Stopuje se tu skvěle. "Ahoj," září mladíček Dimitrij. "To je takový potěšení, svézt někam cizince. Nasedej."
Dimitrij se jede do města Pjatigorsk procházet. Zdejší zábava - pár kluků si dá sraz a utlouká dlouhý večer v centru. Chodí nazdařbůh, občas si v obchodě koupí pivo, okukují holky. "Vystudoval jsem vysokou školu, ale práce není. Sním o tom, že se stanu hasičem, a ani to mi zatím nevyšlo."
Na cestěStředa 29. 7. 12:00 |
Vyveze mě na vysoký kopec nad Pjatigorskem, kde už jsou jenom sanatoria a kde tryská šedesátistupňový léčivý pramen, který pak stéká dolů po skále a na rovných plošinách tvoří jezírka. Do těch skáčou nemocní a unavení lázeňští hosté v plavkách. Když se jim scvrkne kůže a lezou z vody ven, přátelé na ně pořvávají: "Vida, je z tebe mnohem lepší, zdravější, krásnější člověk."
Pár minut se tomu s Dimitrijem tlemíme, potom mě veze za město směrem na Naľčik. Míjím několik internetových kaváren, a protože z mého řidiče přetéká ochota, říkám mu, že bych domů odeslal video a pár fotek. "Odsud?" vyděsí se. "Kamaráde, tady žádný internet nenajdeš, to je kamufláž. V tomhle kraji jsou zakázané herny, a proto majitelé změnili jména svých podniků. Ale pořád to je stejné - chodí tam jenom gambleři za svými jednorukými bandity.
Kdybych tak mohl jen stopovat
Ocitám se v Kabardinsko-balkarské republice, jejíž jméno ještě před měsícem neříkalo vůbec nic ani mně. Kabardinci na sebe mluví v autech chrochtavým jazykem, kterému nerozumím, a tak mě napadá, že onu chvilku před vjezdem do Naľčiku využiju k malé technické vsuvce.
Samotné stopování by bylo pod kavkazským hřbetem čirou radostí, jenomže já tu nejsem na dovolené, a proto například úterý vypadalo následovně:
Mezi devátou a jedenáctou jsem stopoval v dešti.
Do půl jedné jsem sepisoval a diktoval článek na internet, a jelikož lilo pořád hůř, šel jsem se pak na hodinu schovat do delfinária. Nelituju, s delfíny je zábava.
Pak přišla zpráva z redakce, že jsou třeba další dva články do novin, tak jsem si sedl na hodinu do kavárny a psal.
Zbývají mi čtyři, pět hodin na stopa. Ty chvíle mě baví, ale stejně pořád těkám - nenašel by se tu přece jen internet, ze kterého bych naposílal videa? Ne, nenašel.
A neztratil jsem náhodou mobil, peníze, pas? Vždyť já si přece klidně stoupnu v ponožkách pod sprchu, takový jsem zmatkař...
Proč se tu zabíjelo?
NaľčikNaľčik je město v Ruské federaci, hlavní město Kabardinsko-balkarské republiky. V roce 2008 zde žilo 269 641 lidí. Až do Říjnové revoluce v Rusku byl Naľčik poměrně nevýznamným sídlem, roku 1921 ale získal statut města a centra celé autonomní oblasti. Mezi 28. říjnem 1942 a 3. lednem 1943 město okupovala a velmi poškodila nacistická vojska. V roce 2005 tu zaútočili ozbrojenci na budovy úřadů Ruské federace, nejméně 136 lidí přišlo o život. |
V říjnu 2005 se přesně tady strhla velká přestřelka, při které zahynula stovka radikálních muslimů, třicet milicionářů a desítky civilistů navrch.
"Dodnes nikdo nevyšetřil, proč se tehdy tolik zabíjelo, všechno se svedlo na terorismus, ale důkazy nikdy nikdo neukázal," zlobí se taxikář a pak si řekne o přehnaných 200 rublů.
Přesně v tuhle chvíli začnu být sklíčený. Noční Naľčik sice působí pokojně, krásné holky se na mě smějí, jsem pro ně exot, ale mě čeká několik dalších měst, kde ještě nezaschla krev. Už za pár hodin Beslan, pak Vladikavkaz, Nazran, Groznyj. A já do nich vjíždím jako ta kulečníková koule.
Kolem samé tanky, vojáci mi ne zrovna přátelsky ukazují prostředník. Telefon už teď chvíli nevytáhnu.