Přesné datum ani rok, kdy byla objevena Evropany, známo není, ale došlo k tomu kolem roku 1500 a lidé to zde oslavují na svátek Lucie 13. prosince.
Během kolonizace o ni soupeřili především Angličané a Francouzi. Úplnou samostatnost získala v roce 1979, zároveň však stále patří mezi státy dobrovolně přidružené k Velké Británii.
Za horkého a líného nedělního dopoledne se z velkého katolického kostela na náměstí v centru Castries line krásný, vícehlasý zpěv. Obrovské dveře do chrámu Božího jsou otevřené a před nimi postává skupinka nastrojených dětí, které se už nemohou dočkat, až nedělní mše skončí a na řadu přijdou zmrzlinářské stánky připravené na chodníku před kostelem.
Úhlopříčně přes náměstí v nenápadné nízké budově je opěvován "konkurenční" protestantský Ježíš. Mladé černošky vestoje a s rukama nad hlavou neúnavně vykřikují: "Oh, Džííízis!"
Jak protestantské, tak katolické vyznání, stejně jako mnoho dalšího, patří ke koloniálnímu dědictví na ostrově Svaté Lucie.
|
|
Skladba obyvatelstva čítajícího přibližně 150.000 je také výsledkem evropské koloniální expanze, v rámci které sem byli přivlečeni a na místě zotročeni černoši převážně ze západní Afriky.
Potomci otroků - černoši - a potomci bílých kolonistů a otrokyň - mulati - hovořící anglicky a kreolsky dnes tvoří populaci, která Svatou Lucii obývá. Tím však pozůstatky po činnosti Evropanů zdaleka nekončí.
Rostliny, dnes pro karibskou oblast tolik typické a někdy až symbolické, jako třeba banánovníky nebo kokosové palmy, by tu člověk před přistáním prvních objevitelských lodí marně hledal. Banánovníky a mangovníky z Asie, kokosové palmy a chlebovníky z ostrovů v Tichomoří, kakaovníky z Jižní Ameriky.
Pět století po objevení Karibiku pro Evropu si lze tuto oblast těžko představit v její původní podobě. Přesto však není předkolumbovská minulost Svaté Lucie úplně nečitelná. Podle četných archeologických nálezů zde přibližně v rozmezí 200-1450 let po Kristu žilo mírumilovné, zemědělsky a rybářsky orientované etnikum - Arawakové, kteří na Svatou Lucii a další ostrovy Malých a Velkých Antil připluli na velkých kánoích patrně až od delty Orinoka.
Nejchutnější byli Francouzi
Sám Kryštof Kolumbus po svém prvním setkání s Arawaky na ostrově Hispaniola (dnešní Haiti a Dominikánská republika) o nich napsal: "Milují své bližní jako sebe samé a jazyk, jímž hovoří, je nejsladší a nejjemnější, který znám. Stále se usmívají."
Předkoloniální název ostrova Hiwanarau neboli "ostrov leguánů" pochází z jednoho z jazyků takzvaných Karibů, podle nichž je celá oblast a okolní moře pojmenováno a kteří odsud začali Arawaky vytlačovat několik desítek let před příchodem Evropanů.
Karibové se údajně vyznačovali podstatně drsnějším přístupem k životu než Arawakové. Byli to obávaní válečníci a svou osobní prestiž získávali především na základě hrdinství v boji a stejně jako staří Aztékové praktikovali kanibalismus. Se svojí odvahou a vášní pro boj a válku přestáli v konfliktu s nově příchozími Evropany až do pozdního sedmnáctého století.
Přestože se Karibům podařilo zpočátku řadu Evropanů zajmout a rituálně spořádat (nejchutnější prý byli Francouzi, po nich Angličané a Holanďané, zatímco maso Španělů bylo příliš tuhé), byli nakonec téměř vybiti a poslední z nich byli deportováni do Střední Ameriky.
Současní obyvatelé Svaté Lucie se žádných nových dobyvatelů obávat nemusí. Evropané a Američané přijíždějí vždy jen na pár dní a spokojí se s okupováním pláží a hotelů a stávají se stále významnějším přínosem pro místní ekonomiku.
|
|
Proč Svatá Lucie zaostává
V této době trápí místní lidi problémy s nezaměstnaností, pokles poptávky po zemědělských produktech, především banánech a cukrové třtině, ale také omezené možnosti ve vzdělávání.
Majitelka jednoho z hotýlků Tessa Lennsiquot říká, že Svatá Lucie stále o krok zaostává za ostatními, a jako hlavní příčinu bránící rozvoji a prosperitě na ostrově vidí povahu lidí. Podle Tessy nedokážou vzít osud do vlastních rukou, když upadá obchod s banány, tak na ně nedokážou jen tak zapomenout a přeorientovat se na něco jiného. Chybí jim také vůle učit se novým věcem a zřídka se dokážou spoléhat sami na sebe. Často raději čekají, až pro ně někdo pohodlný život zařídí.
Možná to má na svědomí příliš krásná krajina, moře a příjemné klima, ale tváře místních lidí, které tu člověk potkává, vyzařují jen mír a pohodu a o starostech s banány nedávají cizincům ani tušit.
