Je poledne a z průrvy mezi rezavými srázy připomínající prokopnutá vrata zařvou motory džípů. Další várka turistů. Přijeli z Hurghady stejně jako my. Trvá to hodinu.
Tam luxusní hotely, bary, švédské stoly.
Tady prašná planina připomínající měsíční údolí, na ní pět chatrčí sbitých z dřevěných fošen a plechových plátů, jeden kontejner a drobounká hliněná mešita.
Tip na dovolenouVyberte si vysněný zájezd na dovolená.iDNES.cz. |
Beduínská osada nemá ani jméno.
"Tahle vesnička není vyloženě to pravé, klasická beduínská komunita by mezi sebe nikoho nepustila," prozradí mi místní průvodkyně. Nicméně pár pravidel k zachování aury "nedostupných" si místní uchránili. Turisty strpí, ale s egyptskými řidiči džípů nepromluví, ti proto obvykle ani nevystoupí z auta. Egypťané jsou pro beduíny špinaví, póvl.
Asi desetileté děvče, Noura, překvapí obstojnou angličtinou. Předvádí, jak tká koberec, a doufá, že některý z těch ostýchavých Evropanů, co se kvůli slunci halí do šátků a zarudlou kůži hystericky mažou bílým krémem, vytáhne z kapsy pár dolarů nebo egyptských liber a něco si koupí. Nežebrá.
Pravidla jako z jiného století
Nežebrá ani žádné jiné dítě, byť je pro ně nejluxusnější hračkou PET lahev obalená kusem hadru – panenka. Noura je jedním z capartů, kteří se narodili do zdejších pěti rodin. Komunitě vládne "šejch". Šejch je starosta, zákonodárce i soudce. Šejch je nejvíc. Najde-li se v osadě blázen, který by jinému sebral lahev vody, šejch oba vyslechne a viníka potrestá. Klidně i vyhnáním do pouště.
Odkud přišliTermín beduín vzešel z arabského "badawí", tedy neusazený, kočující. Obývají Saharu od Atlantiku přes Západní poušť v Egyptě, Sinajskou a Negevskou poušť až k Jordánsku. V polovině 20. století je vládní politika v Sýrii donutila přestěhovat se do měst. V Izraeli a Egyptě se to tamním vládám podařilo jen částečně. |
"Šejcha nahradí vždy jen jeho syn. Pokud by se mu narodily samé dcery, sestaví se rada, která volí následovníka staršího šejcha," dozvídám se od průvodkyně.
Šejch je pán – má mobil a auto, šejch smí jako jediný kdykoliv svobodně vycestovat do města. Chce-li osadu dočasně opustit jiný mužský, musí mít šejchův milostivý souhlas. Žena odjet nesmí. Malá Noura ještě nikdy neviděla moře, ač je to k němu pouhou hodinu cesty.
Má tady jen to, co podle představ šejcha k životu potřebuje – vodu ze studny, stín a kukuřičnou mouku. Tu vozí šejch z města. Z vody a mouky se peče chléb. Pod plechovým víkem utrženým z barelu se roztápí sušeným velbloudím trusem.
V téhle osadě nežije snad ani čtyřicet lidí. Celkově je beduínů v severní Africe pár set tisíc. Průvodkyně mi cestou říká, že mnozí neznají výrazy vláda či prezident. Nechápou, nebo spíš nechtějí chápat termín "státní hranice", takže jako slepí svévolně přecházejí sem a tam hranice do Libye a Súdánu a nikdo s nimi nic nenadělá. Když za nimi egyptská vláda vyšle armádu, vojáci je nikdy nevyčmuchají. Nikdo se nevyzná v poušti lépe než oni.
Pro cizáky je poušť beznadějně zbytečná, nekonečná hromada písku a šutrů, pro beduíny je maskovací sítí, s níž splynou a která jim každý den milosrdně poskytne studnu s vodou a večeři.
Ve starověku přepadávali královské karavany, časem začali obchodovat se solí. Objevili naleziště zlata. Když tábořili pod křižáckými hrady na Sinajském poloostrově, našli i tyrkys. Nikdy ale nezbohatli, protože je okradli Egypťané. Dnes beduínům nezbývá než se ukrýt v oázách nebo pragmaticky kroužit jako kolotočáři poblíž turistických letovisek a nechat turisty nahlížet do ložnic.
Stali se atrakcí. A my toho, přiznávám, využíváme.
Poroď v horách a vrať se!
Být chlap mezi beduíny není těžké. Koukám na ně: povalují se ve stínu rohoží, v koutku vodní dýmku, tu a tam seberou velbloudí koblihu. A zítra zas.
Jak se k nim dostatČást beduínů spolupracuje s turistickými agenturami a nechává turisty nahlédnout do svého soukromí. Nejvíc jich je poblíž přímořských turistických center, jako je egyptská Hurghada. Výlet je obvykle půldenní a nenáročný. V turistických letoviscích se dá osmihodinová pouštní "safari" pořídit od 30 dolarů. Cena zahrnuje cestu džípem, prohlídku vesnice a večeři. |
Ale být ženská je tady řehole. Dozvídám se, že už od pěti let musí pomáhat s domácností, starat se o mladší sourozence, o dobytek – ovce, kozy a slepice (mají tu i "mazlíčka" – dvorkem se protáhne vyhublé kotě s vytřeštěnýma žlutýma očima, bříško vyžrané od škrkavek).
Žena musí respektovat manžela, otce i bratra. Nikdy nesmí promluvit jako první.
V beduínské komunitě od pradávna platí krutý zákon silnějšího. Když dřív na těhotnou ženu přišly porodní stahy, odešla do hor. Pokud se vrátila a držela v náručí zdravé plačící dítě, dokázala, že je silná.
Ani současní beduíni nechodí do nemocnice. Čím se léčí?
"Tady," zastaví pak řidič džípu o pár kilometrů dál a utrhne od země malý nazelenalý krikeťák. "Handal, malý meloun. Trochu kyselý, ale dobrý na žaludek," říká.
A místo kartáčku a zubní pasty miswak, malý stromek, ze kterého utrhnete větvičku, namočíte do horké vody a žvýkáte. Doporučují čtyři z pěti beduínských stomatologů.
Když nezabere ani handal, ani miswak, pohřbí beduíni člena rodiny v horách do čtyřiadvaceti hodin od jeho skonu. Padesátky se tu dožije málokdo, ale poslednímu šejchovi zdejší komunity prý bylo přes šedesát!
Ptáme se naší průvodkyně, jestli někdo z místních byl někdy v nemocnici. Vrtí hlavou. "Vědí, že něco takového existuje, ale nedostanou se tam."
Jediná operace, která je dostupná a na niž si troufnou rovnou tady, je ženská obřízka. Chirurgovy nástroje: žiletka či kus skla. Pooperační péče: svážeme tě a čtyři dny se nesmíš hnout, jinak bys vykrvácela. Úmrtnost: každá pátá dívka.
Čajem ke svatbě
"U beduínů je na prvním místě tradice a až pak náboženství, ale i oni jsou muslimové," vysvětluje průvodkyně. "Když je dívce okolo patnácti, rodiny se dohodnou mezi sebou, kdo si koho vezme, šejch to odsouhlasí a může dojít ke svatbě," říká.
Dostanu čaj z ibišku, jenž prý doprovází následující rituál. Tak poslouchejme: Čaj hraje v beduínském životě důležitou roli a rozhodne, jestli bude manželství uzavřeno. Při setkání rodin čeká dívka ve vedlejší místnosti a potají pozoruje nápadníka, jestli se jí bude líbit, nebo ne. Může se stát, že se neznají, pochází-li každý z jiné beduínské osady, což se ale stává jen výjimečně.
Dívka pak připraví čaj, který přinese, a všichni se napijí. Je-li čaj jemně oslazen, znamená to, že dívka souhlasí. Pokud ho nápadník vypije, znamená to, že i on je spokojen. Odloží-li ale šálek stranou, není spokojen a k uzavření sňatku nedojde.
Překvapení, jsme tu už přes dvě hodiny, ale pouštní slunce nespaluje, jen šlehá do obličeje – to vítr. Vát přestane až se soumrakem. To pak poušť zrudne, zkrvaví a nakonec zhnědne. Je čas vydat se zpátky.
A tak se vecpeme do džípu a necháme za sebou v písku a šotolině dvě vodorovné linky otisků pneumatik. Míříme zpátky do civilizace. Tam, kam se malá Noura nikdy nepodívá.
