Také indičtí mniši mají dovolenou

Třetího, na pěší túře většinou krizového dne, jsem se zprvu obával. Jak se později ukázalo - zbytečně. Poprvé za dobu svého putování po indickém Zanskaru jsem strávil noc u domorodé rodiny. A pak mě čekal zlatý hřeb cesty - buddhistický klášter Phugtal. Orlí hnízdo, přilepené na skále, připomíná pohádkový hrad. Mladý představený mě tu pozval do své cely na čaj.

Třetí den mého putování po Zanskaru v transhimalájské oblasti Ladakhu byla cesta v podstatě stále stejná. Stoupala a klesala stále podél řeky Carap.

Prošel jsem několika vesnicemi (všude se sklízelo), až jsem po nějakých šesti hodinách dorazil k soutoku s řekou Kargyak - podél jejího toku jsem pak měl pokračovat dál až na samý konec zanskarského údolí.

Noc u domorodců
Přenocoval jsem ve vesnici Purne u rodiny, která evidentně žila především z turistů. O tom svědčilo množství dobytka i koní a malý samostatný pokojíček se třemi lůžky, kde mě ubytovali.

Poprvé jsem také strávil večer přímo v domorodé domácnosti. Jedna místnost s podlahou z udusané hlíny, kamny, kde se topilo jačím trusem, několika poličkami s nádobím a rohožemi v rohu, kde se spalo.

První část vyprávění o cestě po Indii čtěte ZDE  

Druhou část  vyprávění o cestě po Indii čtěte ZDE

Děti si hrály v koutě, dědeček nepřetržitě četl buddhistické texty (což pracující vesničané dělají až v zimě) a oba manželé vařili místní specialitu momo - knedlíčky plněné bramborami. Poněkud mě šokoval pohled na rádio a moderní svítilny, napájené solární elektřinou.

Nazítří jsem si u těchto dobrých lidí nechal batoh a vydal se k něco přes hodinu vzdálenému klášteru.

Klášter Phugtal
Orlí hnízdo, přilepené na skále, které zdálky připomíná pohádkový hrad. To je buddhistický klášter Phugtal,  komplex bíle natřených domků ze dřeva, proutí a nepálených cihel,  vestavěný do skalního masivu v údolí řeky Carap.

S fotoaparátem v ruce jsem okouzleně procházel kolem, stoupal po strmých schodištích a objevoval stále nová a nová zákoutí, průchody, komůrky a terasy s nádherným výhledem do údolí a na řeku. Když jsem se vynadíval, jeden ze tří přítomných mnichů mě provedl několika chrámy a místnostmi. Včetně komnaty, ve které před lety strávil noc dalajláma, a která mu je od té doby vyhrazená.

Na můj podiv, kde jsou ostatní - v klášteře má být snad 60 mnichů - odpověděl, že je dovolená!

Mladý představený mě pozval do své cely na čaj. Klášter byl prázdný. Skoro na měsíc se všichni rozutekli do okolních vesnic, ke svým rodinám. Dodnes se zde totiž udržuje tradice, že v každé vesnici nebo i početnější rodině je nějaký chlapec  vybrán pro mnišské povolání a již v útlém věku poslán do kláštera.

Klášter je v sezóně pod náporem turistů
Představený mi chvíli povídal o sobě - pocházel z blízké vesnice, kde bydlí už přes 20 let. Pak se rozpovídal o chodu kláštera, který je chudý, ale na skromné živobytí to stačí; potravinami je zásobují vesničané, zeleninu si pěstují sami i o turistech - je jich stále víc, přes léto sem přicházejí prakticky nepřetržitě, takže si po sezoně všichni oddechnou.

Před odchodem jsem se ho ještě zeptal, zda je i po tolika letech v klášteře spokojený. "Yes, of course," řekl. Pak se pousmál, podíval se na mě a dodal: "It’s a lazy life."

Detail kláštera Phugtal

Klášter Phugtal

Indické městečko Padum

Představený v klášteře Phugtal

Rodina z vesnice Purne

Začátek treku do vesnice Padum