Egyptští beduíni

Egyptští beduíni | foto: Profimedia.cz

Tajemní beduíni k sobě zvou turisty. Žijí hůř než ve středověku

  • 48
Nejraději by se s nikým nebavili a dál putovali egyptskou pouští. Jenže v současnosti beduínům nezbývá než se ukrýt v oázách nebo kroužit jako kolotočáři poblíž turistických letovisek a nechat turisty nahlížet do svých ložnic. Byl jsem jedním z nich.

Je poledne a z průrvy mezi rezavými srázy připomínající prokopnutá vrata zařvou motory džípů. Další várka turistů. Přijeli z Hurghady stejně jako my. Trvá to hodinu.

Tam luxusní hotely, bary, švédské stoly.
Tady prašná planina připomínající měsíční údolí, na ní pět chatrčí sbitých z dřevěných fošen a plechových plátů, jeden kontejner a drobounká hliněná mešita.

Tip na dovolenou

Vyberte si vysněný zájezd na dovolená.iDNES.cz.

Beduínská osada nemá ani jméno.

"Tahle vesnička není vyloženě to pravé, klasická beduínská komunita by mezi sebe nikoho nepustila," prozradí mi místní průvodkyně. Nicméně pár pravidel k zachování aury "nedostupných" si místní uchránili. Turisty strpí, ale s egyptskými řidiči džípů nepromluví, ti proto obvykle ani nevystoupí z auta. Egypťané jsou pro beduíny špinaví, póvl.

Beduíni u egyptské Hurghady

Asi desetileté děvče, Noura, překvapí obstojnou angličtinou. Předvádí, jak tká koberec, a doufá, že některý z těch ostýchavých Evropanů, co se kvůli slunci halí do šátků a zarudlou kůži hystericky mažou bílým krémem, vytáhne z kapsy pár dolarů nebo egyptských liber a něco si koupí. Nežebrá.

Pravidla jako z jiného století

Nežebrá ani žádné jiné dítě, byť je pro ně nejluxusnější hračkou PET lahev obalená kusem hadru – panenka. Noura je jedním z capartů, kteří se narodili do zdejších pěti rodin. Komunitě vládne "šejch". Šejch je starosta, zákonodárce i soudce. Šejch je nejvíc. Najde-li se v osadě blázen, který by jinému sebral lahev vody, šejch oba vyslechne a viníka potrestá. Klidně i vyhnáním do pouště.

Odkud přišli

Termín beduín vzešel z arabského "badawí", tedy neusazený, kočující. Obývají Saharu od Atlantiku přes Západní poušť v Egyptě, Sinajskou a Negevskou poušť až k Jordánsku. V polovině 20. století je vládní politika v Sýrii donutila přestěhovat se do měst. V Izraeli a Egyptě se to tamním vládám podařilo jen částečně.

"Šejcha nahradí vždy jen jeho syn. Pokud by se mu narodily samé dcery, sestaví se rada, která volí následovníka staršího šejcha," dozvídám se od průvodkyně.

Šejch je pán – má mobil a auto, šejch smí jako jediný kdykoliv svobodně vycestovat do města. Chce-li osadu dočasně opustit jiný mužský, musí mít šejchův milostivý souhlas. Žena odjet nesmí. Malá Noura ještě nikdy neviděla moře, ač je to k němu pouhou hodinu cesty.

Má tady jen to, co podle představ šejcha k životu potřebuje – vodu ze studny, stín a kukuřičnou mouku. Tu vozí šejch z města. Z vody a mouky se peče chléb. Pod plechovým víkem utrženým z barelu se roztápí sušeným velbloudím trusem.

V téhle osadě nežije snad ani čtyřicet lidí. Celkově je beduínů v severní Africe pár set tisíc. Průvodkyně mi cestou říká, že mnozí neznají výrazy vláda či prezident. Nechápou, nebo spíš nechtějí chápat termín "státní hranice", takže jako slepí svévolně přecházejí sem a tam hranice do Libye a Súdánu a nikdo s nimi nic nenadělá. Když za nimi egyptská vláda vyšle armádu, vojáci je nikdy nevyčmuchají. Nikdo se nevyzná v poušti lépe než oni.

Beduíni u egyptské Hurghady
Beduíni u egyptské Hurghady

Pro cizáky je poušť beznadějně zbytečná, nekonečná hromada písku a šutrů, pro beduíny je maskovací sítí, s níž splynou a která jim každý den milosrdně poskytne studnu s vodou a večeři.

Ve starověku přepadávali královské karavany, časem začali obchodovat se solí. Objevili naleziště zlata. Když tábořili pod křižáckými hrady na Sinajském poloostrově, našli i tyrkys. Nikdy ale nezbohatli, protože je okradli Egypťané. Dnes beduínům nezbývá než se ukrýt v oázách nebo pragmaticky kroužit jako kolotočáři poblíž turistických letovisek a nechat turisty nahlížet do ložnic.

Stali se atrakcí. A my toho, přiznávám, využíváme.

Poroď v horách a vrať se!

Být chlap mezi beduíny není těžké. Koukám na ně: povalují se ve stínu rohoží, v koutku vodní dýmku, tu a tam seberou velbloudí koblihu. A zítra zas.

Jak se k nim dostat

Část beduínů spolupracuje s turistickými agenturami a nechává turisty nahlédnout do svého soukromí. Nejvíc jich je poblíž přímořských turistických center, jako je egyptská Hurghada. Výlet je obvykle půldenní a nenáročný. V turistických letoviscích se dá osmihodinová pouštní "safari" pořídit od 30 dolarů. Cena zahrnuje cestu džípem, prohlídku vesnice a večeři.

Ale být ženská je tady řehole. Dozvídám se, že už od pěti let musí pomáhat s domácností, starat se o mladší sourozence, o dobytek – ovce, kozy a slepice (mají tu i "mazlíčka" – dvorkem se protáhne vyhublé kotě s vytřeštěnýma žlutýma očima, bříško vyžrané od škrkavek).

Žena musí respektovat manžela, otce i bratra. Nikdy nesmí promluvit jako první.

V beduínské komunitě od pradávna platí krutý zákon silnějšího. Když dřív na těhotnou ženu přišly porodní stahy, odešla do hor. Pokud se vrátila a držela v náručí zdravé plačící dítě, dokázala, že je silná.

Ani současní beduíni nechodí do nemocnice. Čím se léčí?

"Tady," zastaví pak řidič džípu o pár kilometrů dál a utrhne od země malý nazelenalý krikeťák. "Handal, malý meloun. Trochu kyselý, ale dobrý na žaludek," říká.

A místo kartáčku a zubní pasty miswak, malý stromek, ze kterého utrhnete větvičku, namočíte do horké vody a žvýkáte. Doporučují čtyři z pěti beduínských stomatologů.

Beduíni u egyptské Hurghady

Když nezabere ani handal, ani miswak, pohřbí beduíni člena rodiny v horách do čtyřiadvaceti hodin od jeho skonu. Padesátky se tu dožije málokdo, ale poslednímu šejchovi zdejší komunity prý bylo přes šedesát!

Ptáme se naší průvodkyně, jestli někdo z místních byl někdy v nemocnici. Vrtí hlavou. "Vědí, že něco takového existuje, ale nedostanou se tam."

Jediná operace, která je dostupná a na niž si troufnou rovnou tady, je ženská obřízka. Chirurgovy nástroje: žiletka či kus skla. Pooperační péče: svážeme tě a čtyři dny se nesmíš hnout, jinak bys vykrvácela. Úmrtnost: každá pátá dívka.

Čajem ke svatbě

"U beduínů je na prvním místě tradice a až pak náboženství, ale i oni jsou muslimové," vysvětluje průvodkyně. "Když je dívce okolo patnácti, rodiny se dohodnou mezi sebou, kdo si koho vezme, šejch to odsouhlasí a může dojít ke svatbě," říká.

Dostanu čaj z ibišku, jenž prý doprovází následující rituál. Tak poslouchejme: Čaj hraje v beduínském životě důležitou roli a rozhodne, jestli bude manželství uzavřeno. Při setkání rodin čeká dívka ve vedlejší místnosti a potají pozoruje nápadníka, jestli se jí bude líbit, nebo ne. Může se stát, že se neznají, pochází-li každý z jiné beduínské osady, což se ale stává jen výjimečně.

Beduíni u egyptské Hurghady

Dívka pak připraví čaj, který přinese, a všichni se napijí. Je-li čaj jemně oslazen, znamená to, že dívka souhlasí. Pokud ho nápadník vypije, znamená to, že i on je spokojen. Odloží-li ale šálek stranou, není spokojen a k uzavření sňatku nedojde.

Překvapení, jsme tu už přes dvě hodiny, ale pouštní slunce nespaluje, jen šlehá do obličeje – to vítr. Vát přestane až se soumrakem. To pak poušť zrudne, zkrvaví a nakonec zhnědne. Je čas vydat se zpátky.

A tak se vecpeme do džípu a necháme za sebou v písku a šotolině dvě vodorovné linky otisků pneumatik. Míříme zpátky do civilizace. Tam, kam se malá Noura nikdy nepodívá.