstí, britská BBC zase v seriálu z období Francouzské revoluce Červený bedrník. V něm jednu z hlavních rolí ztvárnil britský herec Martin Shaw. Že ho neznáte? Určitě ano, je to onen vlasatý Doyle z CI5 a slavných Profesionálů. »Loni si 'zahrála' dokonce i budova telčská radnice. Bylo to v koprodukčním kanadsko-slovenském filmu Otcové a synové. Radnice v něm představovala dům, v němž bydlel Rembrandt,« vypráví Oldřich Zadražil, tajemník Městského úřadu. »Filmaře sem do Telče přivádí ryzí renezance, nepotřebují nákladné úpravy. Někdy jim stačí třeba jen sundat televizní antény z domů na náměstí,« říká Bohumil Norek, kastelán státního zámku, který rok co rok navštěvuje na sto tisíc návštěvníků. T uhle profesi vousatý kastelán »podědil« i se jménem. Jeho otec Bohumil Norek dlouhá léta dělal kastelána na zámku se stejným zápalem a zaujetím pro nové věci jako nyní syn. »Na zámku se točí velmi často, pomáhá nám to podstatně s pokrytím nákladů na opravy, jeden natáčecí den nám může vynést 20 až 60 000 korun. A navíc je to pro nás reklama,« dodává pan Norek. »Například to, že se tady v roce 1998 točilo Z pekla štěstí, se loni projevilo ve zvýšení návštěvnosti - udělali jsme totiž na zámku i výstavu fotografií a kostýmů z této pohádky a doplnili jsme ji videofilmem o natáčení.« Ne vše ale jde vždy hladce. Kastelán, nyní už s úsměvem, vzpomíná na natáčení jedné pohádky v roce 1995. »Produkční toho filmu zůstal dlužný v Telči snad všem. Nezaplatil nikomu. Proto když přišli filmaři s dalším filmem, všichni chtěli peníze předem, a pěkně na dřevo.« Obyvatelé šestitisícové Telče jsou zapálení lokálpatrioti. Ostatně to jim kdysi připomínal i Karel Čapek: Mužové telčtí, buďte na své město hrdi. Stejně bije srdce i Telčankám. Všichni jsou pyšní na »svou« princeznu Krasomilu, kterou láska k dobrému králi Miroslavovi odnaučila pýše. A jedině v Telči můžete potkat mouratého kocoura, co skrz své kouzelné brýle vidí lidi takové, jací skutečně jsou...
Co se například točilo v Telči
Pyšná princezna
Hudba z Marsu
Až přijde kocour
Hry lásky šálivé
Svatby pana Voka
Nezralé maliny
Helimadoe
Kouzelný měšec
Z pekla štěstí
Jak se budí princezny
Když se herec či herečka objeví v desítce úspěšných filmů, stávají se hvězdou. I Telč s jejím půvabným náměstím a renezančními a barokními domy vroubenými podloubím se spolu se zámkem stala v průběhu let filmovou a filmovanou hvězdou. Ani zimní Telči neubírá nevlídné počasí nic z její krásy a poezie. Jen je o trochu melancholičtější než osvětlená letním sluncem. Přispívají k tomu i tlumené tóny varhan z kostela Jména Ježíš v cípu náměstí u zámku. Kdo poprvé vstoupí na telčské náměstí Zachariáše z Hradce, maně ho napadne - nejsou ty renezanční a barokní štíty jenom jakousi kulisou? Ne, nejsou. »Začalo to Pyšnou princeznou. Ta se tady filmovala v roce 1951,« říká telčská kronikářka Helena Benešová o této české pohádce. Kdo by ji neznal? Prý její rekordní návštěvnost v kinech - deset milionů diváků - ještě nic nepřekonalo. A další miliony ji - a kousek Telče k tomu mnohokrát viděly v televizi. A v létě 1954 pak přišla Hudba z Marsu. I tato komedie režisérské dvojice Jána Kadára a Elmara Klose není známá jen ctitelům filmů pro pamětníky. Když jejich scénář předepisoval Josefu Bekovi a Aleně Vránové nechtěné koupání - převržení loďky - ve Štěpnickém rybníku za severní řadou domů na náměstí, u mnoha lidí v Telči to vzbuzovalo úsměv. Sem do rybníka tehdy ústily kanály z celého náměstí a nikdo z místních by tam nesmočil snad ani prst. Léto 1962 přineslo další invazi filmařů. Točil se Až přijde kocour. V »Kocourovi« hrála snad půlka města, lákal je honorář za kompars i chuť být viděn na později proslaveném celuloidu. V Cannes o rok později získal Kocour zvláštní cenu poroty. Režisér Vojtěch Jasný si na to horké léto pronajal byt přímo na náměstí naproti radnici a ve chvílích klidu mohl odtud z okna shlížet na hemžení na korzu. A kdo tam korzoval? Třeba Jan Werich, mladičká Emília Vášáryová (byla to její první role), Jiří Sovák, Vlastimil Brodský, Vladimír Menšík či Jiřina Bohdalová. Těch »telčských« filmů bylo v šedesátých a sedmdesátých letech hodně, české i cizí: Chlapec a srna, slovenský Majster kat, německé Michael Kohlhaas, Wojczek a Krejčí z Ulmu, polsko-německý Koperník, či Hry lásky šálivé - povídka Arabský kůň s Milošem Kopeckým, Jak se budí princezny, Svatby pana Voka. Někdy to byla jen krátká sekvence, jindy záběry Telče či zámeckých interiérů dominovaly dlouhým scénám. Zároveň Telč »znovuobjevila« televize. »Natáčely se zde dokumentární i hrané filmy, například historický film o J. A. Komenském Světlo z temnot či nezapomenutelné Nezralé maliny podle scénáře Jiřího Hubače a v režii Františka Filipa,« říká Helena Benešová a ukazuje dlouhý seznam televizních filmů, jak je vypsala z městské kroniky. V posledním desetiletí se zde točila Helimadoe Jaromila Jireše, pohádka Václava Vorlíčka Kouzelný měšec, absolventské filmy Němky Saskie Knipersové či telčského rodáka Daniela Svátka. Ten se sem neustále vrací. Dokonce i poslední den roku 1999 se na telčském náměstí točilo - Svátek zde totiž dotáčel scény pro svou novou filmovou povídku. Jen předloni »představili« Telč Italové v čtyřdílném historickém televizním seriálu Piráti, Zdeněk Troška ve své filmové pohádce Z pekla štěstí, britská BBC zase v seriálu z období Francouzské revoluce Červený bedrník. V něm jednu z hlavních rolí ztvárnil britský herec Martin Shaw. Že ho neznáte? Určitě ano, je to onen vlasatý Doyle z CI5 a slavných Profesionálů. »Loni si 'zahrála' dokonce i budova telčská radnice. Bylo to v koprodukčním kanadsko-slovenském filmu Otcové a synové. Radnice v něm představovala dům, v němž bydlel Rembrandt,« vypráví Oldřich Zadražil, tajemník Městského úřadu. »Filmaře sem do Telče přivádí ryzí renezance, nepotřebují nákladné úpravy. Někdy jim stačí třeba jen sundat televizní antény z domů na náměstí,« říká Bohumil Norek, kastelán státního zámku, který rok co rok navštěvuje na sto tisíc návštěvníků. T uhle profesi vousatý kastelán »podědil« i se jménem. Jeho otec Bohumil Norek dlouhá léta dělal kastelána na zámku se stejným zápalem a zaujetím pro nové věci jako nyní syn. »Na zámku se točí velmi často, pomáhá nám to podstatně s pokrytím nákladů na opravy, jeden natáčecí den nám může vynést 20 až 60 000 korun. A navíc je to pro nás reklama,« dodává pan Norek. »Například to, že se tady v roce 1998 točilo Z pekla štěstí, se loni projevilo ve zvýšení návštěvnosti - udělali jsme totiž na zámku i výstavu fotografií a kostýmů z této pohádky a doplnili jsme ji videofilmem o natáčení.« Ne vše ale jde vždy hladce. Kastelán, nyní už s úsměvem, vzpomíná na natáčení jedné pohádky v roce 1995. »Produkční toho filmu zůstal dlužný v Telči snad všem. Nezaplatil nikomu. Proto když přišli filmaři s dalším filmem, všichni chtěli peníze předem, a pěkně na dřevo.« Obyvatelé šestitisícové Telče jsou zapálení lokálpatrioti. Ostatně to jim kdysi připomínal i Karel Čapek: Mužové telčtí, buďte na své město hrdi. Stejně bije srdce i Telčankám. Všichni jsou pyšní na »svou« princeznu Krasomilu, kterou láska k dobrému králi Miroslavovi odnaučila pýše. A jedině v Telči můžete potkat mouratého kocoura, co skrz své kouzelné brýle vidí lidi takové, jací skutečně jsou...
Co se například točilo v Telči
Pyšná princezna
Hudba z Marsu
Až přijde kocour
Hry lásky šálivé
Svatby pana Voka
Nezralé maliny
Helimadoe
Kouzelný měšec
Z pekla štěstí
Jak se budí princezny
