Středoevropanky v Toskánsku

Léto v Toskánsku. Divoké, úchvatné. Léto třpytivých barev, prosycené mořem. Žlutý sluneční kotouč žhaví zemi. Náměstí malého městečka zbarvuje do zlatova. Je neděle. Typická, líná, nudná. Propukla siesta. Kamenné zdi domů jsou lhostejné. Obyvatelé působí ospale. Úzkými, hadovitými uličkami se ploužíme s matkou. Středoevropanky, které nevědí, jak žít v přímořských krajích. A tak, jak je vidět, počínáme si zcela nemožně. Podotýkám, že je rok 1969. Naše cestovatelské zkušenosti jsou zcela minimální. Mně je šestnáct a stále se divím, jací jsou ti Italové nudní. Jsem zklamaná. O italském temperamentu mám jiné představy. Dokonce podotýkám, že to u nás, ve středních Čechách, by v takovém vedru jinak tepal život... Onoho léta jsme přijaly pozvání manželského páru středních let. Typických Italů. Seznámili jsme se při jejich léčebném pobytu v poděbradských lázních. Naši známí jsou skvělí hostitelé. Ale především ženská polovina páru je ztělesněním důstojnosti. Osudný večer, jehož průběh vám chci vylíčit, nesliboval žádné velké povyražení. Chystá se oslava. Honorace městečka ve stylu paní lékárníková, paní vrchní radová, paní starostová připravuje trachtaci na počest zasloužilého rodáka, senátora. Ctihodní pánové s ještě ctihodnějšími dámami, které se honosí dokonalými účesy, večeří na terase místního hotelu. Akce se utápí v eleganci a nudě. Otravuji se tam také. Jako host našich známých. Nedaleko od místa, kde sedím, skomírá pramínek vytékající z úst malého barokního andělíčka, zdobícího kašnu. Zaujalo mě to. Je to, jako když andělíček občas vyprskne slinu. Pomyslím si, že by bylo estetičtější, kdyby pramínek vody nebyl přerušován. A tento postřeh se stane osudným nejen mně. Kohoutek k ovládání je ode mne vzdálen pouhých čtyřicet centimetrů. Pootočím kohoutkem o jeden milimetr. Nikým nepozorována a nevarována. V tom okamžiku se něžná andělská ústa stanou vyústěním kropícího vozu. Do výše pěti metrů vytryskl mohutný gejzír. Strnula jsem hrůzou. Zoufale jsem kohoutkem otáčela zpět. Marně. Proud ještě zmohutněl. Společnost zkoprněla. Život se na chvíli zastavil. A potom s jekotem, kvičením a řevem účastníci slavnosti vyskakují od stolů zaplavovaných vodou a utíkají na náměstí. Teprve asi za pět minut se přiřítí povykující majitel restaurace s velikým šroubovákem a francouzským klíčem a něco kutí na přívodu vody. Příval se konečně zastavuje. Stojím zkroušeně poblíž a očekávám ortel. Ale stane se něco naprosto nepředvídatelného. Restauratér nebohého číšníka chytil za límec a zuřivě s ním cloumal. Slova, která na něj chrlil, nelze ani vyslovit... Zjistila jsem, že náměstí mezit ím pozoruhodně ožívá. Ctihodní občané, z kterých crčí voda, budí svým neobvyklým vzezřením zaslouženou pozornost. Avšak nikdo z postižených se na mě nevrhá, aby mě ukamenoval. Naopak, událost je přímo rozjařuje. Pod terasou se kupí zvědavci v očekávání věcí příštích. Nečekají marně. Z útrob restaurace se vynořuje jakási místní kutálka. Začínají válet valčíky, moderní hudbu, ale i italské lidové tance. Vodníci i přihlížející dav se pozvolna rozhýbávají, za chvíli přímo křepčí. Tančících neustále přibývalo, až je jimi zaplněna polovina náměstí. Toho večera tekla proudem voda, ale i víno. Naši známí nám ještě po letech psali, jak starousedlíci v městečku vzpomínají na gejzír vody a na úžasnou tancovačku, kterou vyprovokoval. Končila až za ranního rozbřesku. Údajně se za devět měsíců mezi místními podstatně zvýšila porodnost. Pověsti o italském temperamentu nelhaly...