U malého letiště za Kišiněvem mi zastaví inteligentní kluk, Ghenadie. "Chceš si povídat rusky, nebo anglicky?" nabízí a že prý mě sveze na hranice s Podněstřím. "Za ně už nemůžu. Oficiálně to je taky sice Moldávie, ale od občanské války 1991 má svoje vlastní hranice, svého prezidenta, svou policii, a dokonce i vlastní peníze tam mají..."
Ovšem jak si tak mezi vinicemi předjíždíme koňské povozy, rychle zjišťuju, že blázincem je Moldávie celá, nejen separatistické Podněstří.
PodněstříPodněstří (moldavsky Nistreană, rumunsky Transnistria) je největším problémem současného Moldavska. Oblast východního břehu řeky Dněstr s převahou rusky mluvícího obyvatelstva byla součástí SSSR již od 20. let 20. století. V roce 1990 vyhlásila Podněsterská moldavská republika nezávislost na Moldavské republice, což značně destabilizuje celý region. Republika není mezinárodně uznávána. |
Ghenadie chrlí historku za historkou, hraniční řeka Dněstr se blíží. Tak například - pracuje jako manažer v Bukurešti, má rumunskou ženu. Jenže Moldávie nedávno zavedla pro Rumuny víza, která se získávají jenom obtížně: "Chápeš to? Vždyť Rumunsko je národ, který nám je nejblíž, rumunština je naší řečí. Dopracovali jsme to tak daleko, že dnes máme bezvízový styk snad jen s Čínou a Kubou," říká. A když mu nevěřím, přísahá.
Vůbec se nevyznám v místních penězích, ušmudlaných rublech, které nikde jinde neplatí. Pizzu mají jako buchtu, vyjde na čtyřicet korun.
Filozof na Krymu a tip sázkařům
Před hranicí mi Ghenadie poradí, ať určitě nikomu neříkám, že jsem novinář, a tak se tím řídím. "Nejste náhodou reportér?" ptá se pohraničník, který se od narození neusmál, a vybaluje mi batoh. "Ne ne, student filozofie," tvářím se úslužně, "mám prázdniny a jedu na Krym."
Vyplním migrační kartu a po půl hodině si u Dněstru připiju s touhle zvláštní zemí kelímkem ledového kvasu. Obstarám si hrst legračních bankovek a s potěšením zjistím, že marlbora stojí dvacet korun.
Nemusel bych pít kvas denně, ale jednou za čas bodne.
Trolejbus mě převeze nad řekou, která tu není o nic širší než Vltava u Hradu, a hned za mostem stojí moderní fotbalový stadion pro patnáct tisíc diváků. Hele - ono se něco hraje!
Přidám se k zástupu fanoušků a cestou k bráně se mi vybavuje ještě jedna Ghenadiova historka: "V Tiraspolu teď postavili zdaleka nejlepší stadion široko daleko," povídá, "a tak tam hrála Moldávie mezistátní zápas. Vypravil se tam z Kišiněva i moldavský prezident, ale jak to asi mohlo v Podněstří dopadnout - nevpustili ho na stadion."
Mě tam vpustí; právě začalo předkolo Ligy mistrů mezi Tiraspolem a finským Interem Turku.
A proto teď můžu nabídnout tip sázkařům - rozhodně nevěřte, že tady v příštím kole Slavia uspěje. Tiraspol hraje slušně, Turku dnes nemá naději. Na umělém trávníku se balon odráží úplně jinak, než jsme zvyklí, hra spíš připomíná sálovou kopanou.
Fanoušci se inspirovali africkou módou a celý zápas foukají do frkaček, v kotli za severní brankou sedí početná dechovka, která vyhrává Kaťušu.
Diváků je zhruba dvanáct tisíc, z toho třetinu tvoří děvčata středoškolského věku v minisukních, která bych si doma spletl s prostitutkami. Ovšem pohledná jsou. Na zápas se Slavií by se měl žlutě vyladěný stadion vyprodat a nejdražší lístky budou za dvě stě korun.
Fanynky na zápase Sheriff Tiraspol vs. Inter Turku. Takových tu byly mraky; i hezčích.
S Ruskem na věčné časy
Na cestěStředa 22.7. 12:00 |
Zápas skončil v deset, tak jsem se rozhodl, že přespím u někoho na zahradě. Je dusno, do centra jdeme tělo na tělo, demonstrace uondaných fanoušků. Z okýnek aut triumfálně vlají ruské vlajky - Podněstří totiž Rusko miluje. Před Palácem Sovětů se tyčí obří socha Lenina, o kilometr dál jiná. V pěticípých rudých hvězdách uprostřed parků hoří věčné ohně. A támhle zaparkoval tank ze druhé světové války. Pubescenti sedí obkročmo na hlavni a popíjejí pivo.
Nestačím se divit, když míjím obrovské transparenty "S Ruskem na věčné časy" nebo fotky Putina a Che Guevary.
Podněsterská trhovkyně mi nabízí zelí.
Občas se zeptám nějaké bábušky, mohl-li bych přespat za jejím domem, ale vždy mě slušně odmítne: "Tady jeden druhému nevěří ani ve dne. Mám strach."
Po osmi kilometrech dojdu za město, rozložím spacák u silnice, ráno si umyju zuby na pumpě. A potom konečně mávnu na auto do ukrajinské Oděsy.
