Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Skryté světy prostitutek, neapolské Camorry a lidských hyen

aktualizováno 
Jaký je osud brazilské prostitutky? Podle čeho poznáte příslušníka italské odpadkové mafie? Kniha Světy mezi světy dokumentuje nejpalčivější lidské příběhy, které často odmítáme vidět. Josephyho objektiv zachycuje ovšem i skrytou krásu života lidí na okraji společnosti.

Armáda krásy v Riu | foto: Michal JosephyiDNES.cz

Postavy, které Michal Josephy potkává ve své literárně reportážní knize, otevírají cestovateli přístup do dosud neznámého místa. V knize navštěvuje kultury a sociální fenomény z celého světa. Dostává se jak do exotických destinací (Mozambiku, Kambodži atd.), tak i do skrytých zákoutí evropských velkoměst (Neapol, Lisabon).

Autor knihy Michal Josephy je aktivním fotografem, antropologem a vysokoškolským pedagogem. Přednáší na FHS UK a věnuje se antropologii každodennosti.

UkázkaBrazilská prostitutka, citlivka stydlivá

Amanda si s lehkým křupnutím protáhne krk, uvelebí se na plastikovém křesílku, zapálí si cigaretku a vyfoukne kouř koketně kabaretním způsobem. „Monsieur, budete si přát?“ je jen pokračováním gesta, ozvěnou pařížského polosvěta, která v separé z vlnitého plechu nezazní. Dokonce ani bordelmamá není žádná paní Sabatierová, v jejímž skvostném hampejzu si ruku se zkažeností podával i Charles Baudelaire.

Čtěte mezi světy

E-kniha Světy mezi světy Michala Josephyho  za akční cenu 119 Kč na Knihy.iDNES.cz.

Obálka knihy Světy mezi světy

Sedím tváří v tvář ženě, již jsem před chvílí oslovil, ale dosud znám jen její jméno; ano, podobně jako název bordelu nepostrádá jistou poetičnost. Mi-mó-za – našpuleným ženským rtům prostě svědčí. Jenomže tyhle Květy zla jsou úplně jiný rod i třída. Zatímco Favela je původně názvem pro odolnou rostlinu, která je schopna zaklíčit i ve skalnatých neúrodných kopcích, Mimosa pudica (citlivka stydlivá) je podle biologické taxonomie poléhavá liána rostoucí v Brazílii, která je známá svojí citlivostí na dotyk.

Těžko tedy hledat delikátnější název pro bordel nežli Vila Mimosa. „Jsem tady už šest let,“ svěří se z ničeho nic Amanda do ticha a odklepne si cígo do prasklého popelníku. Do té doby jsem se pouze snažil číst v její tváři, pokryté silným nánosem pudru připomínajícím prach na kapotách aut, do nichž se čmárají vulgární symboly či vzkazy.

„Už jsem zkrátka nevěděla jak dál, zhroutil se mi svět,“ pokračuje, jako kdyby se potřebovala někomu cizímu vyzpovídat. „Vydělám si tak pětkrát víc než v normální práci, o kterou jsem dole (mimo favelu – pozn. aut.) přišla. A u nás o slušnou práci nezavadíš,“ objasňuje důvod, pro který si před mnoha lety podala ruku se společensky potíraným i požehnaným „hříchem“. „Ale teď jsem spokojená,“ uhne nezvykle stydlivě pohledem. V tom pohybu se v červeně nastříknutých očích odrazí její žitý svět, rozechvělý mimózní přízrak, jeden z nejubožejších pouličních bordelů na světě, který má asi tolik šarmu jako dělnická ubytovna, nonstop bar, autodílna a prádelna zároveň. Oplzlé dějiny hanebnosti se zde píší od sedmdesátých let 20. století, kdy prostitutkám smělé urbanistické plány zrušily rezidenturu Mangue, kam byly vyhoštěny v souvislosti s návštěvou belgického krále Alberta I. v roce 1920 pro dobrý image města.

Společenský tlak na to, aby se alespoň na oko prostituce regulovala, vzrostl spolu s fotbalovým šampionátem a pravděpodobně zesílí i s pořádáním letní olympiády v roce 2016: „Fotbal je tady svátost, nesmí se na něj sáhnout. Už teď hrozí třeba za vylepování inzerátů v telefonních budkách vysoký pokuty. Nebo po nás chtěj´, abychom se stáhly z ulic a nabízely služby z okna domů, jako tomu bylo kdysi dávno,“ procedí mezi zuby Amanda. „Podle mě s tím ale stejně nic neudělaj´. Já mám před svým prahem čisto…“

Karneval v Riu

Karneval v Riu

UkázkaNa cestě do Scampie mezi mafiány

Co si dnes vezmu na sebe? je otázka, kterou se každé nové ráno zabývají zpravidla ženy. Já ji však u ranní kávy řeším též, protože podle mých informací se mají ony ilegální „krejčovské dílny“ nacházet na neapolském satelitním sídlišti Scampia.

Volba padne na černou, protože se na základě představ formovaných hollywoodskými bijáky domnívám, že se mi tak podaří lépe splynout s „mafiány“. Kopnu do sebe doppio, do bloku napíši pár poznámek, pečlivě složím mapu, foťák uložím do civilně vyhlížející brašny a vyrazím směrem k hotelové recepci.

„Nejbližší metro do Scampie?“ polkne vyžehlený muž na prázdno a chce se přesvědčit, že jsem si spletl slovo či jeho výslovnost. Když na něm opakovaně trvám, neodpustí si obligátní varování: „A víte o tom, že jde nejspíše o nejnebezpečnější sídliště Evropy?“

Posílen vydatnou snídaní a silnou dávkou kofeinu odpovím odhodlaně: „A to je přesně důvod, proč tam jedu.“

„Jak chcete, ale buďte opatrnej, opravdu hodně opatrnej,“ nechce se recepční vzdát odpovědnosti za případnou ztrátu rozmarného turisty, jemuž však zároveň chce vyhovět, a tak mu zvýrazňuje stanice metra, na nichž musí na cestě do Scampie přestoupit.

Vlastně se jeho zdrženlivosti nedivím, protože toto neapolské sídliště je místem, odkud pravidelně přicházejí zprávy o masakrech konkurenčních mafiánských klanů a občas se kulky nevyhnou i civilistům. Jenže komu lze nakonec důvěřovat ve společnosti nedůvěry?

Můj plán je do Scampie opatrně nahlédnout, připlížit se opatrně jako kočka a přesvědčit se na „vlastní oči“: tak trochu paradoxně se však do recepce vracím pro zapomenuté sluneční brýle.

„Ještě jsem něco zapomněl,“ objasňuji svůj rychlý návrat recepčnímu, který s nečekaným noirovým vtipem vypálí: „Bouchačku?“ – „Ne, sepsat závěť…“

Pečlivě nastrojené sebevědomí však ze mne začne opadávat jako jehličí z povánočního stromečku společně s tím, jak se souprava metra odstředivě vzdaluje centrální turistické oblasti.

Neapol začíná prudce sociálně upadat, typický městský dress-code nahradí tepláková souprava a vůz se prosytí pachem levného alkoholu a ředidel. V zadýchaných oknech běží „filmový pás“, na němž se střídají neutěšené industriální pláně s šedivými stěnami paneláků. Souprava metra se postupně vyprazdňuje, až nakonec zůstanu ve voze pouze se zhrouceným teenagerem, který evidentně něčeho přebral.

Autor:




Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.