Syn poslance říšské rady žije v Řepištích

Ř e p i š t ě - Rakouský parlament za císaře Františka Josefa. Zapomenutá minulost nebo živé historické poučení? Návštěvy u Pavloků v Řepištích na Frýdecku se na odchodu určitě přiklánějí ke druhé variantě odpovědi. Živé vyprávění majitele usedlosti v polích nad obcí totiž dějinné milníky dvacátého století přibližuje tak autenticky, že návštěva má záhy pocit, jako by se monarchie rozpadla před rokem.

František Pavlok,
rodák z obce Řepiště na Frýdecku (1865 - 1928).
Ač jako sirotek vyrůstal
v bídě a byl pro mnohé jen  pohrdaným pasáčkem
a pacholkem, dotáhl to nejprve na starostu obce
a v roce 1911 dokonce do parlamentu. Příběh jako z amerického filmu a v době dosud sociálně  přísně členěné skutečně značný úspěch.   
"V tom jsem tatínka nikdy nepřestal obdivovat.
S dvoutřídní obecnou školou se pílí vyšvihl až
do parlamentu,"  váží si  podnes úspěchu otce jeho syn Bohumil.

V parlamentu bojoval za postavení Slezska
"Můj otec František Pavlok byl zvolen poslancem rakouského parlamentu v roce 1911 a ve funkci
zůstal až do konce prvé světové války," vypráví
letos devětasedmdesátiletý Bohumil Pavlok a
vytahuje z šuplíků tatínkovu bohatou korespondenci
a dokumenty spojené s jeho poslancováním ve Vídni.
Je tu i pohlednice hotelu, v němž poslanci přespávali při sněmovních zasedáních nebo koncepty Pavlokových parlamentních projevů.

"Otec bojoval v parlamentu především za nápravu bezprávného postavení slezského lidu a proti sociální bídě ve Slezsku," vysvětluje syn rakouského poslance.
Nad hlavou mu visí dva obrazy s krajinářskými motivy, která za císaře Františka Josefa zdobily v Těšíně redakci Novin Těšínských, tribunu Slezanů z Těšínska. "Můj otec byl totiž posledním majitelem těchto vyhlášených novin," říká na vysvětlenou Bohumil Pavlok.

V deseti letech skončil jako sirotek
V druhé půli roku 1912 vypukly v jižním sousedství Rakouska - Uherska takzvané balkánské války a země horečně zbrojila. "Jako poslanec viděl jsem, že k uskutečnění mého ideálu je daleko, bylo třeba peněz na zbrojení a na zřizování sirotčinců nezbylo," poznačil si tehdy trpně Pavlok, neboť
ve své kandidátní řeči  z roku 1911 lpěl na mohutné státní podpoře pro zřizování nových sirotčinců.

"Tatínek  neměl ani deset let a už se stal sirotkem. U cizích  cítil jen nepřátelství
a  hořkost. Proto se později tolik věnoval sociální práci," vrací se k osobnosti otce jedno z jeho čtrnácti dětí. "Už  z nich žijeme jen poslední dvě," vypočítává  Bohumil Pavlok, kterému o vídeňských pobytech otce hojně vyprávěla především maminka
a později otcovy šuplíky ve starém psacím stole.

"Bohužel, zemřel, když jsem měl šest. Nezapomenu na jeho poslední  zamávání
v listopadu 1928. Druhý den byl mrtev, umřel na rakovinu," vybavuje si Pavlok.

Bohumil Pavlok - syn poslance říšské rady ve Vídni.