První a poslední chvíle štěstí: Letadlo klesá na Istanbul, pod námi zlatá hladina Bosporu, konečně! Co na tom, že mi turbulence prokopla pravý bubínek, jsem tady, projdu se Istanbulem, čaj a vodní dýmka, zítra začnu stopovat směr Kavkaz...
A pak mi štěstí ukázalo zadek.
Stovky turistů se tlačily před pasovou kontrolou, deset minut, dvacet, půl hodiny. "Trvá to kvůli prasečí chřipce," šeptaly cestovní pasy, které se pro chvíli změnily ve vějíře.
Konečně: "Merhaba," slušně zdravím policistu. Bezstarostně mi projíždí pas čtečkou, zdvihá pravici s razítkem, buch, a vpustí mě do Turecka... Nevpustí.
Vteřinu předtím, než se razítko stačilo políbit s pasem, ruka strnula. "Stoupněte si stranou," velí policista a kamsi telefonuje. Čekám, až vysloví osudné slovo Kurdistán. Dočkám se. A mířím k výslechu.
Čím dál hůř páchneme
Dobře, před třemi lety jsem udělal chybu. Ve venkovské čajovně na východě země jsem se rozpovídal o tom, že mám rád Kurdy, za což mě Turecko vyhostilo. Jenomže letos v zimě mi napsal český konzul, že prý mě soud osvobodil a já tak zase kdykoli můžu přiletět.
Proto jsem klidný: Zase mě tu máte, pánové, a nezbavíte se mě... Ukazuju potvrzení o své bezúhonnosti v turečtině, ale policisté jsou jako sochy: "Vaše lejstra nás nezajímají. V počítači jste vedený jako nežádoucí, takže vás zamkneme tady vedle a zítra frčíte domů."
Telefonuju na český konzulát, a ačkoli je večer, diplomati se snaží. "Buďte statečnej," povzbuzují, ale z jejich tónu cítím dvojí: za prvé se potvrzuje, že mám skutečně čistý rejstřík a po Turecku můžu cestovat, jak chci. Ale zároveň je jisté, že moji záhadu dnes nikdo nevyřeší, musíme čekat do rána.
Takhle luxusně si s kamarády (4x Indie, vzadu Írán) krátíme dovču
Příštích patnáct hodin tedy strávím zamčený v jakémsi sále nevyvolených, kde se čeká na deportaci. Na vězeňskou celu je to tady fešácké, na obyčejnou čekárnu dost nesvobodné.
Došly cigarety, a i když mám další kdesi v batohu, policie mě k nim nepustí. Slitují se dva námořníci z Bombaje, kterým prošlo vízum, a věnují mi indickou krabičku naparfémovaných cigaret Gold Flake. A tak si pokuřujeme, i když je pod televizí duhový nápis NO SMOKING. Vždyť je to jedno, stejně se tu žádný dozorce hodiny neukázal...
Za zdí občas zaslechneme dětský pláč a ženské utěšování, ovšem u nás jsou jen muži. Íránec chrápe a Nikaraguec tupě zírá na tureckou telenovelu. Čas se vleče a závidím všem, kteří dokázali pod silnými zářivkami usnout. Místnost je bez oken, ke čtení máme jedině deník Hiundustan Times, a ten už jsme všichni přečetli.
V jedenáct večer konečně přijde policista s pěti papírovými pytli: "Čtyři pro Indy, jeden pro Íránce," položí na stůl večeři z Burger Kingu a zmizí. Já nic? Nevadí, íránský učitel mi dává své hranolky, bombajský námořník bagetu s mletým masem. Jsme tu dobrá parta, jen pořád hůř páchneme. Chtělo by to sprchu, a ta tady je, jenomže my nemáme ručníky, mýdlo ani náhradní oblečení. Tak jenom opláchnout obličej.
V jedenáct nám přinesli pár papírových pytlů z Burger Kingu. Já nedostal nic, ale podělili jsme se. Ještě pivo by to chtělo.
Pojedu na Kavkaz ze severu
V osm ráno znovu policajt: Vstávat!
Poprosím ho o kafe, bez šancí. O cigára, o kartáček na zuby, taky nic. Přinese žemle se salámem, který Indové štítivě odkládají.
"Ty poletíš o půl dvanácté," povídá.
"Ne, do Prahy neletím," bráním se. Třeba mě konzulát stihne zachránit. "Nejdřív byste mě museli dovést na palubu v želízkách."
Připadám si jako odsouzený na smrt, který čeká na milost. Zavolají z konzulátu?
Zavolají, ale milost nepřijde. Prý mají smutnou zprávu. "Turci udělali velkou chybu. Soudce vás osvobodil, ale neoznámil to pak na ministerstvu vnitra. Prostě turecký chaos..."
V tu chvíli si jednoznačně zodpovím otázku, chci-li Turky do Evropské unie, a na chvíli ztrácím chuť do života. S policejní asistencí letím do Prahy a přemýšlím, co teď. Co mi zbývá - pojedu na Kavkaz ze severu. Zítra v Praze na stopa, směr Rumunsko, Moldávie, Ukrajina...
Jestli mě uvidíte u silnice s batohem, zkuste mi zlepšit náladu.
Dopis od českého generálního konzula z 9. ledna 2009Dobrý den, sděluji Vám, že jsme si vyžádali písemné vyjádření jak od prokuratury města Savsat, kde jste byl zadržen, tak disponujeme rovněž písemným stanoviskem prokuratury ve městě Erzurum, kam byl Váš spis poté zaslán. V obou stanoviscích je jasně řečeno, že sice jste byl zadržen a vyhoštěn, nicméně důvody, jež by hovořily pro Vaše další trestání, nebyly nalezeny - tudíž nic nebrání tomu, abyste Turecko opět navštívil. S pozdravem, Pavel Pešek |
Fotoaparát PowerShot G10 zapůjčila na cestu Tomáše Poláčka firma Canon.
