Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Stopem po vodácké dálnici u Krumlova. Je to jako majáles

aktualizováno 
Jestli někde hledat typického Čecha, tak na Vltavě. Hladina je od Vyššího Brodu po Zlatou Korunu napěchovaná tak, že i když vypadnete z lodi, spadnete nejspíš rovnou do další. A většinou vám hned někdo nabídne lahev na posilněnou.

Stopem po vodácké dálnici | foto:  Petr Topič, MAFRA

Vydal jsem se stopem po Vltavě, abych vyzkoušel, jaké to je na nejopilejší dálnici v Česku. Jsou tu mlaďoši, co testují pevnost svých čerstvých svazků, rodinky s dětmi, pupkatí tatíci, co už junáctví dávno vyměnili za pivo. A taky pravověrní vodáci, jenže ti jsou v menšině

„Vltava, to je takový studentský majáles,“ zhodnotí asi nejtrefněji můj výlet po nejvytíženější české řece jeden známý. Většina cesty se v případě raftu a dobré vody dá sjet téměř bez píchnutí pádlem. Ideální podmínky panovaly, takže to podle toho vypadá.

Začínám s Moraváky

Ve vodáckém autobuse jsem v Boršově nad Vltavou sám, ale jen co zajedeme k prvnímu kempu, začne se plnit tak, že musejí povolat posilový. Ve Vyšším Brodě to vypadá jako na bazaru. Většina lidí tu začíná svůj vodácký sen.

Fotogalerie

Prodírám se davy a přemýšlím, jak se dostat na loď. „Tož, to se nejspíš nedá převrátit,“ cinkne mi v uchu výrazná moravština. To jeden z party kluků zkouší, jestli je raft nafouknutý. Je rozhodnuto, stávám se porcelánem na jeho palubě. Posádka (včetně doprovodných plavidel), to je sedm borců ze Všetul.

„Máš štěstí, že jedeš s náma,“ ujišťuje mě „kapitán“ raftu Honza. „Já su na vodě podruhé v životě a ti dva vepředu jedou letos poprvé,“ chechtá se a šněruje raft do první šlajsny. Ještě se trochu pošťuchujeme a už je na nás řada. Šup a jsme dole. Ztráty na mužstvu žádné, jen jsme přišli o jeden klobouk. Na vodě je však tak narváno, že za námi za chvíli dopluje na jiném člunu.

Pečují o mě příkladně. Hlavně o pitný režim je postaráno. S „naředěnou“ kolou taženou na špagátku za lodí se však musím mírnit. Nechci dopadnout jako „Čuřil“, který se co chvíli ráchá ve vodě. Však oni mi to kluci večer vynahradí pověstnou moravskou pohostinností v kempu.

Všetuláci jsou typickými výletníky na prázdninové Vltavě. Jezdí si sem odfrknout, vyřádit se, možná navázat nějakou krátkodobou známost. Na druhou stranu, žádné vyloženě nebezpečné situace – alespoň na našem raftu, který záhy dostává jméno Beznaděj – nenastávají. Maximálně tak o fous míjíme muškařícího rybáře. Kluci drží partu, ti, co jsou tu jako doma, upozorňují na případné nástrahy; většinou marně, takže sem tam šutr chytneme. Když někdo nemůže, střídá a jde si odpočinout do raftu. Zkrátka bez nějakého zvláštního přičinění splouváme bezpečně.

Stopem po vodácké dálnici
Stopem po vodácké dálnici

To je asi ta největší výhoda a zároveň nevýhoda Vltavy. Po většinu sezony jako jedna z mála řek u nás „teče“, ale hlavně, pokud není výjimečný stav vody, je relativně bezpečná. Proto se na ni během posledního desetiletí přesunula značná část (nejen českých) turistů. I dokonalý vodácký servis může za to, že v některých místech uvidíte jednolitého hada plavidel s většinou relaxujícími a popíjejícími lidmi. „Jak by taky ne, vždyť už vlastně nic nemusím s sebou vozit,“ potvrzuje v jednom z kempů, kterých je po Vltavě mraky, letitý vodák Pavel. „Stačí mi kreditka a kartáček. Všechno ostatní mi sem dovezou.“

Právě kvůli tomuto servisu zatínají pravověrní vodáci zuby a opřou se do pádel. Ostatně většina jich prý stejně jezdí mimo sezonu. Takové hledám. Zatím marně. Takže se druhý den naloďuju opět do raftu, tentokrát pro změnu plného holek. Večerní posezení u slivovice na mě nechalo mírné následky. Využívám proto situace a jen tak ležím na zádi. Holky sjíždějí vodu po několikáté, letos je to však speciální ročník. Jedna z nich má rozlučku se svobodou.

Řeka voní

„Pojďte, budeme soulodit,“ vybízí nás dívčina na druhém raftu. Trochu to drcne a my se necháváme dál unášet Vltavou. Větev nevětev, kámen nekámen. Holky sice vypadají, že toho mají po včerejšku dost, ale jakmile se za zákrutou objeví první hospoda, míříme k ní. Škoda, ta debata o lacích na vlasy a krepovačkách se tak slibně rozjížděla.

Ale nedá se nic dělat, dnes jedu poctivě po stopařsku. Jez po jezu, od hospody k hospodě. Už jsem si i vylepšil Ahóóóóój, ještě včera jsem zarputile na všechny pozdravy odpovídal Zdar! Většinu vodáků bavím, ale k mé škodě mou cedulku s nakreslenou korunou rozklíčují jako cíl mé dnešní cesty až nějakých patnáct metrů dál po proudu. Jasné, že se nikomu nechce vracet, ale alespoň mi fandí.

Cílím tedy zase na raftaře. Plují pomalu a je větší šance, že budou mít místo. Jako rodinka ze Štětí. Taťka, mamka, dcera a strejda. Opodál kamarádi na druhém plavidle. Z rodinné idyly za chvíli skáču k rozparáděným mlaďochům na raftech, ty střídá manželská dvojice.

Stopem po vodácké dálnici
Stopem po vodácké dálnici

Řeka nádherně voní, voda je zlatavá, jak se v ní odráží sluneční paprsky. U Větřní se nachomýtnu k lodní bitvě, zkrátka pohoda. Za jezem U Rechlí mě bere do kánoe gymnazistka na prázdninách a hodí mě pár set metrů k sedmému jezu u Českého Krumlova. Dál prý raději pojede sama, netroufne si se mnou sjet šlajsnu, která pořádně kope. Dole pod jezem se ráchá snad každá druhá osádka, ani nevím, jestli gymnazistka projela suchá.

Už jsem z toho stání ve vodě a opékání od slunce dost unavený. Vysíleného mě nabírá další raft. Zprvu ani nepoznám, že je to „moje“ rodina ze severu Čech. Jedou jen za Krumlov. Ale i tak jsem vděčný za každý metr. A zase stojím ve vodě. Kolem však projíždějí jen děcka, co dovádí v proudu řeky. Rafty už žádné. Je už taky po šesté.

Dnes to dál nepůjde. Nezbývá než improvizovat. Vyměňuju stop za stop, přemístím se na výpadovku z Krumlova. Mávám korunou. Hned třetí auto zastavuje. Mám štěstí. Mladík pracuje pro firmu, co půjčuje lodě, a hodí mě přímo do kempu. Je to celé blázinec, shodneme se.

„Dělají tady z toho takové české Las Vegas. Většina lidí počítá s tím, že to, co se odehraje na vodě, tak na vodě taky zůstane,“ vysvětluje, zatímco čekáme, než se auto prokouše davy vodáků ve Zlaté Koruně. „Chlapi se tady vyřádí, vystřízliví a jedou v klidu domů, kde sekají dobrotu. Jen se celý rok modlí, aby s nimi příští rok nechtěla jet manželka taky,“ popisuje obraz, na němž je založen vodácký byznys, který živí snad polovinu kraje.

Nejkrásnější úsek

Třetí den ráno se dostavuje krize. Sluníčko dopoledne ne a ne prorazit mraky, je mi zima a jsem unavený. Mrzutě lezu do vody, abych si alespoň udělal stopařské selfie. Stačí však pět minut ve vodě a jsem jako vyměněný. Začíná mě to dokonce zase bavit. Halekám na lidi, co kolem projíždějí, baví mě, jak se baví.

Evidentně ubylo raftařů. Kemp byl sice přes noc nacvakaný, ale ráno ho dost vodáků opouští směrem k výpadovce. Možná kvůli tomu, že se zítra jde do práce, možná proto, že poslední úsek je chudší na velkoosvěžovny. „Hele stopař, vezmem ho?“ ozve se spásná věta. Táta se synem. Na kánoi. Už mě sice přejeli, ale nedělá jim problém se vrátit. Elegantně zarejdují proti proudu a ani se nenaděju a vezu se.

Stopem po vodácké dálnici

Koupat se nebudeme, ujišťují mě. Lepší průvodce na poslední úsek jsem si nemohl přát. Táta zkušený vodák, který do krásy tohoto sportu začal syna zaučovat už v dětství. „Mě to naučila moje maminka, tak já to zase předávám svým dětem,“ prozrazuje otec.

Poslední úsek z Koruny do Boršova je asi nejkrásnější. Nebo se mi tak alespoň zdá. Zřetelně ubylo lodí, chvílemi jsme na řece úplně sami. Postupně se alespoň trochu dostávám do vodáckého řemesla. „Támhle je hlaďáček,“ hlásí syn z přídě taťkovi kámen, který lze snadno přehlédnout, protože nečeří vodu. Srážka s ním by však mohla být osudná. Táta zezadu zkušeně „čte řeku“, když si syn-háček není jistý, poradí, kudy jet.

Občas předjedeme nějaké „vodáky“, co tohle řemeslo neovládají a uvízli na mělčině. Kam vlastně jedete? „Nevíme, kam budeme chtít, kam nás řeka donese.“ Vltavu jedou až z vrchu, museli přepádlovat i Lipno. Loď mají svou, času spoustu, takže je nic neomezuje. Tedy skoro. Kousek před Boršovem musíme překonat jez, na kterém však visí upozornění, že ten následující není sjízdný. Cesta tak překvapivě končí pro nás všechny. Necháváme loď pod vrbou, já beru své průvodce alespoň do Krumlova autem na vlak.

Tři dny na Vltavě mě stály to, co tři dny u Jadranu. A tezi jednoho z vodáků, „aby si člověk po Vltavě vzal ještě tři dny volna na zotavenou“, bych podepsal. Jo a policajta, který na řece hledá střízlivé vodáky, jak jím strašili v autobuse, jsem taky nepotkal. Pokud tedy nepracoval v utajení.

Autor:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.