Ale nebylo zbytí. Jiní si u žen cení dlouhých gazelích nohou, pevných kulatých ňader či výrazných mandlových očí. Marná sláva, Padaunové, příslušníci karenského kmene z hustých džunglí na barmsko-thajské hranici, si holt potrpí na dlouhé krky. Čím delší, tím lepší. Nejraději by byli, kdyby je jejich ženy měly jako Eiffelovku. A tak příslušnicím něžného pohlaví tohoto osobitého kmene nezbývá než se kmenovému kodexu krásy podvolit a krk si uměle protahovat. Až na trojnásobek běžné délky. Často za cenu celoživotního utrpení a trvalé deformace těla. Tady, v Na Soi, drobném shluku doškových chýší, sevřeném mezi horskými svahy na nejsevernějším cípu severothajské provincie Mae Hong Son, žije takových žen několik desítek. Jeden mosazný prstenec za druhým, od brady až po ramena, nemilosrdně svírá šíje těchto padaunských krasavic. Těžký kovový límec ještě doplňují řady kruhů na pažích a od kotníků až po kolena. "Tato marnivost je však draze zaplacena," vysvětluje Čuan Boonlakorn, jeden z nemnoha Thajců ovládajících jazyk kmene. "Ženy vláčejí originální ozdoby o váze i deset kilogramů celým životem, bez odpočinku, bez vyhnutí, den za dnem. Váha prstenců jim prakticky nedovoluje sklonit hlavu, a chtějí-li se ohlédnout, musí se otočit celým tělem," pokračuje. "Již osobní hygienu mají krajně ztíženou a jednoduchou záležitostí pro ně není ani spánek. Chtějí-li se ženy uložit naznak, musí si záda podložit zvláštním polštářkem." Na dálku to působí docela komicky. Hlavy jako by volně spočívaly na vrcholku tenké rourky, odkud se mohou kdykoli skutálet. Snad proto jim Thajci přezdívají "žirafí ženy". Náramky na nohou značně ztěžují chůzi, takže "dlouhokrké" ženy se pouze podivně batolí. Nesnáze působí i obyčejné pití, vzhledem k tíži prstenců totiž domorodky nemohou zaklonit hlavu a tekutinu pouze srkají slámovým brčkem. Ještě přednedávnem prý tento prazvláštní obyčej pomalounku mizel. V jejich staré vlasti, v barmském státě Kajah, ho prý vládnoucí generálové dokonce zakázali zvláštním nařízením. Když pak zhruba před patnácti roky mnohé Padauny vyhnala válka do thajského pohraničí, prakticky poprvé se střetli s vnějším světěm. A šokovaný svět objevil je. Thajští podnikavci brzy přišli na to, že kuriózní dlouhé krky padaunských žen jsou prvotřídní turistickou atrakcí, a tak je dnes prakticky nemožné s určitostí říci, zda matky znovu navlékají svým dcerkám mosazné obruče proto, aby ctily tradici, nebo spíše aby vyhověly turistům, kteří je živí. Padaunové si už zjevně na cvakání fotoaparátů a vrčení kamer zvykli. A za starý život by asi neměnili. "Doma v Barmě jsme neměli nic. Ustavičně jsem jen dřela na rýžovišti a pak nám stejně úrodu sebrali vojáci," vysvětluje Ma Nang, matka dívky Ma Dak, honosící se šestadvaceti mosaznými prstenci svírajícími její žirafí krk. Vtom spatří objektiv kamery namířený jejím směrem, rychle vstává a s úsměvem chvilku nemotorně pózuje. "Jsem v Nai Soi šťastná," svěřuje se po návratu na lavici. "Měsíčně dostanu skoro padesát amerických dolarů jako podíl ze vstupného do vesnice, nic mi nechybí," tvrdí a vypadá opravdu spokojeně. Z nedaleké chatrče sem zaznívá dětský hlahol. Vida, mají tu i školu. "Učíme je základy matematiky a thajštiny," vysvětluje Surin, učitel, který sem dvakrát týdně zajíždí z města Mae Hong Son. "Ovšem zvláště čtení a psaní v thajštině je pro tyhle caparty obrovsky složité. Musíte si uvědomit, že jejich vlastní jazyk dodnes nemá písemnou formu," dodává. Pak se mladá britská turistka zeptá Mah Nang, zda má na prodej ještě jiné suvenýry kromě mosazných kruhů. Žirafí žena se usměje a praví: "Kupte si mého muže, celé týdny na nic nesáhne, jen se válí. Můžete ho mít dokonce zadarmo." Manžel, rozvalený u chatrče, se rozesměje, až se za břicho popadá. Pak se posadí, ze záňadří vytáhne tabákový smotek a začíná soustředěně balit cigaretu. Mah Nang se pyšně zahledí na vedle sedící Ma Dak a říká: "Má o ni zájem hodně mužů, Thajců i bělochů. Mohla by si vybírat, jen škoda, že máme zákon, podle něhož se můžeme vdát jen za příslušníky našeho národa." Za ta léta, která uběhla od onoho nezapomenutelného dne, kdy krk Ma Dak sevřel první kovový kruh, její "paráda" řádně ztěžkla. Přibylo několik nových kotoučů, které pomohly opticky zdvihnout její hlavu o pár centimetrů výš. "Dávno jsem se se zátěží smířila a naučila se s ní žít, i když zpočátku jsem mnoho dnů proplakala," svěřuje se dívka, trhavými pohyby připomínající bezmocnou loutku. Bizarní spirálu marnivosti na krku žen tvoří různý počet kruhů. Jak už jste asi poznali, určuje jej stáří ženy. Základ budoucí krásy - prvních pět prstenců - dostává dívenka, sotva jí krček naroste dost silný. Což může být už v pěti letech. S léty pak kruhů přibývá, předchozí spirály postupně střídají vyšší a těžší. "Krutá daň tradici se ovšem časem nutně projeví neblahými anatomickými změnami, především klíční kosti a žebra pod tlakem nepřirozené zátěže pozvolna uhýbají směrem dolů. Výsledkem posunu je ústup hrudi a zdánlivé protažení krku," tvrdí Čuan. Kde se vzal tento prapodivný zvyk, který přetrval staletí? To už dneska nikdo neví, zůstaly jen legendy. "Jedna pověst vypráví, že příslušníci kmene jsou potomky labutě a draka. Ženy podle ní podstupují drastickou proceduru proto, že se chtějí podobat pramáti kmene, kterou byla dračice s nádherným dlouhým krkem," vypráví Čuan. Jiná legenda říká, že si ženy začaly navlékat mosazné kruhy na krk ze strachu před tygrem, protože věřily, že se tak stanou nezranitelnými. Ze vsi mezitím odjel mikrobus s poslední várkou zvědavců a na chvíli zvládl klid. Také slepice jakoby na povel přestaly bezcílně pobíhat a vířit prach. "Přála bych si, aby sem zavedli elektřinu," zničehonic vyhrkne Mah Nang a přehrabuje se ve svých podomácku vyrobených suvenýrech. "Zdejší lidé ale tvrdí, že elektřina tady nikdy nebude, protože by to tu vypadalo moc moderně, a to turisté nemají rádi. Ale stejně bych se chtěla podívat na televizi," zasní se a pak se široce usměje. "Podívej, to jsem já," uchopí do ruky štůsek pohlednic. Opravdu, byla to ona. "A tohle je moje dcera," dává prst na jiný snímek. Zdá se, že ji to opravdu těší. Na chvíli zapřemýšlí, pak si poklepe na m osazné kruhy obtočené kolem svého žirafího krku a prohlásí: "Nakonec jsem ráda, že je mám. Bez nich by o mě nikdo asi nestál."
ladislav.kryzanek@mfdnes.cz* * *Může se hoditKDO JSOU PADAUNOVÉ: Většina Padaunů, uprchlíků z Barmy, dnes žije v několika pohraničních vesnicích v severozápadní thajské provincii Mae Hong Son, zejména podél řeky Paj. Jejich původním domovem bylo údolí Salwinu v barmském státě Kajah, kde jich dosud údajně žije ještě kolem 7000. Několik set Padaunů vyhnala občanská válka v 80. letech do Thajska. Jsou blízkými příbuznými většího národa Karenů.
JAK SE K NIM DOSTAT: Thajská provincie Mae Hong Son, součást proslulého drogového zlatého trojúhelníku, hraničí na západě a severu s územím Barmy. Ten, kdo viděl hollywoodský trhák Air America s Melem Gibsonem, který se natáčel právě v této oblasti, si může udělat představu o zdejší krajině. Z Bangkoku a města Chiang Mai je každodenní letecký spoj do Mae Hon Son. Klimatizovaným autobusem z Bangkoku trvá cesta 17 hodin. Vesnice Nai Soi leží asi 15 kilometrů od Mae Hong Son u barmských hranic. Informace poskytne každá turistická kancelář ve městě. Ideální doba pro návštěvu je mezi listopdem a březnem.
POPLATEK: Do padaunských vesnic cizinci platí vstupné ( v přepočtu 5 až 10 amerických dolarů).
 |
 Padaunská vesnice |
 Padaunské ženy jsou na své spirály hrdé. |
