S autobusy jezdícími v Evropě se „tatabusy“ ovšem dají srovnat jen stěží. Pro průměrného Evropana měřícího 185 cm je prakticky nemožné usadit se v „tatabusu“ pohodlně. Sedadla jsou tvrdá, všude vás tlačí nezaoblené železo a místo na nohy je tak malé, že když se vám podaří vystrčit nohy do uličky, aniž by tam někomu překážely, můžete mluvit o štěstí a vydařené jízdě.
Trochu „komfortu“ poskytují zadní sedadla, na nichž sami Indové velmi neradi sedí, protože slabé pérování busu způsobuje, že při jízdě do výmolu, kterých je na indických cestách požehnaně, jste v nestřeženém okamžiku (většinou právě když slastně dřímáte) vymrštěni jak z praku proti stropu, který je mnohem nižší než v evropském měřítku, což vede k mnohým boulím na hlavě.
S výškou můžete mít problémy i při vcházení do místních „putyk“, které mají často větráky tak nízko, že si koledujete o zaseknutí rotujícího listu do hlavy. Majitelé vás ovšem většinou včas na sehnutí upozorní, přestože jsem od podobného maléru nebyl daleko. Jednou jsem se dostal do trapné situace na pánských záchodcích, kdy jsem se na schod, z něhož se konala potřeba, vyšvihl tak, že jsem měl hlavy okolostojících Indů jen o něco málo nad svým pasem. Jistě chápete, kam byly v tu chvíli upřeny jejich oči, a když jsem se celý potil, protože v té chvíli se vyčůrat fakt nešlo, jen chápavě pokyvovali hlavou…
Kdybych měl ale přiblížit jízdu na zadních sedadlech, nebudu přehánět, když to připodobním k hýkání hodně rozvrzané automatické pračky. Většina řidičů „tatabusů“ jsou vyznáním hinduisté, což je někdy vidět i na jejich jízdě, kdy se řítí v protisměru bez jakýchkoli zábran za vydatného troubení. Jejich strategii mi vysvětlil jeden řidič, kdy na moji otázku, jestli se nebojí, že zabije sebe (a cestující) při tak nebezpečném způsobu jízdy, odvětil, že věří v reinkarnaci, tudíž ze smrti strach nemá. Věřte mi, že tento způsob vysvětlení zhýčkaného Evropana příliš neuklidní.
V Indii je velmi výhodné cestovat v noci. Není takové vedro, teplota klesá na přijatelných 25 stupňů a na nádražích nejsou davy lidí. O bezpečí nemusíte mít obavy, protože o pořádek se na každém vlakovém a autobusovém nádraží stará několik ozbrojených policistů, kteří vám s úsměvem poradí (pokud umí anglicky). Cizinec cestující sám je vždy středem pozornosti, zvlášť, když vystoupí z půlnočního „tatabusu“ na přestupní stanici v malém městečku. Řidiči na dlouhých trasách dělají přestávky na jídlo a tak máte možnost se najíst i dojít si na toaletu.
Když je čas k odjezdu, několikrát mohutně zatroubí. Na opozdilce se nečeká, přestože cizince vždy kontrolují, zda je na svém sedadle. Řadu nocí jsem strávil čekáním na další spoj pozorujíce lidské hemžení a spáče, kteří se uvelebí, kde je zrovna volné místo. Mezi oddychujícími lidmi přikrytými jen ojediněle levným bavlněným přehozem pobíhají vychrtlí psi a prasata luxující svoji denní dávku odpadků. To, že se mezi spícími důstojně prochází v Indii všudypřítomná posvátná kráva, není nutné ani připomínat.
Když přijíždí autobus, lidé se vrhají ještě za jízdy do jeho dveří, aby si rezervovali kapesníkem nebo šátkem místo. Kdo uplatňuje tvrdší lokty, získává lukrativnější a pohodlnější sedadlo. Venkované obtížení zavazadly, šplhají na střechu upevnit objemnější náklad. Cenné věci se na střechu ale nedávají, takže se v buse nezřídka proplétáte mezi výhodně nakoupenými televizory, plastovými kbelíky nebo mladými kůzlaty mečícími na hromadě krabic, v nichž je bůhvíco.
Pro cizince je prakticky nepředstavitelné, že by cestoval v stoje, ale Indové jsou zvyklí a tak výjimkou není, že autobus nacpaný k prasknutí jede bez přestávky 100 – 200 km, aniž by na stojících lidech byla znát nějaká zvláštní únava. Není výjimkou, když muž uvolní místo staré ženě, což by mnohé našince asi příjemně překvapilo. Obyčejné autobusové linky nemají klimatizaci, ale velkoryse otevřená okna při jízdě poskytující dostatek vzduchu, třebaže po jízdě musíte setřást vrstvu prachu z oblečení. To ovšem nevadí mladým Indům – elegánům, kteří za přáteli na diskotéku cestují v bílých košilích.
Nedostatek komfortu jistě vyvažuje nízká cena za lístek, který se většinou kupuje až v autobuse u průvodčího, který dává řidiči píšťalkou povel, kdy má zastavit. Tisíc kilometrů autobusem vás bude stát přibližně 500 korun, což z tohoto dopravního prostředku dělá v Indii docela dobré „přibližovadlo“, třebaže na dlouhé vzdálenosti je lepší použít bezpečnější a rychlejší vlak.
 |
 Delší vzdálenosti je v Indii lepší překonávat bezpečným a rychlým vlakem. |
 Indické vlaky bývají plně obsazeny |
 I s takovými stroji cestují Indové |
