Při vchodu jednou z bran do starého města Fés el-Bali s nostalgií zavzpomínáte na idylické mediny v Tetouanu a Chefchauenu plné barviček a klidu.
Že tato medina opravdu žije, poznáte na každém kroku. Úzké uličky jsou často ucpané, náklad se dopravuje na oslících či koních.
U jedné z frekventovanějších bran Bab Al-Jajoul projdete kolem všudypřítomných nabízejících se samozvaných průvodců a na chvíli zaváháte, zda jednoho přeci jen nepotřebujete (protože se v medině stejně povinně ztratíte). Nakonec se ale rozhodnete, že se necháte medinou vsát bez průvodce.
Na to je potřeba projít jídelní ulicí, kde se vaří, peče, smaží roztodivné pochoutky − masové špízy a zelenina, tlusté palačinky s medem nebo místní specialita − vydatná česnečka − a hurá jednou z hlavních ulic kolem bývalých madras (islámských škol) ze 14.století.
Madrasy jsou jedinou šancí pokochat se islámským uměním, neboť do mešit není cizincům v Maroku vstup povolen.
Člověk se nikdy nenasytí pohledem na vyřezávané dveře a mřížky a všelijaké ornamenty.
Staré město se svažuje k řece a my jsme moc zvědavé na koželužny, typické pro Fés. Spolu s italskými turisty míříme na vyvýšené místo na domě. Místní nám nabídli snítky máty. Brzy jsme pochopily proč.
Žaludek se nám však nezvedl ze zápachu, který kádě na zpracování kůže vydávaly (hlavními ingrediencemi je holubí trus a kravská moč), ale z pohledu na chlapce ponořené po kolena v kádích, jak máčejí kůži v různobarevných roztocích a marně ukazují na turisty (nejen na naší vyhlídce − takových tam bylo víc), že nechtějí být foceni.
To vše za neustálého cvakání fotoaparátů a obdivných výkřiků italských turistů. Těm klukům nebylo ani 15 let.
Běžely jsme s kamarádkou křivolakými chodbami zpět a neměly sílu si prohlédnout ani jeden výrobek v obchodě s kůží lemujícím cestu ven.
Navzdory tomu, že marocká kůže je považována za nejlepší a nejjemnější na světě, při každém pohledu na různobarevné kožené výrobky se nám po celou dobu vracel výjev z koželužen a pohled těch chlapců.
Děti z Meknésu
Při posezení v jedné z restaurací na hlavním náměstí u meknéské mediny jsme si na kluky z kádí ve Fésu mnohokrát vzpomněly.
Ještě než se náměstí jako každý podvečer zaplnilo kejklíři, vypravěči, šarlatány a davy zvědavců, kolem restaurací se pilně činila skupinka oškubaných dětí ve věku od šesti do 13 let a prodávala zejména žvýkačky.
Měly ty děti vůbec rodiče? Možná jen samotnou matku. Oteklé obličeje napovídaly, že si svoji těžkou životní situaci "ulehčují" nějakou návykovou látkou.
Po hodině pozorování bylo jasné, že má tahle bandička pevnou hierarchii. Žvýkačky jsme zakoupily, abychom je mohly jiné drobotině rozdat. Obrazy dětí ulice nám nesetřela ani bohatě zdobená stará madrasa s krásným výhledem na město ze střechy a minarety laděné do tmavě zelena.
Zapomněly jsme na ně na chvíli večer, kdy se hlavní ulice u starého města na pár hodin proměnila na jednu velkou pěší zónu a očividně své obyvatele naplnila radostí.
Zavěšeni do sebe po arabském stylu žena s ženami a muž s muži se se smíchem procházeli. Evropan se nemá v případě dvou mužů do sebe zavěšených či vedoucích se za ruku mýlit, naprosto to nijak nevypovídá o jejich sexuální orientaci.
V Maroku není běžné, aby se páry vodily za ruce, a vůbec je fyzický kontakt mužů a žen na veřejnosti vyloučen. Maročané pak touhu po kontaktu uskutečňují s těmi, se kterými se to na veřejnosti sluší − jedinci stejného pohlaví.
Bílý dům
Legendární Casablanca aneb bílý dům je městem plným kontrastů. V ulicích nového města lze vidět skvosty architektury art-deco, ale stejně tak chudinu, prozrazující na Casu, jak ji Maročané familiárně nazývají, její odvrácenou stránku.
Téměř třetina populace žije v nuzných podmínkách, ve slumech obklopujících město. Ne každému se podařilo v největším městě Maroka uskutečnit si svůj sen o lepším životě a mnozí skončili v poslepované chatrči, mnohdy bez elektřiny, vody a kanalizace, vyloučeni ze společnosti a samozřejmě většinou bez vzdělání.
Tyto lokality jsou bohužel živnou půdou pro islámský fundamentalismus, odkud byli naverbováni mladí muži bez budoucnosti na nechvalně známé bombové útoky v roce 2003.
Pokud se po ulicích Casablanky procházíte v pátek, jsou velmi klidné. Pátek je totiž pro muslimy volný den, který se tráví s rodinou.
Sociální napětí prozrazují podivné postavičky pohybující se v ulicích či pospávající v parcích, což nebudí zrovna příjemný pocit.
Vítanou změnou je odjet do příjemné čtvrti Oasis, kde je v jednom z domů jediné židovské muzeum v islámském světě, mapující židovské čtvrti, synagogy a hřbitovy po celé zemi.
V Maroku nesmí nikdo kromě muslimů do mešit s výjimkou té hypermoderní z roku 1993 na počest zemřelého krále Hassana II., tyčící se na břehu moře.
Je obrovská, jsou tam vyhřívané podlahy a samootevírací střecha. Maročané se kolem ní každý podvečer před západem slunce pyšně procházejí. Existují však kritici, kterým se nelíbilo, že část peněz pocházela z veřejných sbírek a že kvůli stavbě mešity mnoho lidí přišlo o své domovy.
Růžová Marrakéš
Poté, co dorazíte do tepajícího srdce Maroka Marrakéše, můžete se přesvědčit, že je opravdu laděno do růžova (i prach odtamtud je růžový).
Medině vévodí náměstí Djemaa el-FNA, kde se toho děje mnohokráte a s větší intenzitou více než na náměstí v Meknésu. Stačí se zastavit či si sednout ven na kávu a pozorovat.
Je to živé kino. Od hudebníků, kejklířů, vypravěčů, šarlatánů, uspávačů hadů, prodavačů zubů po stánky s čerstvým pomerančovým džusem, s vařenými říčními šneky či tradiční hustou zeleninovou polévkou harirou.
Náměstí počne nejsilněji pulzovat večer, kdy se přidají stánky se všelijakým dalším jídlem − různými druhy grilovaných mas a ryb, zeleniny a kuskusu − a z plochy se na večer stane orgastická jídelna.
V Marrakéši se doporučuje pokusit se ubytovat v jednom z nesčetných rodinných penzionů, takzvaný riádů, což jsou opravené několikapatrové domy s dvorem plným květin a výzdoby.
Některé vypadají jako hotové paláce. Ukázalo se to téměř jako nezbytná oáza za poledního vedra a také úleva od mumraje starého města, kde v úzkých uličkách musíte uskakovat nejen vozíkům a koňům, ale i motorkám.
Ve starém městě samozřejmě nemůže chybět židovská čtvrť mellah s jedinou ještě fungující synagogou v zemi, v Marakéši stále totiž žije přes dvě stě praktikujících Židů.
Maroko
|
Může se hoditDo Maroka jako občané ČR nepotřebujete víza. V zemi není draho a ubytování se dá sehnat celkem snadno i podle knižního průvodce. Ubytování: Doprava Jídlo Určitě si s sebou vezte léky na střevní potíže, většinou se hodí. RADA OD CESTOVATELKY MARKÉTY: |