Stopem přes krvavý Kavkaz: Nekonečné čekání na slunce

Mám štěstí, nebo smůlu? Těžko říct. Na Kavkaze druhý den prší. Ale přesto jsem se dostal hluboko do hor. Jsem v Karačajevsko-čerkevské republice a za lepšího počasí bych obdivoval nedaleký Elbrus.

I po třicítce je radno věřit mámě. "Aspoň tohle si vezmi na cestu," vnutila mi pláštěnku a já se sice ošíval, ale na dno krosny jsem ji hodil. Bez ní bych byl dávno durch.

V pondělí mi zkazila náladu obloha - slunce se neukázalo, od rána poprchávalo, pláže liduprázdné. V restauraci jsem vypil v marné naději tři kávy a pak si řekl, nic naplat, jdu hlasovat. Tohle slovo používají Rusové - když stojím u silnice se zdviženým palcem, prý "glasuju".

na cestě

Úterý 28. 7. 12:00
Počet dnů: 11
Počet aut: 62
Místo: Karačajevsk, Karačajevsko-čerkevská republika
Ujeto: 3480 km

A ono to jde. Dva mládenci, Sergej a Alexandr, mě serpentýnami vyvážejí do hor. V průsmycích občas chybí asfalt, náš tranzit se brodí bahnem. Pouštíme pirátské cédéčko, na kterém jsou dvě stovky diskotékových skladeb, babičky kolem cesty prodávají houby, čerstvě natrhané i naložené. "Práce není, tohle je jejich jediný výdělek," povídá šofér Alexandr.

Slunečnice sklopily hlavy, Kavkaz je v lehké depresi. Z kopců se vznášejí bílé chuchvalce páry, až to připomíná výhled z letadla. Když naše auto na pět minut zastaví stádo krav, kluci se diví, že se divím: "Počkej dál do hor, tam si jich teprv užiješ."

Cestu od moře do hor občas zbrzdí krávy.

Od nás úplatek nedostaneš

Před soumrakem mám ujeto 350 kilometrů, což je za deště a v horách úspěch. Ještě pět minut a setmí se úplně. U benzinky jsem si vyhlédl plácek, na který hodím spacák. Tráva je sice mokrá, ale nějak tu přespím.

Ale počkat, blíží se bílá lada. V ní sedí chlap, který ve dvanácti osiřel a brzy potom mu zbělaly vlasy. Genadij. Neboli Geňa. Ve skutečnosti je mu teprve osmatřicet, dnes byl u moře za milenkou a vrací se domů, k ženě. Sveze mě dalších 150 kilometrů do Karačajevsko-čerkevské republiky.

Můj zachránce - milicionář Genadij Vladimirovič Genskij mi nabídl nocleh a ráno mě ještě popoveze do města Karačajevsk.

Stane se, že dvacet kilometrů nevidíme jediné světlo. Prorážíme hustou tmu a mlhu. Potom je osamocený obchod, kde Geňa koupí pět piv a pytlík sušených ryb. Což je taková nepoddajná, rybinou páchnoucí žvýkačka, kterou se zajídá alkohol. Nic moc. "Ty pij," říká Geňa, "já si svoji lahev otevřu až později, za dvěma posty."

Ano, brzy nás čekají dvě policejní kontroly. Mě si nikdo nevšímá, Geňa vždy vystoupí z auta a ukáže jakýsi průkaz, čímž kontrola končí. "Jsem totiž milicionář," objasňuje. "Což je naše štěstí, protože jinak přes posty bez úplatku neprojdeš."

Konečně si otevírá pivo taky on - už jen dvacet kilometrů zbývá domů, do městečka Zelenčuk.

Nohy si dej do lavoru

Karačajevsko-čerkeská republika

je autonomní republikou Ruské federace. Nachází se na severních svazích Velkého Kavkazu. Na severu sousedí se Stavropolským krajem, na východě s Kabardsko-Balkarskem, na jihu sousedí s Gruzií a na západě s Krasnodarským krajem. Její rozloha je 14 100 km², počet obyvatel je 439 470. Hlavním městem je Čerkessk se 116 244 obyvateli.
Zdroj: Wikipedie

Až teď se začínáme bavit o mém noclehu: "Prostě někde v sadu," mávnu rukou, ale Geňovi se ten nápad nezdá. "Podívej, jsme přece lidi. Přespíš u nás doma, není ti to nepříjemný?" To teda opravdu není. "Zavolám ženě, ať připraví kávu a něco k jídlu."

Pak ještě hodinu sedíme v autě a dopíjíme, protože Geňova manželka nesnáší alkohol a alkoholiky. Připravila nám pletýnky s hroudou nažloutlého másla a boršč. Omlouvá se, že nemají sprchu, ale nohy ať si prý naložím do lavoru s teplou vodou.

Ráno mě budí, ťuk, ťuk, ťuk, ještě horší déšť. Nakrmíme nenakrmitelného kavkazského ovčáka Barona a Geňa mě popoveze do většího města Karačajevsk. Tam se rozloučíme. On se vrací domů, já si sednu pod stříšku u rozbahněné řeky, píšu článek. Čekám, jestli se kdy protrhne šedivá opona.

Svaté obrázky a cigarety - povinná výbava mých řidičů