Čeká trpělivě, s mírným úsměvem. Nekonečné chvíle si krátí pročítáním novin a oblíbených knih. Nepokřikuje na náhodného cizince, neláká, nepodbízí se, jak je to obvyklé v těchto končinách. Anton Tabáš je jiný než ti ostatní. Je vzdělaný muž, který má úroveň. "Natřeli nám rámy a namontovali jednotné okrasné štíty, ale zdá se, že to turisty stejně nepřiláká," říká muž a zve do svého krámku. Radnice měla grandiózní plány, jak oslaví Vánoce milénia. Velký strom, ohňostroje, průvody, tisíce turistů. Skoro nic z toho nebude - jen ten strom a skromná půlnoční mše s procesím po městě. A kdo ví, jestli. Až dosud téměř každou druhou noc v uplynulých měsících zněla městem střelba.
Anton Tabáš patří ke staré křesťanské rodině. Jeho předkové přišli do Betléma z Benátek někdy kolem roku 1590. Zdaleka ne celý život tento starý muž prodával suvenýry. Zlaté časy pro něj panovaly do začátku sedmdesátých let, do kdy byl vysokoškolským učitelem francouzštiny a angličtiny. "Otevřel jsem si tento obchod vlastně z nouze," vysvětluje. "V roce 1973 jordánská vláda změnila osnovy, začala klást důraz na arabštinu, a cizí jazyky byly odstrčeny na druhou kolej. A tak jsem skončil s učitelováním." Ale postupně se v životě Antona Tabáše změnilo víc věcí. Mimo jiné se z člena většinové křesťanské komunity stal příslušník menšiny. "Po roce 1948, kdy vznikl Izrael, měl asi 15000 obyvatel - většina z nich byli křesťané. Dnes je ve velkém Betlémě na 45000 lidí.
Křesťané tvoří stěží deset procent." Sám Tabáš nechce mluvit o podrobnostech, ale pro něj i ostatní palestinské křesťany to znamenalo ztrátu vlivu a nutnost přizpůsobit se muslimské většině. Například v předvánočním čase, kdy muslimové slaví posvátný postní měsíc ramadán, si takřka žádný křesťan v Betlémě nedovolí otevřít přes den hospodu. Naštěstí i naneštěstí, kdo by tam dnes chodil. Cesta do Betléma, který leží jen kousek od Jeruzaléma, je zatarasena opevněným kontrolním stanovištěm, které hlídají izraelští vojáci. Palestincům vstup zakázán oběma směry. Občas tu dochází ke srážkám.
Nejvíce se však střílí o kus dál u Rácheliny hrobky, posvátného místa Židů. Centrální betlémské Náměstí jesliček, pár desítek metrů od Tabášova krámku, je nezvykle pusté, stejně jako prostor před vstupem do Chrámu zrození. U malých dveří v mohutné kamenné zdi, kde se ještě v létě tlačily stovky lidí, dnes sedí jediný shrbený strážný. Loď ztichlého chrámu vypadá jak po vymření. Náhle, jako duch, se v hnědé sutaně objeví otec Eugene. Uvolí se provázet až k místu, kde se prý narodil Ježíš Kristus. Do těsné Jeskyně zrození se vstupuje po úzkých kamenných schůdkách. Otec Eugene pokleká u malého výklenku a líbá stříbrnou hvězdu, která označuje údajné místo Ježíšova narození.
"Hic De Virgine Maria Jesus Christus Natus Est" (Zde se Panně Marii narodil Ježíš Kristus) praví nápis. "Je těžká doba, je tu pusto, lidé se bojí přijít," říká cestou nazpět chrámovou lodí. "Jen občas se tu objeví malé skupinky poutníků, nejčastěji Poláků nebo Italů." O kus dál v Pastýřské uličce Anton Tabáš dočítá noviny a definitivně zavírá krámek, který v těchto dnech otevírá spíš už jen ze setrvačnosti. "Jsem obchodník, proto mívám otevřeno každý den, i když nikdo nepřichází. Klid a ulice plná turistů, to jsou Vánoce, po jakých teď toužím."
 Pohled na Betlém a okolí. |
