Vždycky to hlasitě cinkne - teď a tady jsem šťastný, cítím na východě, jakmile jsem tři dny daleko od domova. Stopuju. Smečka ovčáckých psů okolo mě štěká, ale nekouše. Dědkové v kloboucích tlačí svá telata za zadek do chlívů. Po silnicích jezdí koňské povozy a vedle nich hříbata, svobodná, bez uzdy...
Bylo už k večeru a já se blížil k městu Jasi na rumunsko-moldavském pomezí. "Tak tady všude byly vyhlášené jabloňové sady," povídá můj řidič jménem Doru, učitel biologie. "Ale za Ceaušeska, teď je všechno v háji. V demokracii se nikomu makat nechce."
Neodpovím. Vím jistě, že se Doru mýlí, a taky vím proč - žije tu pořád a proto si změn k lepšímu nevšiml. Ale já přijedu jednou za pár let a nechápu, jak rychle se Rumunsko zvedá. V horách na severu jsou města, která se dají srovnat s Karlovými Vary, plná barů, restaurací, hotelů, taxíků, turistů... Vzpomínám si, jak jsem přijel prvně. Bylo mi šestnáct a slušnou restauraci jsem nesehnal ani v centru obrovského Temešváru.
Je to lidské - doma si toho dobrého nevšimneme. Myslím, že i v Praze bych se občas mohl kochat uklidňujícími barevnými akordy kolem sebe, ale nikdy se mi to nestane. Zato na východě Rumunska!
Ve městě Gora Humorulu na severovýchodě Rumunska je plno klášterů, kostelů, turistů, taxíků... Je tu prostě hezky.
Do deníku jsem si napsal patetickou poznámku: "Kéž by mělo mé dítě v očích tyhle barvy, to by si pak všichni říkali, no ne, viděls ty oči? Zelená v nich světlá na blankytnou a fialové hory se šedivou asfaltkou namíchaly zorničky..." Taková je tu krajina.
Kapitola pro plnoleté
Auto projíždí Ladovým obrázkem, husy, ovce, báby v šátcích na lavičce před domem, a řidič mě straší: "Hochu, nejlevnější hotel v Jasi seženeš za padesát eur." Tak už je to zase tady, za soumraku vždy vymýšlím, kde a jak přenocovat.
Nenechám se rozhodit, zatím ne, od čeho mám spacák? Ale potom přijde zpráva, která mě rozhodí: "Kocour umřel." Zvláštní. Kocourovi Apo ještě nebyly tři roky. Když jsem loni stopoval do Pekingu, snědl na protest olivu s peckou. A musel na operaci. Když jsem teď odjížděl na Kavkaz, loučil se poněkud sípavě, ale běhal a vrněl. Po týdnu je pryč...
A tak jdu ve městě Jasi do baru, potřebuju dvě tři piva. Přisedne si číšník Andrei, umí anglicky, takže se mu svěřím. A on se šklebí: "Promiň, ale brečet nebudu. Víš, kolik je všude okolo mě psů a koček? Miliony. Kdykoli si ukousnu nehet, některá chcípne."
Umřel kocour Apo. Necelé tři roky. Takhle se před týdnem loučil.
Navrhne mi, abych přespal na kožené sedačce přímo v hospodě, rád přijímám. Pak už si toho moc nepamatuju, ale v deníku mám poznamenaných pár frází, které mě Andrei v noci naučil:
Dute-n pizda maati = pomiluj mou matku
Sugi pula = vybízím tě k orálnímu sexu
A tak dále...
Nespravedlivý stop
Na cestěÚterý 21. 7. 10:00 |
Ale zvláštní to je a nespravedlivé. Rumuni totiž hromadně stopují, na výpadovkách jich jsou houfy, viděl jsem mnicha, který se potřeboval dostat do kláštera, viděl jsem stopovat kojící matku. Ti všichni za odvoz platí, ale pro mě nejsou konkurencí.
Mnich stopuje u rumunské Suceavy do svého kláštera
Postavím se kousek za ně, ale odjedu první, lepším autem. Myslím, že za to vděčím velkému, západnímu batohu, který místní nenosí, i jinému stylu stopování. Rumun vystřelí směrem k autu pravou ruku a hned ji stáhne zpátky, zato můj palec nepřestává levitovat ve vzduchu. Každý pozná, že jsem turista, který jede daleko. Řidiči chápou, že platit nemůžu, to bych mohl rovnou jezdit autobusem...
Z Jasi to je ráno půlhodina dvěma auty do Moldávie. Za přechodem si objednám druhou kávu a automaticky ji dostanu sladkou jako cumel. Obvykle nesladím, ale teď to je v pořádku.
Jak píšu články?Je to jednoduché. Napíšu si ho do bloku a telefonem nadiktuju slečně, která v naší redakci rychle píše všema deseti. Fotky zatím posílám přes MMS, až potkám internetovou kavárnu, odešlu kvalitnější z foťáku. |
