Teheránský trh s ledvinami

"Prodám ledvinu, zn. rozumná cena" stojí na vývěsce v jedné z uliček centra Teheránu. Je na ní také telefonní číslo, a tedy naděje pro všechny, pro něž je černý trh s lidskými orgány jedinou nadějí. U každého, kdo se v jiné uličce, jež ústí do teheránské tepny Valí-asr, zastaví před tabulí s plakáty, se objeví neznámý a tiše nabízí: "Hledáte ledvinu?" Je to jeden z mnoha, kteří zde nabízejí osobně orgán svého těla v naději, že tak aspoň na čas vyřeší své problémy.

"Mám krevní skupinu 0+, co potřebujete vy?" ptá se jeden z nabízejících. Je to čtyřiatřicetiletý policista Sohráb a otec dvou dětí. "Naše třináctiletá dcera Solmáz je nemocná. Má potíže se srdcem a je diabetička. Její léčba je drahá a taky potřebuje
operaci srdce," vysvětluje muž. Měsíčně vydělává 1,11 miliónu ríjálů, tedy 137 dolarů. "Operace stojí 3500 dolarů, jak bych k nim asi mohl přijít?" ptá se zoufalý otec.
   

Na černém trhu můžete za ledvinu vydělat až ekvivalent 3750 dolarů. Sohráb je policista a dobře ví, že Ústav ledvinových onemocnění za ledvinu oficiálně platí ani ne polovinu. Prodej orgánů je oficiálně povolen výhradně pod dozorem státní
instituce.
   

Asi třicetiletá žena schovaná od hlavy k patě ve svém černém čádoru sedí na schodku u dveří. Přišla sem před šesti dny z Birdžandu na východě země a hledá dárce. "Nemůžeme mít s manželem kvůli mé nemoci děti. Přišla jsem si koupit ledvinu. Se zaplacením nemám potíže, ale je těžké najít dobrého dárce. Mám se tady v poledne s někým sejít, ale zatím nepřišel. Je to student, který potřebuje peníze, aby mohl dostudovat," vysvětluje žena, ale jméno prozradit nechce. "Hodně se jich neukáže, když začne jít do tuhého. Mají strach... doufám, že tenhle přijde," dodává zneklidněně.
   

Omíd je krejčí. Je mu 27 let a zdráhavě přiznává, že je "to jeho první den". "Chci prodat jednu ledvinu. Mám manželku a pětiletého syna. Už asi rok žijí u tchýně a tchána, protože je nedokážu uživit. Musím s tím něco udělat," říká Omíd, jehož jméno v perštině znamená naději. Obchody prý jdou od začátku amerických útoků na Afghánistán mimořádně špatně. "Lidi si už nenechávají šít šaty. Mají strach,
že Američané zaútočí i na Írán. Třesu se strachy, ale nemám na vybranou. Když mi dají za ledvinu 20 miliónů ríjálů (2500 dolarů), bude se moci moje rodina vrátit do Teheránu a pronajmeme si někde jednu místnost. Moje žena o tom ještě neví. Řeknu jí to, až to bude za mnou. Až dostane ty peníze, ocení to," doufá Omíd.
   

Je odhodlán to učinit, i když má bohaté příbuzné a má si kde půjčit. Peníze, za něž bude žít jeho rodina, totiž musejí být "halál", tedy poctivě vydělané. Není sám, kdo je v Íránu v tísni. Podle oficiálních statistik žije pod prahem bídy 13 až 30 procent Íránců. Z nich skoro dvě třetiny jsou mladší 35 let. Bez práce je 14 procent práceschopného obyvatelstva. Všichni čelí 20procentní roční inflaci.