Akbarovo mauzoleum
Asi nejzajímavějším představitelem je Akbarovo mauzoleum, pojmenované po největším z mogulských vládců, vládnoucím v 16. století. Stojí jen několik kilometrů od Ágry, směrem k Mathuře. Doprava trvá přes hodinu, alespoň ale máme možnost studovat co všechno se dá v autobuse odhazovat na zem - šlupky od buráků nebo banánů, ale i plivance. Ágra se také ničím neliší od jiných měst co se dopravy týče. Nikdo nikomu nedává přednost, každý se cpe do sebemenší skulinky a kdyby se dalo jezdit kanály, byly by dopravní zácpy i tam.
Nejhezčí z celého komplexu Akbarova mauzolea je vstupní brána. Majestátní se čtyřmi vysokými minarety je postavena z červeného pískovce a vykládána mramorem. Bílé mramorové desky nad a po stranách vchodu jsou obzvlášť působivé. Vlastní mauzoleum už není tak vyvážené, i tak je ale moc pěkné. Stavba mauzolea započal Akbar sám, ale bylo dokončeno až po jeho smrti Akbarovým synem Džehangirem. Možná proto vypadá trochu nevyváženě. Vstupní místnost je však pěkná, vyvedená v pestrých barvách s citáty z Koránu. Dlouhou vstupní chodbou se dá sestoupit až přímo do podzemní místnosti s hrobkou.
Kolem mauzolea je, jako obvykle u těchto staveb, pěkná zahrada, v níž se čile prohánějí opičky. Některé visí na stromech, jiné lenoší ve stínu. Nezdají se tak dotěrné jako opičky ve Vrindávánu, kde Táně z ruky drze ukradly pytlík s ovocem.
Itimad-ud-Daulah
Jsou už asi 2 odpoledne a nás čekají ještě dvě místa, obě architektonické skvosty: Tádž Mahál a jeho starší bratříček, hrobka Džehangirova vezíra Mirzy Ghiase Bega - Itimad-ud-daulah. Byla by velká ztráta času jet nejdřív do centra a pak k hrobkám. Proto teď znovu přichází na řadu rikša, která nás přes celé město a řeku Yamunu doveze až přímo k Itimad-ud-daulah. Smog v dopravě je dost hustý a na některých křižovatkách jsme přesně ve výši výfuku nákladního auta stojícího vedle nás. Další maličkosti, jako třeba jízda v protisměru, nebo uniknutí o vlásek několika srážkám, už ani nevnímáme.
Hrobka Itimad-ud-daulah je zvláštní. Malá, celá z bílého mramoru, ve kterém jsou všemožné vzory buď vytesány, nebo vykládány z různobarevného mramoru. Tomuto vykládání se říká pietra dura a vypadá naprosto dokonale. V jednom pavilónu přímo nad řekou sedí řemeslník a tlučením do mramoru vyrábí desky, jež nahradí ty sešlé nebo poničené. Vykládání je v Itimad-ud-daulah prý lepší než na Tádž Mahálu. Uvidíme. Teď tam totiž jedeme.
Tádž Mahál
Další šílená jízda rikšou nás přivádí před Tádž Mahál. Vystupujeme dřív, abychom výfukovými plyny nepřispívali k poškozování hrobky. Jsou už skoro čtyři odpoledne a slunce začíná víc svítit na její boční stranu než čelní. Musíme si pospíšit, aby už nakonec nesvítilo jen na bok, protože čelní strana by se ocitla ve stínu a fotky by nebyly nic moc.
U Tádže je praktikováno dvojí vstupné. Brzy ráno a pozdě odpoledne je přes 100 rupek (kvůli příznivějšímu světlu pro fotografování), po zbytek dne klesá na 15 rupek (nyní už je pro cizince jednotné vstupné 20 dolarů, tj. asi 800 rupií – pozn. autora). My máme tak trochu štěstí, protože si lístek kupujeme ještě před hraniční pátou hodinou odpolední, v areálu jsme ale až do šesti.
Západní branou se vstupuje do zahrady, která už je součástí areálu. Tahle první zahrada ale ještě není onou zahradou, ve které stojí Tádž, nýbrž jen prvním nádvořím. Tádž je až za další branou (opět z červeného pískovce), kterou se ale nevstupuje, jen vychází. Vstup je malými postranními dvířky, před nimiž každý projde kontrolou, jestli sebou nemá zakázané věci (jídlo, pití, cigarety).
Přes celé první nádvoří se táhne několik set metrů dlouhá fronta. A na jejím konci... my. Fronta se naštěstí hýbe celkem rychle a asi po 20 minutách procházíme vstupními dvířky.
Pohled který se nám naskýtá je fantastický. Snad každý zná Tádž Mahál z fotek, pohlednic, televize nebo rozhlasu. Podle očekávání nic z toho není než jen slabý odvar skutečnosti. Běloba, mohutnost a symetrie jsou věci, které na člověka zapůsobí jako první. Vzdálenost hrobky od vstupní brány je asi 150 metrů, což je ta správná vzdálenost, aby se oči popásly a srdce poskočilo.
Tádž Mahál byl postaven mogulským císařem Šáhdžahánem jako hrobka pro jeho milovanou ženu Mumtáz Mahál, jež zemřela při porodu roku 1631. Na stavbě se podílelo 20 000 lidí z Indie a střední Asie, hlavním architektem byl pravděpodobně Peršan Isa Chán. Říká se, že Šáchdžahán zamýšlel postavit ještě jednu hrobku stejnou jako Tádž, jen z černého mramoru. Měla ukrývat jeho tělo. Ještě než však stačil tento svůj sen uskutečnit, uvěznil jej jeho syn Aurangzeb v ágerské pevnosti...
Po jeho smrti jej dal Aurangzeb uložit do Tádž Mahálu vedle Mumtáz Mahál. Náhrobní deska, pod níž spočívá Šáhdžahána, je tak paradoxně to jediné, co narušuje dokonalou symetrii Tádže: je položena hned vedle hrobky Mumtáz Mahál, geometrického středu Tádž Mahálu.
Pokud z dálky vypadá Tádž Mahál ve své symetrii neskutečně krásně, zblízka se oči nemůžou odtrhnout od motivů vyrytých do mramorového obložení a od různobarevného mramorového vykládání. Vzory jsou nádherné: většinou květiny nebo úryvky z Koránu (mogulové byli muslimy). Musím ale přiznat, že vykládaný mramor hrobky Itimad-ud-daulah je opravdu lepší. Je to nejspíš proto, že je daleko menší a vyzdobit tak dokonalým způsobem celou obrovskou plochu stěn Tádže by byl nadlidský úkol i pro takového snílka jako byl Šáchdžahán.
Tádž stojí na sedm metrů vysokém podstavci z bílého mramoru. Od vstupní brány až k němu vede podlouhlé jezírko lemované chodníky. Kolem se rozkládá zelená zahrada. Na západ od Tádže je mešita z červeného pískovec vykládaná bílým mramorem, na východ je identická, jen stranově obrácená budova. Nemůže být ale mešitou, protože je obrácená na špatnou stranu, a byla postavena čistě kvůli symetrii.
V rozích mramorového podstavce stojí vysoké elegantní minarety (opět z bílého mramoru). Vlastní budova, postavená nad hrobkou, stojí uprostřed podstavce a je ze všech stran stejná, s výjimkou vstupních dveří do hrobky na čelní straně. Je završena velkým dómem, kolem kterého se tyčí čtyři dómy menší. Téměř absolutní symetrie, až na... Až na vnitřek.
Uvnitř je přítmí. Dennímu světlu, jež do hrobky proniká skrz bohaté vyřezané portály na všech čtyřech stranách, pomáhá jen několik žárovek pověšených nad středem kopulovité hrobky. Na stěnách vidím kolem dokola vylkládané květinové vzory z různobarevných polodrahokamů. Je to něco fantastického.
Uprostřed místnosti je vysoká „ohrada“ z vyřezávaného mramoru, také vykládaná polodrahokamy do vzorů tvarů květin. Vyřezávanými otvory vidím do středu místnosti, kde je uprostřed mramorová hrobka Mumtáz Mahál, nalevo (na západ) hrobka Šáhdžahána a napravo (na východ)... nic. To je ona asymetrie.
Odcházíme unešení a úplně ovládnutí tímto místem, které bylo postaveno z čisté lásky. Určitě se sem někdy vrátíme. Není možné zapomenout, stejně jako Šáchdžahán nechtěl zapomenout na svou Mumtáz Mahál…
Další dobrodružství z cest Davida Kučery si lze přečíst na jeho osobní stránce: http://www.eCesty.cz
 Ágerská Červená pevnost je opravdu červená. |
 Tádž Mahál v plné své kráse. |
 Čím jdete blíž, tím více netušených detailů začínáte objevovat. |
 Ty se mají, žijí v Akbarovu mauzoleu celý život! |
 Sladkosti jsou symbolem nejen Ágry, ale přímo celé Indie. |
 Tádž je symbolem dokonale vykládaného mramoru. |
 Podobných kytiček z drahých kamenů uvidíte na stěnách Tádže tisíce a tisíce. |
