Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Surfařem na Havaji: když vlna je lepší než sex

  15:15aktualizováno  25. září 12:50
Voda zařve a tlačí vás vpřed, jako byste jeli v náklaďáku. Surfujete! Jenže tak snadné to není. Reportér Magazínu DNES prošel surfařskou školou na havajské pláži Waikiki.

V zádech mám celý oceán, ale pánem jsem tady já. Jako mladý bůh tančím na vlnách a celý Pacifik je mým jevištěm. Prkno mě poslouchá, stalo se součástí mého těla. Jsem pružný a elegantní a cítím pohledy krásných blondýnek, které na mne se vzrůstajícím zájmem koukají z pláže. Škoda jen, že nemám dlouhé vlasy, které by za mnou vlály, když řežu vlny.

Tak takhle nějak jsem si to představoval. Když končila první lekce surfování, měl jsem za sebou odpoledne plné pádů a byl jsem celý potlučený. Měl jsem prořízlou dlaň na levé ruce s ošklivě rozšklebenou ránou. A prořízlý levý ukazováček. A řeznou ránu na pravém malíčku. A také krvavou odřeninu na zádech, bouli nad pravým uchem, naraženou bradu - to jak jsem spadl přímo na prkno, odřené prsty na levé ruce a ošklivě modrající bouli na levé holeni.

A k tomu všemu jsem se zbláznil.

Do surfování. Jsem v tom až po uši.

Jsem nejnadšenější surfařský učedník na havajské pláži Waikiki, kde prý surfování vzniklo.

Jsem však učedník-mučedník. První lekce v surfařské škole byla potupná. Instruktor Jack mi poručil, abych si lehnul na písek, představil si, že ležím na prkně a vyskakoval na něj jako bych surfoval. "Fajn! Pěkně do podřepu! A roztáhni ruce! Držíš rovnováhu! Balancuj!" Takhle jsem si to nepředstavoval. Cítím se jako vojín v přijímači. Dril a povely.



Než smí surfařský učedník do vody, mučí ho na suchu, někdy i bez prkna.

Život na Waikiki

Na jedné z nejslavnějších pláží světa je surfing doma. Kdysi tady byl močál, ale navezli sem písek ze sousedních ostrovů a taky až z Kalifornie, a tím vznikla pláž místy úplně obyčejná a místy krásná tak, až vypadá jako kýč. Je úzká jako bederní rouška a vlny ji olizují, jako by byla z belgické čokolády. Palmy se klaní oceánu a vzduchem občas zní zvuk havajských kytar. Pár metrů odtud je město, hodíte přes sebe tričko a jdete se najíst. Není tady nikdy vedro ani zima, často bývá duha a nikdo nikam nespěchá. Je to prostě havaj.

"Rychleji, nebo tě budou ryby vyzobávat z korálů," haleká Jack.

Nejhorší je to, že mě nevzal někam stranou. Tohle všechno se děje přímo na pláži, uprostřed těch krásných blondýnek. Naštěstí mě úplně ignorují. Jsem pro ně vzduch, poslední nula, protože kdo tady nesvede s prknem aspoň salto, jako by neexistoval.

"Je načase jít se smočit," říká konečně Jack a já se těším, jak mu ukážu, že to bylo všechno zbytečné. Ještě se mi rád omluví.

Dostávám dlouhé, otlučené prkno. Není hezké, ale líp se na něm drží rovnováha. Úděl začátečníka. Nad pravý kotník si suchým zipem přilípnu obojek se šňůrou, která mě pojí s mým surfem. Až příliš mnoha lidem přerazilo zbloudilé prkno čelist nebo vyrazilo oko.

Prkno plácnu do vody, lehnu si na něj, najdu těžiště, aby byl předek tak pět centimetrů nad vodou, a krauluju kupředu. Tam, kde se lámou vlny a kde čekají na vlnu ostatní surfaři.



Hlavní tajemství surfování je jednoduché: udržet na prkně rovnováhu.

Sedíme na prknech obkročmo jako na koních. Tvářím se zkušeně a předstírám, že vím, co dělám.

Pak přichází ta pravá vlna. Oni to poznají nějakým šestým smyslem, já to poznám proto, že na mě Jack zakřičí.

Dělám, co mě nadriloval. "Když je vlna na délku čtyř pěti aut za tebou, začni pomalu pádlovat ke břehu," vtloukal mi do hlavy Jack. "Když je jedno auto za tebou, začni pádlovat ze všech sil. Když tě nadzvedne, skoč na prkno a připrav se na jízdu." Snadno se to řekne. Jacku, jak mám v té rychlosti poznat čtyři délky auta? A jakého? Kamionu, nebo brouka? Vlny letí tak rychle!

Pádluju, jako bych točil Čelisti, skáču na prkno - a nic.

Všichni jedou. Já padám. A znovu. A znovu. Surfařské ejaculatio praecox. Opakuju ho několikrát.

Až to přijde. Zase pádluju ze všech sil a najednou cítím, jak mě nějaká neznámá síla nadzvedává. Něco pode mnou řve a tlačí mne to vpřed, jako bych jel v náklaďáku.

Dělám klik, v jednom pohybu přitáhnu nohy pod sebe, pootočím se bokem vpřed. Tak jsem to piloval na písku. A stojím!

Jedu. Já surfuju!

Jedu a jsem na vrcholu světa. Jsem Superman. Jedu a tělo, voda a prkno jsou jedno. Cítím sílu tekutých krystalů pod nohama. Vrostl jsem do oceánu. Voda poslouchá mě a já poslouchám ji. Je to jako milování.

Trvá to věčnost. Ale je to jen pět, deset vteřin. Prchavá chvíle rozkoše je náhle pryč.



Když celý den pádlujete, pochopíte, proč mají surfaři vypracovanou postavu.

Jak začít se surfováním?

Nikdy asi nebudete surfovat tak dobře jako muž na hlavním snímku, havajský rodák a surfařský mistr světa Andy Irons. Ale zkusit to můžete snadno: surfuje se už i v Británii, Francii, surfaři jsou k zahlédnutí i na Jadranu (a dokonce ve Švýcarsku na řekách). A všude jsou většinou i školy surfu.

Třídenní kurz na Havaji vyšel na 50 dolarů. Až skončíte, budete asi tak dobří, jako Tuareg, jenž má právě za sebou třídenní lyžařský kurz ve Špindlu, kde poprvé viděl sníh.

Adrenalinoví feťáci

Ještě dvě hodiny jezdím a padám. Oceán se na začátečníky neusmívá. Každá vlna mě drtí jinak. Jedna mě sevře jako zápasník sumo, další je přímo míchačka betonu. Odírám se a řežu o korály, otloukám se o prkno. A bolí mě pravé rameno od kraulování, jak se pořád vracím, abych čekal na novou vlnu, která mě buď kousek sveze, nebo vyhodí a zvalchuje. Jack říká, že špatný surfař najde takovou vlnu na každé pláži.

Večer jdeme na pivo. Mám protekční zacházení, protože Jack ví, že chci víc než jen jezdit. Chci nakouknout surfařům do hlavy.

Jsou jako nějaký kmen. Mají svůj způsob života, vyprávějí si o pivu, holkách a marihuaně. A hlavně o vlnách.

Nemohou bez nich být. Jsou to adrenalinoví feťáci. Jsou to kamikaze v šortkách. Někdy jde i o život.

Proč to dělají? "To je stav mysli, je to prostě v tobě," říká jeden z nich. "Je to lepší než sex," chechtá se.

Ti lidé jsou jako sekta a mají dokonce svůj vlastní jazyk. Lekce číslo jedna: oslovuj každého "dude", frájo, nebo "bro", brácho. Lekce číslo dva: osekej větu tak, až z ní zůstane jen přídavné jméno - řekni jen šílený, bizarní, skvělý, neskutečný, příšerný. Lekce tři: přeháněj. Nikdy neříkej, že je něco skvělé. Je to absolutně skvělé. Pláž není přeplněná, ale superpřeplněná.

Jsou pořád v klidu, ležérně by se bavili o nových prknech snad i ve chvíli, kdyby se blížilo tsunami. Surfing je pro ně víc než ježdění na vlnách. Je to umělecká forma, subkultura, sociální fenomén i způsob života.

"Rozumíš, voda je pro mě bůh," říká jeden ze surfařů a nonšalantně se vysmrká na podlahu. Rozumím dobře, protože svého času jeden slavný surfař podal žádost, aby surfování bylo povýšeno na náboženství. Neprošlo to. Možná to byl přece jen absolutně šílený nápad, frájo...

PROSTĚ HAVAJ

Deset rad z jedné surfařské hospody, jak žít v pohodě, bez práce a starostí.

1. Nikdy nesuď den podle počasí, ale podle vln.
2. Nejlepší věci v životě nejsou věci.
3. Přiznej si - tolik si toho pamatovat nemusíš.
4. Mluv potichu a oblékni si nápadnou košili.
5. Cíle jsou zbytečné - nemířený šíp se nikdy nemine.
6. Kdo zemřel s nejvíce hračkami - přesto zemřel.
7. Věk je relativní. Když se octneš na druhé straně kopce, začneš nabírat rychlost.
8. Jsou dva způsoby, jak být bohatý - buď pracovat víc, nebo si přát míň.
9. Krása je vnitřní, vzhled neznamená nic.
10. Když není déšť, nebude ani duha.

Zdolávám velehoru

Druhý den se učím podplavat s prknem vlny. Ve správný okamžik zatlačíte nos prkna pod vodu a krásně proplujete. Snadno se to řekne. Mám pocit, že tlačím pod vodu nějaké sudy.

Druhý způsob už ani není pro mě. Když se vlna blíží, překlopíte prkno a jednoduše sklouznete pod něj. Držíte ho a proplujete. Pak ho převrátíte zpátky, vyšvihnete se nahoru a pádlujete dál.

Lepší je ale jezdit. Troufnu si na nesmělé obloučky a několikrát ujedu snad i pár desítek metrů.

Jak jezdím a padám, pohybuju se mezi nafoukaností a pokorou.

Jedna vlna mě pokoří a uvědomuju si, že jsem jen zrnko v oceánu. Jiná vyvolá adrenalin a pocit nadčlověka - když se s ní zvednu, mám pocit, že zdolávám velehoru.

Jízdy jsou jako život. Je to krásné a nekonečné a najednou je to pryč.

Když už si myslím, jak jsem dobrý, projedou kolem mě muž s ženou na jednom prkně. Muž ženu zvedne nad hlavu jako Protopopov Bělousovovou. Ona udělá holubičku a tak dojedou až k pláži.

Jednou mě seřve snad šedesátiletá paní. Snažil jsem se před ní naskočit na vlnu, na níž ona už jela. Sebrat někomu vlnu je zločin a někdy se trestá i pěstmi. Ale paní pochopila, že jsem greenhorn, a tak měla smilování.

Třetí den mi Jack řekl, abych přišel před šestou ráno. Waikiki i moře byly sinavě popelavé. Nikdo nikde. Jen já a moře. Zase jsem jezdil a padal. Začalo svítit sluníčko. Při jednom pádu se přese mě zlomila vlna a spatřil jsem tříšť proti slunci.

To už nebyla voda. Pršely na mě diamanty. Bylo to neskutečně šílený, frájo.



Havajský rodák a surfařský mistr světa Andy Irons

Historie surfování
Jack London i Beach Boys

Začalo to dokonce ještě mnohem dřív než fotbal. Zdá se to zvláštní, ale jezdit po moři na prkně napadlo lidi mnohem dřív než nafouknout kus kůže a kopat do něj.

Surfování vzniklo v Pacifiku prý dokonce dříve než před rokem 400 našeho letopočtu. Byla to velká lidová zábava, nejdelší prkna směli mít místní vládci (ta nejlepší byla ze dřeva stromu zvaného wiliwili), ale nakonec surfování málem nepřežilo bílé misionáře, kteří ho lidem zakazovali. Bylo už ve stádiu klinické smrti, když si ho počátkem 20. století všimli Američané na Havaji. Brzy je tenhle sport pohltil.

Ale z bezvědomí se ježdění na prkně probralo až ve chvíli, když před první světovou válkou dorazilo do Kalifornie, kromě jiného i díky povídce Jacka Londona, který si na Waikiki okusil, jaké to je.

Opravdová exploze začala v 60. letech minulého století, kdy se surfování stalo módou i životním stylem. Přišli Beach Boys i ležérní životní styl. Americká móda rychle zapustila kořeny v Austrálii a Jižní Africe a nakonec všude tam, kde mají alespoň nějaké vlny. A tak dnes můžete narazit na surfaře dokonce i na evropském pobřeží, což by byl dříve nevídaný pohled.

Dnes je surfing nejen sport a zábava, ale také postoj k životu a rovněž velký obchod. Především však je to radost a potěšení z vlastní obratnosti, to ovšem teprve tehdy, až prkno zkrotíte.

 

Autoři: ,




Nejčtenější

Největší kokosová houpačka, Bali
Nejlepší destinace pro rok 2017 podle cestovatelů. Praha na 9. místě

Nejlepší destinací letošního roku je podle prestižní ankety cestovatelů na serveru TripAdvisor Bali, na druhém místě se umístil Londýn, třetí příčku obsadila...  celý článek

Tereza Kretschmannová
Letuško, chci si stáhnout okno. Jaká je práce 11 kilometrů nad zemí?

Dostanete pěknou uniformu a létáte si po světě. Tak si většina lidí představuje práci letušky. Přidejte k tomu ale ještě náročný výcvik, velkou odpovědnost,...  celý článek

KARAVAN. Vyjet s obytným přívěsem se zprvu zdálo jako skvělý nápad. Po...
Hotel s sebou. Karavany a obytné vozy Češi milují, nejvíc rodiny s dětmi

Češi stále častěji vyrážejí na dovolenou v zapůjčených karavanech či obytných vozech. Poptávka roste i po těch luxusnějších. Řada půjčoven už má kapacity na...  celý článek

Pohled z Vysoké hole směrem na Šumperk a Zábřeh
VIDEO: Světelné moře a krásná souhvězdí. Co dokáže inverze v Jeseníkách

V době, kdy si většina lidí užívala hluboký spánek, vydávali se v zimě a s těžkou technikou na hřebeny Jeseníků a fotili. Na tisících fotografií zachytili...  celý článek

Maple Leaf, stokilová zlatá mince dorazí v září do Prahy
Proč zmizela obří mince? Kvůli zlatu, sběratelství nebo frajeřině

Neznámí pachatelé ukradli z berlínského muzea obří stokilovou minci z ryzího zlata. Na případu zaráží, jak bezproblémové bylo minci v hodnotě sto milionů korun...  celý článek

Další z rubriky

Celou cestu je co fotit.
Do Rumunska za párou. Lesní úzkokolejka vozí dělníky a baví turisty

Národní park Maramureš s nedotčenou přírodou a průzračnými potůčky je sám o sobě dostatečným důvodem vyrazit na sever Rumunska. Milovníci mašinek by ale neměli...  celý článek

Dinosauří stopa objevená na pobřežním pásu mysu James Price Point v...
V Austrálii našli největší otisk stopy dinosaura na světě

Na severozápadním pobřeží Austrálie vědci objevili otisky stop 21 druhů dinosaurů. Některé z nich jsou až 140 milionů let staré a jedna je největší dinosauří...  celý článek

Ani u východu ze „strašidelného zámku“ nechybí obchod se suvenýry. Je libo...
Mozek na talíři a čirý strach. Do strašidelného zámku v Dubaji děti nesmí

Pocta akčním hrdinům z amerických velkofilmů, nejstrašidelnější zámek hrůzy široko daleko či brutální horská dráha. Před několika měsíci byl v Dubaji otevřen...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.