Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Kde jsou Andy nejkrásnější. Jak si užít horské masivy ve středním Peru

aktualizováno 
Jsem jeden z těch spokojenejch parchantů z bohatý země, co nemá hladovějící rodinu ani válku na dvorku, a proto může dělat, co uzná za vhodné a zábavné. Tak zní krédo Matouše Ruckiho, který právě cestuje po Jižní Americe. V dnešním díle s ním navštívíme oblast středního Peru.

Nepravidelné místní značení | foto: Matouš Ruckipro iDNES.cz

Z Amazonie (přečtěte si: Chudoba, povodně i pohoda v peruánské Amazonii) se mi neodjíždělo vůbec lehce, ale další program vypadal také zajímavě. Přes kulturně-historicky bohatou oblast okolo města Chachapoyas jsem se dostal na pobřeží do Trujilla, poté jsem už oblékl zelený trikot a vyrazil za horskými prémiemi do peruánských kopců. Okolí města Huaraz je pro lidi jako já učiněný ráj, protože leží přímo pod impozantními štíty v jedné z nejkrásnějších částí celých And.

Chachapoyas

Oblast okolo města Chachapoyas nepatří k těm nejnavštěvovanějším v Peru, ale je nesmírně přírodně i kulturně-historicky bohatá. Jméno města pochází od předkolumbovské civilizace, která v 15. století podlehla inckým dobyvatelům.

Chachapoyané po sobě zanechali množství památek – pevnosti, mauzolea, náhrobky i sakrální stavby. Kromě toho se zde nachází i dva vodopády patřící k těm vůbec nejvyšším na světě. Já jsem bohužel navštívil pouze památku ze všech nejznámější, a sice zbytky pevnosti Kuélap, někdy nazývané Machu Picchu severu.

Výhled na kilometr hluboké údolí řeky Utcubamba

Výhled na kilometr hluboké údolí řeky Utcubamba

Malebné náměstí v Chachapoyas

Malebné náměstí v Chachapoyas

Kuélap se nachází tisíc výškových metrů nad údolím Utcubamba a je to stavba vskutku impozantní. Pěší výstup nebyl zadarmo, ale rozsáhlý areál na vrcholu hory s náboženskými stavbami i běžnými obydlími navíc obehnaný vysokými hradbami stál za to.

Jak sem někdy v prvním tisíciletí dotáhli ty tisíce tun kamenů na stavbu opevněného města o rozměrech 600x100 metrů z lomů ležících dole v údolí, vám nepovím, ale výhled z oken tedy měli parádní.

Pobřežní poušť a její krásy

Z Chachapoyas jsem se svezl nočním autobusem na pobřeží, kde jsem si za cíl vybral historické Trujillo s pestrobarevným koloniálním centrem a nedaleko ležící rybářskou vesničku Huanchaco.

Fotogalerie

Trujillo je druhé nejstarší Španěly založené město v Peru. V roce 1534 ho založil konkvistador Diego de Almagro a pojmenoval ho po kastilském rodišti velkého Francisca Pizarra.

Ten měl již za sebou zradu a následnou popravu inckého panovníka Atahualpy a zrovna čerstvě vyplundroval Cuzco, takže si to plně zasloužil.

Okolní oblast byla ale obývána již dávno předtím a milovníci archeologických nalezišť se tu nějaký čas zabaví. Já archeologii nějak zvláště neholduji a tak jsem se spokojil jen s návštěvou Chan Chanu, což bylo kdysi jedno z největších měst na kontinentu. V 15. století ho ale potkal místní tradiční osud - podlehlo rozpínavým Inkům.

Většinu času jsem strávil v malém plážovém městečku Huanchaco, kde mě zajímali místní rybáři. Ty totiž, pro mě dosti překvapivě, stále používají tradiční rákosové čluny stejně jako jejich předci před třemi tisíci lety.

Nechtělo se mi tomu věřit, ale jeden rybář mi potvrdil, že všechny ryby na místním trhu jsou skutečně loveny pomocí těchto jednoduchých loděk, které tu nazývají ‚caballitos de totora‘ neboli rákosoví koníčci. Jméno asi nebude původní, protože koně přivezli do Jižní Ameriky až Španělé, ale i tak je to roztomilé.

Noční pláž s caballitos de totora

Noční pláž s caballitos de totora

Totora se správně jmenuje orobinec a je to stejný druh rákosu, jaký se používá na stavbu proslulých plovoucích ostrovů na jezeře Titicaca. Koníčci jsou už dneska plnění trochou polystyrenu, ale pádluje se postaru bambusovou latí. Jednoduše skvělé. A aby to bylo ještě lepší, tak na nich místní i hipstersky surfují.

Jen abys v těch horách nepřišel k Huarazu

Z Huanchaca jsem se dalším nočním autobusem konečně dostal do míst, kam jsem se těšil skoro nejvíc v celém Peru. Stotisícový Huaraz je velice sympatické místo plné andských žen ve vysokých kloboucích a především leží na úpatí peruánských And.

Zdejší Cordillera Blanca a Cordillera Huayhuash jsou považovány za jedny z nekrásnějších částí celého skoro osm tisíc kilometrů dlouhého pohoří a já to mohu s klidným svědomím potvrdit. Už jen pohled na 6 768 metrů vysoký Huascarán viditelný z centra města mi potvrzoval, že jsem tady správně.

O autorovi

"Proč smrdět doma, když můžeme do luftu." Cestovatelský blog Matouše Ruckiho najdete zde, jeho zážitky z cest můžete sledovat i na Instagramu.

V Huarazu jsem navíc náhodou narazil na skvělý rodinný hostel El Tambo, který měl neuvěřitelně hodnou majitelku a většinu osazenstva tvořili velmi zábavní Jihoameričané. Po dlouhých týdnech jsem tu navíc potkal i dva Čechy a dva Slováky a tak jsem si opět trochu procvičil rodnou řeč. To vše za 10 solů (asi 70 Kč) na noc. Skončilo to tak, že jsem se v Huarazu těšil do hor a v horách do Huarazu.

Z Huarazu jsem vyrazil na dvě povedené vícedenní výpravy. První vedla do pohoří Cordillera Huayhuash a ta druhá do vůbec nejvyššího pohoří ležícího ještě v tropickém pásu - Cordillery Blanca. Tam jsem přespal u kýčovité laguny s lascivním názvem a poté se napojil na známý trek Santa Cruz.

Mocný Huayhuash

Místo tradičního zhruba desetidenního okruhu okolo tohoto impozantního masivu jsem zvolil kratší a trochu těžší týdenní přechod pohořím pěkně napříč. Jednak je onen zmíněný okruh už celkem známý a moje trasa vedla povětšinou méně navštěvovanými údolími včetně toho, kde se odehrál šílený, ale pravdivý příběh z knihy Setkání se smrtí a filmu Pád do ticha (v originále se jmenuje obojí Touching the Void).

Úchvatné panorama hlavního masivu Cordillery Huayhuash

Úchvatné panorama hlavního masivu Cordillery Huayhuash

Druhým důvodem, proč jsem vyrazil tudy, byly někdy až absurdní poplatky za průchody vesnicemi ležícími na trase desetidenního okruhu. Těmi začíná být trek okolo Huayhuashe bohužel také známý.

Nemám nic proti tomu zaplatit vstup do národního parku nebo rozumné mýtné, ale téměř každý den platit gringo poplatek za pouhý průchod 25-45 solů (180-330 Kč) v zemi, kde obědové menu stojí solů pět (a postel v hostelu 10-20), to mi přišlo trochu moc. Mimochodem nedaleko ležící a několikrát větší Národní park Huascarán má jednotné vstupné 60 solů platné tři týdny.

Oba dva výběrčí, kterým jsem ještě během prvního dopoledne musel zaplatit, byli navíc dost nepříjemní a ani neodpověděli na pozdrav. Jaký to kontrast oproti usměvavým a přátelským pastevcům v horách. Inu, i turismus má své stinné stránky.

No ale zpět k pozitivnějším věcem. Druhý den pochodu se ke mně připojil jeden místní pes a šel se mnou dalších pět dní až do konce ve vesnici Cajatambo. Tam asi věděl, k čemu se schyluje, a tak mě opustil ještě dříve, než jsem nasedl na spoj směr Huaraz.

Oldřich jako horský model

Oldřich jako horský model

Pro účely veselých historek z natáčení jsem ho musel nějak pojmenovat. Začal jsem mu tedy říkat podle mého oblíbence Oldřich Prefát z Vlkanova. Spát se mnou ve stanu nechtěl, jídlo však naštěstí neodmítal. Oldřich měl krátké nohy, ale nelhal a přes pětitisícová sedla se dostával, jako by to byl výlet na Kokořín.

Vzhledem k tomu, že jsem za celých sedm dní nepotkal téměř nikoho, jsem byl rád, že si můžu s někým povídat. Můj souputník se občas tvářil, že je hluchý, ale to mi nevadilo a společně nám cesta dosti rychle utekla. Já jsem tedy ještě nenavštívil hory, které by se mi nelíbily, ale Huayhuash je přeci jenom něco trochu extra.

Laguna 69 a trek Santa Cruz

Druhý výlet do hor byl třídenní a spojil jsem v něm návštěvu nádherné Laguny 69 a trek přes sedlo Punta Unión a následný sestup údolím Santa Cruz. Mimochodem ona zmíněná tyrkysová laguna nedostala jméno podle toho, co se nabízí. Když Peruánci v roce 1975 vyhlašovali Národní park Huascarán, tak všechny laguny, které neměly jméno z dřívějších dob, prostě očíslovali. Fantazii se ale meze nekladou.

Laguna 69 je místní hit a přes den k ní vyráží spousta lidí. I proto jsem se rozhodl u ní přespat. Stejně jako v Huayhuashi se mi vyplatilo udělat něco malinko jinak, než jak to nabízí cestovní agentury a dělá většina návštěvníků, a rázem jsem byl na západ i východ slunce na tomto kouzelném místě ležícím ve 4 500 metrech nad mořem zcela sám.

Slavná Laguna 69

Slavná Laguna 69

Následný trek Santa Cruz byl také pěkný, ale za nejkrásnější trek v Peru, jak ho propaguje turistická mašinerie v Huarazu, bych ho neoznačil. Myslím, že jde spíš o to nalákat na tento vcelku jednoduchý výlet co nejvíce lidí včetně těch, co nemají moc zkušeností ani výdrže.

Dále na jih

Hostel El Tambo, Huaraz ani ty impozantní hory se neopouštěly snadno, protože liduprázdných treků, nádherných jezer a zasněžených štítů je tu na několik měsíců. Měl jsem však v Limě nějaké rodinné a průvodcovské povinnosti a navíc na mě v jižním Peru čekají ty největší klasiky: Cuzco, Machu Picchu i jezero Titicaca. Tak cestování zdar!

Autoři:




Nejčtenější

Estonský hrad Kuressaare (Arensburg)
100 POHLEDŮ: Důstojníci na procházce u hradu v Kuressaare - Arensburgu

Pro období let 1890 až 1914 se vžilo označení Belle Époque - „krásná doba“. Právě v tomto období vznikla většina fotografií, které jsme zařadili do seriálu 100...  celý článek

Tanečník ze Sepiku je připravený na kulturní show v Madangu.
My máme hodinky, oni mají čas. Co udělají mobily s Papuánci?

Martin Soukup letos dostal cenu Neuron, udělovanou nejlepším vědcům. Mimo jiné za to, že sleduje, jak žije asi patnáct set lidí v odlehlém údolí ostrova...  celý článek

První fotky pořízené pod mořskou hladinou dokazují, že potápění u zříceného...
Dokud je čas. Potápění u zříceného Azurového okna se stalo hitem

Ještě přes svým zřícením do moře bylo Azurové okno na Maltě jednou z největších turistických atrakcí světa. A jak to vypadá, kolaps této nádherné skalní stěny...  celý článek

Ilustrační foto
Židé, prosím, sprchujte se. Cedule v švýcarském hotelu naštvaly Izrael

Malý alpský hotel ve Švýcarsku vyvolal pobouření, když ve svých prostorách umístil cedule s pokyny pro židovské hosty. Po vlně kritiky, ke které se připojila i...  celý článek

Bunkr Atlantického valu, který Němci postavili za druhé světové války, aby...
Nizozemsko odkrývá nacistické bunkry. A s nimi i bolestnou historii

U pláží nedaleko Haagu pokryl písek bunkry, které tu byly postaveny na Hitlerův rozkaz. Jakoby tento písek schoval i bolestivé vzpomínky, které bunkry...  celý článek

Další z rubriky

Lidé procházejí kolem protituristického graffiti v historickém centru...
V Evropě se zvedá odpor proti turistům. Je jich moc, zlobí se místní

Protesty v Benátkách a Barceloně, zvláštní opatření v Římě a Dubrovníku. V nejpopulárnějších turistických destinacích Evropy se šíří protituristické nálady....  celý článek

Šílený přístav v Bangladéši
VIDEO: Nás nedostanou. Kurz přežití v šíleném přístavu v Bangladéši

Bangladéšský přístav v Dháce je stejný jako celá země. Přelidněný, přeplněný, plný odpadků a boje o přežití. Míchají se zde staré bárky s moderními loděmi,...  celý článek

Bunkr Atlantického valu, který Němci postavili za druhé světové války, aby...
Nizozemsko odkrývá nacistické bunkry. A s nimi i bolestnou historii

U pláží nedaleko Haagu pokryl písek bunkry, které tu byly postaveny na Hitlerův rozkaz. Jakoby tento písek schoval i bolestivé vzpomínky, které bunkry...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.