Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Pijí vodu z louží a přežívají jako ptáci. Afričtí Akiové míří k zániku

aktualizováno 
Tanzanští Akiové jsou jedni z nemnoha zbývajících lovců-sběračů na planetě. Masajové i usedlí farmáři je nazývají pejorativním slovem dorobo, v překladu chudí, což docela vystihuje jejich společenskou situaci i vztahy s okolím. Jejich populace v okrese Kiteto čítá jen několik stovek lidí.

Představte si příbytek z hlíny, dřeva a trávy o rozměrech zhruba dva krát tři metry a půldruhého metru na výšku. Uvnitř jen malé a nerovné lůžko z drobných klacků pokryté kůžemi, trvale doutnající ohniště (kvůli komárům) a v rohu uvázané telátko, které se čas od času vymočí. V chýši je věčná tma, vzduch zatuchlý a štiplavý.

Fotogalerie

Takové životní podmínky jsou samozřejmě nesnesitelně nepohodlné pro choulostivého Evropana, těžko přijatelné by ale nejspíš byly i pro takového obyvatele východoafrického městského slumu.

Příslušníci malého „přírodního kmene“ Akiů z africké Tanzanie však neznají nic jiného než život v popsaném obydlí uprostřed buše, v permanentní společnosti družných much a daleko od zdrojů alespoň trochu čisté vody.

Jako vzácní hosté jsme dostali jednu takovou chýši k dispozici, zatímco její obyvatelé se museli při spánku ještě víc uskromnit. Jednu protrpěnou noc v miniaturním domečku jsme shledali jako dostatečnou antropologickou sondu a s boláky od štěnic se těšili zpátky do civilizace tanzanského maloměsta.

Globalizace už dorazila

Na světě už není mnoho společenství, která nám svým způsobem života názorně připomínají lidskou prehistorii. Před vynálezem zemědělství byl takovou existencí a jedinou možností obživy lov a sběr. Akiové z tanzanského okresu Kiteto se právě této „primitivní ekonomiky“ dosud drží. Nepočetný kmen několika stovek jedinců je ovšem vystavený enormnímu tlaku okolních populací, který Akiové pociťují jako hrozbu nejen pro svou kulturu, ale i pro holou fyzickou existenci.

Tělesná konstituce asi pětadvacetiletého Johanise prozrazuje, stejně jako v případě většiny ostatních Akiů, materiální nouzi. Johanis je výjimečný v tom, že jako jeden z hrstky členů kmene má ukončené základní vzdělání. Spolu s dalšími asi pěti soukmenovci mu to umožnila podpora jedné zahraniční církevní organizace (do školy jich nastoupilo několik desítek, většina ale z různých důvodů studia postupně zanechala).

Akiové

Podle Johanise „dorazila“ globalizace na území Akiů teprve před několika málo lety. Samotný vstup moderních komunikačních prostředků (mobilů, motorek či sjízdných cest) do života komunity přitom Johanis vnímá jako převážně pozitivní záležitost: „Globalizace nám přináší nové myšlenky a životní alternativy okolních společností,“ deklamuje lámanou angličtinou Johanis.

Dnes má už řada Akiů mobilní telefon, který si dobíjí v nejbližší vesnici ze solárního panelu, a několik jedinců dokonce i motorku. Mohou se tak mnohem snadněji a rychleji než dřív dostat do okolních vesnic nebo městeček a také komunikovat s okolím. Intenzivnější styky se sousedy na druhou stranu rozvolňují těsné sepětí Akiů s přírodou, byť zatím docela nepatrně. Přestali vyrábět některé běžné předměty (třeba „sandály“) a víc než dřív tak dnes potřebují k životu peníze. I proto jsou teď Akiové vůči bezprostřednímu okolí v mimořádně slabé a zranitelné pozici.

Symbióza s Masaji

Akiové přišli na území okresu Kiteto, kde jich dnes podle Johanisových záznamů žije přesně 354, až v 80. letech minulého století. Teprve tehdy také zřejmě začali přejímat křesťanství od misionářů, což navíc nenarušilo jejich víru v magii. Podle akijských stařešinů se kmen během putování Afrikou ze severu na jih rozdělil na dvě velké skupiny, z nichž se jedna usídlila v Keni a druhá v Tanzanii.

Do Kiteta Akiové zamířili na pozvání tehdejšího tanzanského prezidenta J. Nyerere, který jim tam „dal“ půdu k užívání. Jak je ale v této africké zemi obvyklé, pozemky nemají jasné hranice a ani vlastnické nebo uživatelské právo Akiů není nikde ukotveno. A to mimo jiné přináší dnešní problémy.

Akiové
Akiové

Improvizovaná kaple v buši na území Akiů. Jeden z mála zdrojů (nepitné) vody v okolí akijských osad

Nejbližšími sousedy Akiů jsou na západě známí a také idealizovaní pastevci krav Masajové. S nimi pojí nepočetný kmen lovců-sběračů vztah určité „podřízené symbiózy“. Akiové od Masajů přebrali jazyk a řadu zvyků (v odívání, bydlení nebo i mnohoženství, které však Akiové realizují jen výjimečně). Občas s Masaji také vymění třeba ulovenou antilopu za krávu či mléko. Masajové jsou si zároveň dobře vědomi své početní i ekonomické převahy a tu také využívají.

To dobře ilustruje pejorativní výraz dorobo, kterým Masajové i jiná etnika nazývají Akie a který znamená „chudý“. Prakticky jedinou obchodní komoditou Akiů je med divokých včel, který sbírají v dutinách majestátních baobabů. Masajové jim dají obvykle v přepočtu maximálně patnáct Kč za litr, tedy asi polovinu „férové ceny“. Za tu se občas Akiům podaří med prodat ve spolupráci s neziskovou organizací do vzdálených měst. Většinou ale podle Johanise nemají lovci-sběrači jinou možnost než med prodat levně, protože „mají hlad“.

Proč mají Akiové hlad

A ten mají hlavně kvůli rapidnímu úbytku savanového lesa, svého loviště, během posledních let. Les řídne a mizí nejen kvůli masajským pastvinám, ale i kvůli políčkům, která v oblasti zakládají nově příchozí drobní zemědělci z různých oblastí Tanzanie (lidé označovaní jako Svahilci). Spory o půdu mezi farmáři a Masaji v Kitetu přitom po začátku tisíciletí přerostly v násilné potyčky s celkově desítkami zabitých lidí.

Lesy, kterými se podle Akiů ještě nedávno prohánělo mnoho buvolů, žiraf, a dokonce slonů, nadto stále více přitahují zloděje vzácných dřevin, kteří spolu s pytláky přispívají k úbytku i úprku zvířat. A lovci s luky a šípy tak musí zkoušet štěstí na výpravách do mnohem vzdálenějších končin. Právě zabírání jejich životního teritoria pro jiné zájmy představuje pro Johanise největší „nevýhodu globalizace“. Někteří Akiové navíc prodali své pozemky za pakatel nově příchozím a zažehli tím sváry uvnitř vlastní komunity. Celková slabost Akiů se projevuje i zanikáním jejich původního jazyka, který dnes plynně ovládá nejspíš jen hrstka starších lidí. Bohatší Masajové navíc snadno přebírají Akiům i ženy, za něž „platí“ kravami, a tím přispívají k možná neodvratnému zániku svérázného etnika.

Akiové

Společenská organizace Akiů je přitom výjimečná nejen v udržování lovu a sběru jako hlavních způsobů obživy, ale i v relativně velmi rovnostářských vztazích mezi jedinci. Dělba práce mezi Akii spočívá hlavně v tom, že muži vyrážejí na lovecké výpravy (jedna může trvat i měsíc) a sběr medu či divokých plodů a kořínků mají na starosti víceméně obě pohlaví. Majetkové rozdíly mezi členy kmene jsou vzhledem k velmi omezeným zdrojům minimální.

Nevěsta za med

V posledních letech někteří Akiové začali „koketovat“ i se zemědělstvím. Od místního družstva dostali několik koz a krav a založili malá políčka, hlavně kukuřičná. Farmaření se ale podle Johanise zatím vážně věnuje jen asi pět lidí a pokroku v této oblasti brání jak nedostatek znalostí, tak především chybějící „počáteční kapitál“ na koupi traktoru nebo alespoň pořádné nasycení lidí, aby měli energii ke dřině na poli.

Z prodeje medu se přitom zbohatnout nedá. Jeho sběr z „vykouřených“ dutin stromů je sezonní záležitost a množství volného medu k prodeji je limitované, a to nejen kvůli početní omezenosti kmene. Podle tradice totiž musí každý akijský ženich nasbírat obrovské množství medu, odpovídající asi dvěma stovkám litrů, pro rodinu nevěsty.

Existují různé teorie vysvětlující důvody přežití skupin, jako jsou Akiové, až do dnešních dnů. Ať už si Akiové svůj úděl, tedy lov a sběr, dobrovolně vybrali, nebo k němu byli spíše dotlačeni, dnes volají do světa o pomoc.

Starší Akijka Nakaytu Reto vzpomíná, jak kdysi chodila dlouhé kilometry po buši a nacházela tam hojnost plodů i medu. Dnes ujde sotva půl kilometru a jistě narazí na vypálený nebo už obdělaný kus země. Nahlas se proto před soukmenovci zamýšlí nad variantou, že brzy všichni odejdou jinam. Nikdo z Akiů však nemá představu, kam konkrétně zamířit. Políčka a pastviny jsou totiž skoro všude v okolí. Tři vnoučata zoufalé ženy odvlekla bývalá manželka jejího syna k Masajům. Odešla k nim za vidinou pohodlnější existence.

Škola je daleko

Nakaytu i ostatní Akiové si uvědomují, že bez peněz a hlavně vzdělání nemají šanci vyhrát právní ani jiné bitvy. Nejbližší škola je dnes přitom tak daleko, že do ní děti nemohou docházet pěšky, ale na jinou dopravu nemají peníze. V docházkové vzdálenosti Akiové nemají ani studnu a vodu tak berou většinou z větších „louží“. Cítí se zanedbaní, a to především ze strany tanzanské vlády, která jim prý nijak nepomáhá. Politici za nimi chodí s konkrétními sliby vždy před volbami, pak už se prý ale nikdy neukážou. Jako na smilování čekají Akiové na možnost, že jim úřady přiznají výsostné lovecké teritorium na zbývajícím „neobsazeném“ území.

Akiové
Akiové

Ve stínu baobabu si několik žen uvolněně pohrává s domácími zvířaty a zároveň nabízejí svá prsa jedinému kojenci. Muž opodál má v náručí jiné dítě. Pod stromem je cítit atmosféra pospolitosti, nezatížené přísnější hierarchií. Vypadá to, že velkou část dne Akiové jen tak „lelkují“. Svou důmyslnost a znalost prostředí ovšem dokazují na mnoha místech. Shluk jejich příbytků obepíná plot z pichlavých akácií, chránící osadu před divokou zvěří.

Dechberoucí je i mistrovství, s jakým pro hosty stahují z kůže za tmy kozu. Pro Akie, kteří jsou pořád skvělí stopaři a znalci bylin i stromů a keřů, bude nicméně obtížné vymanit se z pasivní pozice plačících „žebráků“.

O to víc, že energii řady akijských mužů dnes paralyzuje závislost na levné kořalce, která navíc odvádí podstatnou část skromných finančních zásob. Situaci Akiů shrnuje starší člen kmene: „Žijeme jako ptáci. Ostatní si berou naši půdu a my spějeme k zániku.“

Autor:
Článek se mi líbí






Nejčtenější

Ryanair létá výhradně s Boeingy 737-800
Ryanair útočí na cestovky, k letenkám nabídne kompletní zájezd

Cestovní kanceláře už o velkou část klientů s nástupem nízkonákladových dopravců v Evropě přišly, teď se levné aerolinky snaží o další zásek do jejich byznysu....  celý článek

Rezavý vrak je na nábřeží uvíznutý jen půl roku. V období dešťů plave.
Ztraceni v pralese. Chudoba, povodně i pohoda v peruánské Amazonii

Peruánská část Amazonie je pro Středoevropana jako já ztělesněním exotiky. Tisíce kilometrů čtverečních amazonské džungle, velmi poklidný ráz místní říční...  celý článek

Adam Ondra při přelezu stěny Dawn Wall.
Lezecký rekordman Ondra: Mějte svoji vášeň, nebojte se žít a snít

Má za sebou neskutečně těžké dny, ale také vlnu euforie, kterou si dokáže představit jen málokterý smrtelník. „Několik posledních kroků, to byl nepopsatelný...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.