Tádžikové věří, že bude lépe

Vždy to byla nejzapomenutější země Asie. Nyní lidé v Tádžikistánu věří, že ať válka v Afghánistánu dopadne jakkoliv, oni dostanou šanci žít lépe. Americký protiúder udělal přes noc z Tádžikistánu, hornaté země zničené válkou a ekonomickým kolapsem, důležitého spojence Západu. Má strategickou polohu při severní hranici Afghánistánu a jedině přes něj je možné dostat se na území protitalibanské opozice. Do Dušanbe, kde byl ještě nedávno cizinec zvláštností, nyní proudí zástupy diplomatů, vojáků, vyjednavačů i novinářů.

S nimi do země také přicházejí peníze a přísliby pomoci. "Svět se konečně dozvěděl, že existujeme. To je hrozně důležité," říká Umar Israilov, vysokoškolský student. Tak jako mnoho Tádžiků doufá, že to znamená konec izolace a začátek nové, lepší kapitoly v dějinách země. "Západ zjistil, že nás potřebuje. Přes noc jsme přestali být zemí na konci světa," dodává spokojeně.

Hlavně, že se nestřílí

Rychle to však nebude - Tádžikistán nadále patří k nejdivočejším a nejchudším končinám bývalého sovětského impéria. "Hlavní je, že už se tady nestřílí," říká taxikář Temur a kličkuje mezi dírami na stále důležitější silnici mezi Dušanbe a afghánskou hranicí. Kolem auta se míhají stáda ovcí na vyprahlých kopcích, prašné vesnice, v nichž se dávno zastavil čas, a bavlníkové plantáže, na nichž se plahočí ženy v pestrobarevných šátcích.

Nové jsou jen barvy na obřích agitačních plakátech s kýčovitě namalovaným prezidentem Imomali Rachmonovem a nápisem: Se mnou do nového tisíciletí! Někde v dálce se k nebi zvedá Pamír, mohutné a neprostupné horstvo, přes které odjakživa proudí mezi Tádžikistánem a Afghánistánem ozbrojenci, zbraně a drogy. "Lidem tady stačí k životu málo. Už si zvykli, že nic nemají," dodává Temur.

Na žádnou postsovětskou zemi nedopadl rozpad SSSR tak ničivě jako na Tádžikistán. Dušanbe, hlavní město, mělo počátkem devadesátých let pověst pekelného místa, pak vypukla krvavá a světem ignorovaná občanská válka, v níž proti sobě stály postkomunistické klany a islámská opozice.

Po válce začala obnova

V roce 1997 válku ukončila mírová dohoda, jež zemi alespoň částečně vrátila k normálnímu životu - Dušanbe, s pečlivě zametenými ulicemi, dnes místy vypadá téměř idylicky. Dokonce má restauraci Český komplex, v níž se podává údajně po česku vařené pivo. Přesto není vše ani zdaleka ideální. Jak přiznávají lidé v Dušanbe, nejvýznamnějším zdrojem financí v zemi jsou nadále drogy, které proudí přes Tádžikistán ze severního Afghánistánu.

Vše podstatné je v rukách podsvětí. "Šéf místního gangu měl přezdívku Hitler," říká Temur v menším městě nedaleko Dušanbe. "Byl dost mocný, a tak požadoval místo ve vládě. Když mu je nedali, chtěl své ozbrojence poslat na hlavní město. Nakonec ho zabili." Konflikt v Afghánistánu změnil vše - pozemní i vzdušné cesty na území afghánské opozice se najednou staly nesmírně důležitými komunikacemi, Tádžici si pomalu zvykají na davy cizinců a novináři svádějí boje o drahocenné letenky do Dušanbe. Zároveň se však lidé obávají, že válka dolehne až k nim. "Američané nevědí, co dělají. Válku v Afghánistánu nemohou vyhrát," říká policista na jednom z mnoha postů poblíž afghánské hranice.

Bojí se, že bombardování zvedne vlnu uprchlíků a že se boje převalí přes hranici, přes důstojně plynoucí řeku Pjandž, kterou hlídají tisíce ruských pohraničníků. Tádžikistán je tak trochu protektorátem Moskvy, ale Tádžici proti tomu většinou nic nemají. "Kdyby nás nehlídali Rusové, Afghánci by dokázali obsadit Tádžikistán za dva dny," říká policista a zdraví auto ruských pohraničníků mířící k železnému přívozu, jediné spojnici s druhým břehem. Na frontu to je jen několik kilometrů. Za řekou je Afghánistán, jiný svět.